Recenze: Paní Columbová české opery. Národní divadlo oživilo Švandu dudáka

Recenze: Paní Columbová české opery. Národní divadlo oživilo Švandu dudáka
Kateřina Jalovcová jako královna.
David Bosh.
Milena Dobrovolná.
Martin Bárta jako druhý zbrojnoš, Jana Šrejma Kačírková coby Dorotka a Vít Šantora v roli prvního zbrojnoše.
Foto: Ilona Sochorová
Vojtěch Frank Vojtěch Frank
8. 10. 2022 14:00
Po dlouhých 90 letech se na pražské jeviště vrátila jedna z nejúspěšnějších českých oper všech dob. Švanda dudák od skladatele Jaromíra Weinbergera svého času obletěl svět. Tento čtvrtek měl v režii Vladimíra Morávka a pod taktovkou Zbyňka Müllera očekávanou premiéru v Národním divadle.

Libreto Miloše Kareše volně navazuje na Strakonického dudáka, divadelní hru Josefa Kajetána Tyla z roku 1847. Topos českého hudebníka, který oslňuje a zachraňuje svět, autor využil pro symbolistní národovecké horování o českém člověku a osudu národa.

Při pražské premiéře v roce 1927 opera u kritiky propadla, diváci si ji však oblíbili. Tvůrci poté pro účely uvádění v cizině souhlasili s úpravou spisovatele Maxe Broda, jenž zredukoval vlastenecké vyznění a posílil psychologické i erotické motivace postav.

Nová verze byla v Národním divadle uvedena roku 1933. Švanda, zde čerstvě ženatý s Dorotkou, se nechává zlákat loupežníkem Babinským k objevování svodů "velkého světa" a po mnohých peripetiích končí v pekle. Odtud ho Babinský vyvede, aby se hrdina vrátil do Strakonic ke své milé. Vlastenecká metafora zůstává, jen zahalena do draperií vztahového dramatu.

V této podobě měl Švanda dudák mimořádný úspěch po celém světě. Během deseti let se dostal na většinu evropských scén, do Metropolitní opery v New Yorku, londýnské Covent Garden i do Buenos Aires. Jeho autor Jaromír Weinberger, plodný operní a operetní skladatel židovského původu, na veliký úspěch už nikdy v takové míře nenavázal. Po nucené emigraci do USA v roce 1938 jeho Švanda zmizel z českých i německých divadel. Komponista dožil v emigraci i zapomnění a svůj život roku 1967 ukončil dobrovolně.

Švanda se na česká jeviště nevrátil ani po válce, kdežto v Německu i anglofonních zemích přežil. V poslední dekádě počet německých a rakouských inscenací ještě vzrostl, z těch nejvýznamnějších lze jmenovat drážďanskou verzi z roku 2012 nebo loňská uvedení ve Štýrském Hradci a berlínské Komische Oper.

Švanda dudák je taková paní Columbová české opery. Každý, kdo se v oboru trochu pohybuje, o ní ví, nikdo ji ale na českých scénách neviděl. Mezi kritiky měla dlouho pověst nehodnotného kýče, než se dostavila zvědavost: proč se opera, která momentálně slaví úspěchy v zahraničí a o jejíchž kvalitách se lze přesvědčit z několika profesionálních nahrávek, u nás stále nehraje? Nyní se Švanda vrátil na prkna Národního divadla díky cyklu Musica non grata, jenž představuje autory stižené nacistickým útlakem.

Muzeum českosti

Nového nastudování se ujal režisér Vladimír Morávek. V jeho pojetí se ocitáme uprostřed českého venkova s všudypřítomným motivem cibuláku ve scéně Martina Chocholouška. Přichází starší žena ve stylizovaném českém kroji, snad zestárnuvší Dorotka. Když se totiž Švanda ve druhém dějství dostane do pekla, kde čas běží pomaleji, Dorotka na jeho návrat trpělivě čeká dvacet let.

Režisér inscenaci pojal jako - možná její - vzpomínání, převyprávění příběhu, který se možná stal, možná nestal. Tato optika vysvětluje celkový charakter: kategorie minulosti, přítomnosti a budoucnosti jsou zde rozmazané. Jeviště neustále překypuje postavami a předměty zatěžkanými symbolickými významy, odkazujícími na různé momenty v opeře. Po celou dobu tu vystupují tanečníci, kteří oscilují mezi ilustrativní a dějetvornou rolí. Chvíli pobíhají v kostýmech drůbeže, hned zase jako čerti nebo lidé z davu.

Na snímku z nového Švandy dudáka jsou Zdenek Horváth a Marek Červinka.
Na snímku z nového Švandy dudáka jsou Zdenek Horváth a Marek Červinka. | Foto: Serghei Gherciu

Jsou zde také herečtí dvojníci protagonistů včetně dudáka, jenž se posléze stává průvodcem dějem a v precizní interpretaci Davida Boshe komunikuje s diváky. Lóže obsazují další postavy včetně těch, jejichž okamžik ještě nenadešel. Před návštěvníkem se tak rozvíjí dramatický děj, zároveň jsou kolem něj jako v muzeu přítomny další figury, artefakty a zvuky. O dvou přestávkách hraje z lože dudák v chodském kroji nebo se zpívá píseň Na tom našem dvoře, leitmotiv opery.

Režisér Morávek dobře uchopil základní atribut Weinbergerovy partitury: její nasycenost odkazy, ozvuky i citacemi. Opera vytváří jakýsi prostor sdílené zkušenosti, kolektivní paměti národa, svými čerty, dudáky a lidovými symboly sahající až do hlubin mytologie.

Zároveň tento povědomý materiál podává v sofistikované zvukové podobě, občas jako v mlze, jinde s ironií. Pucciniovské názvuky střídají smetanovské tance, operetní rytmy ustupují komplikovaným harmoniím jako od Stravinského.

Weinbergerova interpretace české lidovosti má ironický odstup a znaky modernity, za folklorními nápěvy lze slyšet neklid technického pokroku a předválečné krize. Česká idyla tu působí jaksi zpovzdáli a Morávkovo pojetí s tím koresponduje. Před divákem defilují symboly českosti, ale celé je to jako ve vzpomínce: jako by tvůrci zvýrazňovali odstup současného posluchače žijícího v globalizovaném světě, kde národovecké myšlenky patří právě jen historii a mýtům.

Odstup zesiluje i koncept divadla na divadle: na plátně za jevištěm se promítá pohled do hlediště. Prostor obývaný zpěváky, herci, baletem a sborem se tak stává jakýmsi mostem mezi realitou a snem, kde si člověk občas není jistý, zda hlavní postavy nejsou pouhými loutkami, výmyslem nějakého vědomí vyššího plánu.

To vše akcentuje přiznaně inscenovanou povahu díla. Přesto opera dýchá životem a má spád, i když diváka nakonec může trochu převálcovat zvyšující se intenzita výrazu směrem k finále - tehdy se partitura i jeviště dlouho zahušťují, až do bombastické fugy s varhanami a do závěrečného hymnu.

Svatopluk Sem jako Švanda a Kateřina Jalovcová v roli královny.
Svatopluk Sem jako Švanda a Kateřina Jalovcová v roli královny. | Foto: Serghei Gherciu

Náročnost

Silné a odstíněné působení hudby je jednou ze zásluh dirigenta Zbyňka Müllera, jenž operu studoval už na začátku pandemie. Důkladná příprava přinesla ovoce v podobě odůvodněných decentních škrtů a citlivě promyšlené práce s orchestrem. Ten na čtvrteční premiéře předvedl mimořádný výkon jak v souhře nástrojových skupin, tak v pohybu mezi dynamickými hladinami. Velký rozdíl oproti zvukově jednotvárné a uspěchané interpretaci v nové inscenaci Prodané nevěsty. Ve Švandovi si divák mohl prožít početné krásy díla, s nímž není tak dobře obeznámen.

Dirigent zároveň nechal citlivě vystoupit hlasy pěvců, kteří to v opeře nemají lehké: orchestrální doprovod je často napsán tak, že zpěváky "přeřvává", a pěvecké party jsou náročné, nejednou posazené do extrémních poloh a nezvyklých tónin.

Jiří Brückler jako Švanda.
Jiří Brückler jako Švanda. | Foto: Ilona Sochorová

Barytonista Jiří Brückler svůj krásně barevný hlas bezchybně provedl partem Švandy, který má v jeho podání mladistvé charisma mlynáře z Lucerny. Výbornou partnerkou mu byla Jana Šrejma Kačírková v exponované roli Dorotky, jež zpěvem i herectvím vytvořila dojemný obraz trpělivé a věrné ženy. Její obětování se a odpuštění impulzivnímu Švandovi jsou motivy vycházející z archetypálního vnímání české ženy a českého muže, živeného lidovou kulturou i klasickou literaturou. Protagonisté tyto momenty vystihli přesně a přesvědčivě.

Zajímavou postavu bájného loupežníka Babinského, který Švandu dostává do průšvihů, aby ho z nich poté vytáhl, a zároveň chová tajnou lásku k Dorotce, ztvárnil s patřičnými nuancemi Martin Šrejma. Ve stylizované roli královny excelovala Ester Pavlů a vynikajícím komickým zpěvem i hraním si diváky získal Jiří Sulženko jako čert. Všichni sólisté včetně sboru předvedli co do intonace a souhry s orchestrem bezchybné výkony.

Uvedení dlouho přehlíženého díla, jež se snaží vytvořit jakousi utopii lidové zábavy, na hlavní pražské operní scéně má potenciál přispět ke znovuobjevení Jaromíra Weinbergera: autora, který by neměl zůstat zapomenut.

Opera

Jaromír Weinberger: Švanda dudák
Režie: Vladimír Morávek
Národní divadlo, Praha, premiéry 6. a 9. října, nejbližší reprízy 11. a 13. října.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 2 hodinami

Rakousko ukončí od pondělí po vzoru Česka kontroly na hranici se Slovenskem

Rakousko od pondělí zruší kontroly na hranici se Slovenskem, informuje podle agentury APA rakouské ministerstvo vnitra. Důvodem pro tento krok je, že v noci na neděli ukončí kontroly na hranici také Česko. Rakousko původně kontroly na rakousko-slovenské hranici zavedlo po vzoru Česka, které je ustavilo kvůli nárůstu nelegální migrace na konci loňského září.

Rakousko plánuje místo kontrol na hranici kontroly v příhraničních oblastech, a to v koordinaci se sousedními státy. V těchto oblastech země plánuje nasadit hlídky a drony.

Také v případě Česka bude po zrušení kontrol na hranici se Slovenskem fungovat na směnu v příhraničním prostoru 70 policistů. Podle českého ministra vnitra Víra Rakušana budou také pokračovat kontroly ve slovenských vlacích, které mají zajistit, aby případní odhalení migranti zůstali na slovenské straně hranice.

Zdroj: ČTK
Další zprávy