Černý kocourek, jehož očima sledujeme toto pozoruhodné, bezeslovné, přesto velmi atraktivní a podmanivé dobrodružství, tak trochu zosobňuje samotného autora. Pro jednatřicetiletého Gintse Zilbalodise je Kočičí odysea, kterou nově promítají česká kina, prvním větším projektem a nejistoty hrdiny odrážejí jeho vlastní zkušenost s první prací ve větším týmu. Jako by ji vtělil do každého napřímení vousků či stažení oušek, když kocour čelí obrovské potopě, která se v úvodu filmu valí na svět.
Ten svět vůbec není obyčejný, přestože si tvůrci dávají záležet, aby jeho pravá povaha až do konce zůstala zahalená tajemstvím. Lidé se tu vyskytují jen zkraje, a navíc pouze v podobě obrovitých, snad dřevěných soch. Podobné monumenty lemující okolní přírodu však ztvárňují též kočky. Od malinkých, které by protagonista snadno přeskočil, po obrovité skulptury, jež zvířecí hrdiny mnohonásobně přesahují.
Kdo jsou tito zvláštní titáni upomínající snad na dávno zašlou civilizaci? Kdo je stvořil a proč? Nebo jde o nějaké zkamenělé bytosti z dávných epoch? Zilbalodis už tímto imaginativním nápadem dráždí zvědavost publika. Obyčejné, přesně odpozorované scény, kdy třeba smečka psů honí kocoura, který právě ulovil rybu, se odehrávají na pozadí jakéhosi mytického bezčasí, nebo možná po apokalypse.
I ty nejmonumentálnější sochy ale nakonec smete potopa. A zvířena zůstane odkázána na vratké plavidlo, které pluje kolem.
Když se kočičí hrdina vyškrábe z vody do kolem proplouvající loďky, zjistí, že není prvním obyvatelem. V koutě na palubě se líně povaluje kapybara.
Podezřívavý kocour nejprve ostražitě chodí kolem, nakonec však pochopí, že prostě budou muset na tomto plavidle nějakou chvíli pobývat pospolu. Záhy skupinku rozšíří labrador, lemur a záhadný nohatý opeřenec s chocholkou na hlavě, v němž znalci fauny poznají hadilova písaře.
Jejich interakce tvoří většinu snímku, který plyne podobným tempem jako voda. Umí zabouřit a vytvořit víry, povětšinou ale spíše meandruje zákrutami vodního toku vytvořeného v důsledku záplav.
Kočičí odysea svou digitální, realistickou, ale nikoli na detailech postavenou animací připomene design některých počítačových her. Díky pozvolnému, místy až kontemplativnímu tempu a důrazu na věci nedořečené či ponechané představivosti je nicméně její poetika vzdálená většině videoherního světa. Svým způsobem je to - navzdory "indie" vzhledu a způsobu vyprávění - i pocta starým disneyovkám typu Dumbo či Bambi, které spoléhaly na sílu samotné animace, příliš se v nich nemluvilo a mnohé scény tehdejší výtvarníci vyprávěli čistě obrazem.
Gints Zilbalodis vsází čistě na sílu obrazů a nonverbální komunikaci. Zvířata sice také jasně ztělesňují určité typy povahy či chování, ale tvůrci je nikdy neantropomorfizují.
Jejich počínání sice není striktně realistické, protože živočichové povětšinou neutvářejí mezidruhové komunity a nestřídají se u kormidla své chatrné bárky, ale jinak zůstává chování všech velmi věrohodné.
Lehce paranoidní kočka je stejná jako všechny ty, které máme doma, nadšený a trochu tupý labrador umí jedním uspěchaným skokem zmařit úsilí ostatních, lemur se chová shánčlivě a neustále poskakuje kolem svého koše cenností. Kapybara pak připomíná ztělesnění lenošení, zatímco hadilov je záhadnou bytostí, vznešenou, majestátní, s přísným vzezřením.
Kočičí odysea vypráví o potřebě utvářet komunity v rozpadajícím se světě, ale činí to úplně jinak než většina rodinných animovaných snímků. Nutí klást pozornost na drobná gesta, dotvářet si významy.
Zilbalodis často nechá hrdiny pobývat pod vodou, kde se ztrácejí mezi hejny barevných ryb a kde se s nimi ztrácí i divák, neboť mizí jasná hranice mezí tím, co je pod vodou a co nad vodou, co nahoře a co dole.
Jsou to chvilky na hraně života a smrti? Nebo jen kocour žasne nad světem, který se mu otevírá před očima? Právě tato směs věrohodného a mytického, dokonce snad až mystického vnímání a prožívání světa patří k nejpůsobivějším aspektům snímku.
Kočičí odysea měla světovou premiéru vloni ve druhé soutěžní sekci festivalu v Cannes nazvané Un certain regard, kam svou poetikou právem patří. Přitom je to rodinný snímek, který umí zapůsobit na sedmileté dítě a nechat ho u bezeslovného příběhu sedět v naprostém uhranutí - ozkoušeno osobně.
Taková díla jsou obzvlášť vzácná, takhle svou jemnou estetikou umí podmanit publikum všeho věku snad jen japonský režisér Hajao Mijazaki. Jeho mladý lotyšský kolega na to jde jinými prostředky, ale s podobným účinkem.
Film
Kočičí odysea
Režie: Gints Zilbalodis
Film Europe, česká premiéra 2. ledna.
