Na první pohled je to nečekaná kombinace. Sedmasedmdesátiletý dirigent Dennis Russell Davies vystudoval klavír a skladbu na hudební škole Juilliard, přes půlstoletí řídí špičkové orchestry na obou stranách Atlantiku a dirigoval všude od Metropolitní opery po Hudební slavnosti v Bayreuthu.
Šedesátiletá beninská zpěvačka Angélique Kidjo je hvězdou africké hudby a kombinuje tamní žánr afropop s latinskoamerickou muzikou, rockem, jazzem nebo soulem. Zpívá pěti různými jazyky a v její tvorbě převažují taneční prvky.
To, co mají tihle dva společného, je ještě nečekanější: Philipa Glasse. Čtyřiaosmdesátiletý slavný skladatel hudby, pro kterou se vžilo označení minimalismus, už od 70. let minulého století spolupracuje s dirigentem Daviesem, jenž řídil premiéry jeho oper Satjágraha i Achnaton a jako první uvedl 10 z 12 Glassových symfonií. Zpěvačka poznala Glasse v New Yorku začátkem 90. let a neformálně s ním párkrát vystupovala, až se roku 2014 sešli nad písňovým cyklem nazvaným Ifé.
To všechno se letos spojí na festivalu Pražské jaro, kde Filharmonie Brno pod Daviesovou taktovkou 30. května představí Glassovu 12. symfonii, již zazpívá právě Angélique Kidjo. Text bude pro pochopení zásadní: symfonie vychází z alba rockového písničkáře Davida Bowieho nazvaného Lodger z roku 1979. A dokonce i pro tak všestrannou pěvkyni jako Kidjo představuje výzvu.
"Pěvecký part jsem se učila tři a půl měsíce, dennodenně jsem na tom dělala," vypráví. "Lidé si myslí, že Philip skládá jednoduché věci, ale není na nich nic jednoduchého. Když na té symfonii začal pracovat, zavolal mi a varoval mě, že to bude zkouška ohněm," popisuje.
Glassova symfonie je úzce provázaná s takzvanou berlínskou trilogií, jak bývá označována trojice desek, které David Bowie natočil s producentem Brianem Enem koncem 70. let minulého století. Bowie zemřel roku 2016, do té doby ale příteli Glassovi stihl posvětit vznik dvou symfonií podle berlínských nahrávek - jedné na základě desky Low, druhé podle alba Heroes.
Ta třetí, Lodger, se ukázala jako tvrdší oříšek. Glass si s ní nevěděl rady několik let. Nakonec se rozhodl rezignovat na hudební adaptaci a z Bowieho předlohy zachoval pouze slova. A právě tehdy začal přemýšlet, že do projektu angažuje Angélique Kidjo.
Ta do svých padesátin nikdy nezpívala s orchestrem. Psal se rok 2010 a Afričanku oslovil její přítel, lucemburský skladatel a hudebník Gast Waltzing, zda by s ním neudělala orchestrální projekt. "Jakmile řekl slovo orchestr, myslela jsem si, že se přeřekl," vzpomíná.
Nechala se ale přesvědčit, upravila některé své písně pro větší obsazení a nakonec byla s výsledkem tak spokojená, že ho roku 2011 společně uvedli s Lucemburskou filharmonií na sérii koncertů. Čtyři roky nato za druhou společnou orchestrální desku Sings získali Grammy v kategorii world music.
Tou dobou už Angélique Kidjo začala spolupracovat také s Philipem Glassem. Ještě ne na bowieovské symfonii, nýbrž cyklu písní. Američan ji požádal, zda by nenapsala poezii, kterou on zhudební. Kidjo souhlasila a zaslala Glassovi tři básně napsané ve svém rodném jazyce kmenu Jorubů, líčící vznik světa dle jorubské mytologie. Glass se dal do práce a po čase jí zaslal partituru. "Byla jsem zrovna na turné v Mexiku. Seděla jsem v hotelu, nevěřícně zírala na ty noty a říkala si: propána, jak já tohle zazpívám, vždyť je to tak složité," vzpomíná zpěvačka.
Sotva ale začali zkoušet, Kidjo našla v Glassově hudbě paralelu s muzikou svého rodného afrického státu Benin. "Philipova hudba je hodně o rytmu, stejně jako ta beninská," srovnává. "Naše muzika je hypnotická, jakmile ji slyšíte, nemůžete přestat tančit, ponoříte se do ní na celý den a noc. Ve Philipově hudbě se můžete ztratit úplně stejně."
Písňový cyklus nazvaný Ifé uvedla Angélique Kidjo zkraje roku 2014 opět s lucemburským orchestrem. A dokonce sám Glass ho označil ve své tvorbě za přelomový.
"Angélique a já jsme postavili most, po kterém ještě nikdo nekráčel," řekl skladatel. "Ifé nevychází z africké hudby. Je to postavené na mé znalosti její hlasu a toho, s čím dobře souzní. Nezní to africky, ale stejně tak to nezní ani evropsky. Je to prostě jiné," řekl.
Ještě při prvním vystoupení s lucemburským orchestrem si byla Angélique Kidjo tak nejistá, že s sebou raději vzala vlastní kapelu. Od té doby pookřála. Dnes má za sebou spolupráci téměř s tuctem souborů včetně Českého národního symfonického orchestru, který ji roku 2016 doprovodil na festivalu Prague Proms.
"Jakmile jsem našla, kam v orchestrálním zvuku zapadá můj hlas, rychle jsem tomu přišla na chuť," ohlíží se pěvkyně. "Pro mě je to hodně o vibracích, které z nástrojů slyším. Musela jsem se naučit, jak tu masu zvuku vnímat v hlavě, jak rozlišit každou sekci orchestru, každý nástroj, abych nepokazila své nástupy," líčí.
Také šéfdirigent brněnské filharmonie Dennis Russell Davies má pocit, že za dobu, kdy s ní spolupracuje, Kidjo pěvecky vyrostla. "Když máte obtížný pěvecký part, snažíte se naslouchat muzikantům, kteří jsou od vás deset nebo dvacet metrů, a ještě při tom sledujete dirigenta, může toho být na člověka hodně. Angélique to zvládla a je v tom čím dál lepší," hodnotí.
Což neznamená, že Afričanka nebyla nervózní, když předloni v americkém Los Angeles zpívala světovou premiéru Glassovy Dvanácté symfonie - té, kterou nyní uvede v Praze.
"Hráli jsme tři večery po sobě a samou nervozitou jsem nemohla spát. Dirigoval John Adams. Když jsme se poprvé sešli na zkoušce, podíval se na mě a řekl: vůbec nechápu, jak tohle může kdokoliv na světě zazpívat. Na posledním koncertě muzikantům řekl, že chce, aby mi zatleskali vestoje," chlubí se zpěvačka.
Glassova symfonie u kritiků nevyvolala úplné nadšení, podle mnohých se čtyřiaosmdesátiletý skladatel opakuje. S tím dirigent Davies nesouhlasí. "Právě naopak, Philip se opakuje nerad. Používá repetitivní rytmické motivy, ale ještě nikdy nesložil nic, co by připomínalo jeho starší kompozici," tvrdí.
Právě poté, co se Dvanácté symfonie po Adamsovi chopil Dennis Russell Davies, se ohlasy začaly zlepšovat. Po losangeleské premiéře v ní Glass udělal změny, v létě 2019 nad nimi s Daviesem strávili deset dnů. Přepracovanou verzi uvedli opět s Angélique Kidjo, tentokrát v Německu: jednou v Drážďanech, podruhé v Hamburku. "Myslím, že ty změny pomohly. Po vystoupení na Pražském jaru chceme symfonii v létě natočit a pak ji znovu zahrajeme na festivalu Moravský podzim," prozrazuje dirigent.
Pražský koncert se koná 30. května ve Smetanově síni Obecního domu. A ještě před Glassovou symfonií na něm zazní Harmonielehre právě od současného amerického dirigenta a skladatele Johna Adamse.
Je to do jisté míry symbolické: Davies tuto kompozici s brněnskými filharmoniky hrál na svém inauguračním šéfdirigentském koncertu v září 2018. K němu došlo rok poté, co se Davies s Filharmonií Brno poprvé setkali právě na Pražském jaru.
"Nikdy předtím jsem v Brně nebyl a orchestr jsem neznal, ale spolupracovalo se nám velmi dobře a hlavně zajímavě," vzpomíná, proč se nechal přesvědčit, aby s brněnskými filharmoniky podepsal smlouvu. "Bylo to dobré rozhodnutí. Jsou naprosto skvělí. Děláme hodně dynamické programy, skvěle se nám natáčí. Myslím, že Filharmonie Brno začíná získávat skutečně dobrou pověst, a mě těší, že u toho mohu být," hodnotí.
Daviese nezbrzdila ani pandemie. Se svou manželkou Maki Namekawou průběžně streamovali klavírní duety. Přestože by byl nejradši, kdyby na jeho koncert na Pražském jaru už opět smělo publikum, na virtuální vystoupení si zvykl. "Je povinností umělce udělat vše pro to, aby své umění dostal k lidem," krčí dirigent rameny. "Naživo je to samozřejmě lepší, ale streamování mi nevadí. Je to jen další cesta, jak k lidem dostat tvorbu zajímavých autorů," shrnuje.
Zato Angélique Kidjo už se nemůže dočkat, až znovu zazpívá lidem. "Myslíte to vážně?" zasměje se na otázku, jestli se těší do Prahy. "Jsem zavřená doma už rok. Nemůžu se dočkat, až vytáhnu paty a přiletím," vzkazuje.
Koncert
Filharmonie Brno, Dennis Russell Davies & Angélique Kidjo
Obecní dům, 30. května
