RECENZE Švanda goes to Bollywood. Je to ale cesta bez cíle

Tatiana Brederová
25. 1. 2014 10:50
Strakonickým dudákem vrcholí snaha Jana Antonína Pitínského o divadelní eklekticismus. Jeho inscenace v Národním divadle nabízí náhodné obrazy, ktreré nemají zjevnou souvislost.
Strakonický dudák v Národním divadle. | Video: Národní divadlo

Recenze - Inscenaci Jana Antonína Pitínského Strakonický dudák v Národním divadle v mnohém můžeme považovat za vyvrcholení režisérových snah o divadelní eklektismus. Žánrový, stylový a časoprostorový rozptyl je tady opravdu nesmírně široký. Otázkou ale zůstává, proč vlastně.

Strakonický dudák.
Strakonický dudák. | Foto: Národní divadlo

V současných „obrazoboreckých“ tendencích divadla se inscenační tradice české klasiky na jedné straně odklání od interpretací v duchu realismu a žánr báchorky k jistému rozvolnění divadelního jazyka zajísté vybízí. Na straně druhé ale divák pořád očekává nějakou výpověď, která by s ním, ať už jakkoliv, komunikovala.

Strakonický dudák v Národním snad ani nemá ambici o čemkoliv vypovídat. Těžko by se v ní hledala i snaha o zřetelné tlumočení textu v duchu čítankové dramaturgie, nebo třeba o jakousi vizuální estetizaci, aktualizaci či neotrlou interpretaci.

Co nám tedy nabízí? Náhodné obrazy, které nemají zjevnou souvislost, jenom matou a nebudují žádnou konkrétní kvalitu, která by se dala dál tlumočit.

Cesta bez cíle

V úvodu se nacházíme v prostředí české vesnice, která je v minimalistické scénografii jenom naznačena. Folklórní ráz dodávají tanečníci v pestrých krojích, kteří oscilují na hraně realistického a surrealistického ztvárnění.

V jedné chvíli znázorňují vesnickou veselku, v jiné „zamrznou“ do působivého obrazu, nebo zpomalenými pohyby vytváří magickou atmosféru.

Strakonický dudák.
Strakonický dudák. | Foto: Národní divadlo

Za milé vtipy je v tomto kontextu možné považovat kýčové svítící oči jelena nebo rockerský koncert Švandy v sokolovně. Tady se totiž ještě pořád dá vysledovat snaha o nějaký styl, který syntetizuje původní folklor a modernistickou nadsázku. Tento klíč ale divák po chvíli ztratí.

Následující Švandovo putování světem je znázorněno v duchu parodie sci-fi – s pateticky zasněným pohledem stojí na vrchu obrovské zlaté koule a na horizontě za ním se promítají oblaka.

Ještě bizarněji působí jeho příchod do Bollywoodu, který je doprovázen zvuky velkoměsta a promítáním fotografií mrakodrapů. Stereotypní náznaky Indie – turbany, harém levně vyhlížejících tančících žen či obrysy orientálních kupolí – indikují, že se pořád díváme na parodii čehosi.

Strakonický dudák.
Strakonický dudák. | Foto: Národní divadlo

Putování časoprostorem ale zdaleka nekončí a Švanda se vrací do rodné země, kterou je pro změnu Československo pozdního socialismu. Scéna popravy je opět v duchu sci-fi (znovu se objeví i zmíněná zlatá koule), k čemuž se přidává ještě parodie hororů, když se objeví kostlivci.

Systematická nekoncepčnost je cítit také v hudbě (od lidovek po U2), v nesourodosti hereckých stylů nebo v nesmyslném používání obrovských papírových hlav. Ty si herci párkrát nasadí a pak je odloží, a to bez jakéhokoliv důvodu. Množství nesourodých podnětů, které divák touží interpretovat, doplňuje promítání obrazů na horizontu. V relativně rychlém tempu se tady mění vesnické krajinky a portréty, ale i abstraktní pohyblivé čmouhy.

Herecké etudy a rozpad postav

V roli Švandy se předvedl Igor Orozovič, nová posila ansámblu Národního divadla. Mladý herec si již získal renomé na scéně Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě a jeho první kroky v novém angažmá budou jistě pečlivě sledovány. Jelikož má již zkušenosti na velkém jevišti, nelze mu vyčíst nedostatek suverénnosti, energie nebo velkých gest. Jeho výkon ale přesto nebyl zcela přesvědčivý a svou dominanci si ne vždy obhájil.

Strakonický dudák.
Strakonický dudák. | Foto: Národní divadlo

Jistou zmatenost a nekoncepčnost při budování postavy lze připsat celkové režijní interpretaci, která nenabízí pevnou půdu pod nohama.

Nedostatky má ale Orozovič i v oblasti techniky. Jeho hluboce položený hlas má nesmírně zajímavou barvu, ale vyžaduje daleko přesnější dikci a důraz. Orozovič vyniká v sólových výstupech, kdy dovede ovládnout velké jeviště a tlumočit své psychické rozpoložení, naopak v dialozích jakoby nedostatečně vnímal herecké partnery.

Jeho lásku Dorotku ztvárnila Magdaléna Borová, která podobně jako Orozovič (a celá inscenace vůbec) nebudovala ucelenou postavu, ale spíš etudy různých stylů. V úvodu běhá po scéně jako naivní vesnická husa a tuto polohu hyperbolizuje do zjevné karikatury (čemuž přispívají i výrazně nalíčené rudé tváře a vyšmajdané pantofle). Její závěrečné heroické gesto záchrany Švandy je příkladem druhého extrému, kdy se z milenců stávají citlivé a vznešené bytosti.

Strakonický dudák.
Strakonický dudák. | Foto: Národní divadlo

Největší kvalitou inscenace je, zcela očekávaně, výkon démonického Karla Dobrého coby Vocilky.

Dobrý sice působí „jako z jiné hry“, ale jelikož v inscenaci nelze identifikovat jednotný herecký styl, nepovažuji to za výtku. Bezcharakterního podvodníka buduje v duchu bulgakovovské grotesky jako podivného ďábla z jiné dimenze. Tomu nasvědčuje i jeho kostým – červené sako, cylindr a hůlka. Budí dojem, že je vždy o krok napřed a s gentlemanskou lehkostí manipuluje postavami, jakoby to byli panáčci v dětské deskové hře.

Nejasný vzkaz režiséra

Inscenace Strakonického dudáka budila veliké očekávání, Tylova nejznámější báchorka se totiž na prknech Národního divadla nehrála již třicet let.

Strakonický dudák.
Strakonický dudák. | Foto: Národní divadlo

Zajímavé herecké obsazení a zvučné jméno Jana Antonína Pitínského jsou pro pražské publikum velikým lákadlem. Výsledek je ale spíš zklamáním. Ani při veškeré benevolenci k autorskému rukopisu režiséra nelze přehlédnout naprostou absenci významu inscenace.

A i když vnímáme jednotlivé pasáže jako nezávislé celky bez ambice vytvořit jednotnou koncepci, nepřináší takové kvality, které by samy o sobě stačily.

Zůstává jen možnost přistoupit na tuto hru – snažit se hledat uspokojení v „nijakosti“ a libovat si v tom, že svět postrádá jakýkoliv smysl.

Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák. Režie: Jan Antonín Pitínský. Scéna: Ján Zavarský. Kostýmy: Kateřina Štefková. Hudba: Tomáš Jeřábek, Matěj Kroupa. Pohybová spolupráce: Jana Hanušová. Dramaturgie: Daria Ullrichová. Video: Tereza Rullerová. Hrají: Igor Orozovič, Filip Kaňkovský, Taťjana Medvecká, Magdaléna Borová, Ondřej Pavelka, Alexej Pyško, Antonie Talacková, Radúz Mácha a další. Národní divadlo, Činohra. Premiéra 19. ledna 2014. Nejbližší představení 30. ledna 2014.

 

Právě se děje

před 2 minutami

Šárka Havránková z Policejního prezidia ČR byla zvolena viceprezidentkou Interpolu pro Evropu. Mezinárodní policejní organizace to uvedla na Twitteru.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 21 minutami

V mešitě na východě Afghánistánu došlo k výbuchu, zemřelo nejméně 29 lidí

Nejméně 29 lidí přišlo o život a přes 100 dalších bylo zraněno při explozi v mešitě ve východoafghánské provincii Nangarhár. Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na místní představitele. K útoku se zatím nikdo nepřihlásil.

Mluvčí provinčního guvernéra uvedl, že výbuch nastal v době, kdy se v mešitě shromáždili věřící k pátečním modlitbám. "V důsledku exploze spadla střecha," řekl mluvčí a dodal, že mezi oběťmi jsou také děti. Podle některých afghánských úředních zdrojů mešitu zasáhl minometný granát odpálený povstalci, podle jiných uvnitř explodovala bomba.

Zdroj: ČTK
před 26 minutami

Také Sparta vyzve Barcelonu. Utká se s ní ve futsalové Lize mistrů

Futsalisté Sparty Praha se v elitní fázi Ligy mistrů utkají s vysněnou Barcelonou, ukrajinským Chersonem a Minskem. Rozhodl o tom dnešní los ve švýcarském Nyonu. Čtyřčlennou skupinu bude od 19. do 24. listopadu hostit běloruská metropole. Do Final Four pro nejlepší čtyři týmy soutěže postoupí pouze vítězové každé ze čtyř skupin.

Další zprávy