Recenze - Inscenaci Jana Antonína Pitínského Strakonický dudák v Národním divadle v mnohém můžeme považovat za vyvrcholení režisérových snah o divadelní eklektismus. Žánrový, stylový a časoprostorový rozptyl je tady opravdu nesmírně široký. Otázkou ale zůstává, proč vlastně.
V současných „obrazoboreckých“ tendencích divadla se inscenační tradice české klasiky na jedné straně odklání od interpretací v duchu realismu a žánr báchorky k jistému rozvolnění divadelního jazyka zajísté vybízí. Na straně druhé ale divák pořád očekává nějakou výpověď, která by s ním, ať už jakkoliv, komunikovala.
Strakonický dudák v Národním snad ani nemá ambici o čemkoliv vypovídat. Těžko by se v ní hledala i snaha o zřetelné tlumočení textu v duchu čítankové dramaturgie, nebo třeba o jakousi vizuální estetizaci, aktualizaci či neotrlou interpretaci.
Co nám tedy nabízí? Náhodné obrazy, které nemají zjevnou souvislost, jenom matou a nebudují žádnou konkrétní kvalitu, která by se dala dál tlumočit.
Cesta bez cíle
V úvodu se nacházíme v prostředí české vesnice, která je v minimalistické scénografii jenom naznačena. Folklórní ráz dodávají tanečníci v pestrých krojích, kteří oscilují na hraně realistického a surrealistického ztvárnění.
V jedné chvíli znázorňují vesnickou veselku, v jiné „zamrznou“ do působivého obrazu, nebo zpomalenými pohyby vytváří magickou atmosféru.
Za milé vtipy je v tomto kontextu možné považovat kýčové svítící oči jelena nebo rockerský koncert Švandy v sokolovně. Tady se totiž ještě pořád dá vysledovat snaha o nějaký styl, který syntetizuje původní folklor a modernistickou nadsázku. Tento klíč ale divák po chvíli ztratí.
Následující Švandovo putování světem je znázorněno v duchu parodie sci-fi – s pateticky zasněným pohledem stojí na vrchu obrovské zlaté koule a na horizontě za ním se promítají oblaka.
Ještě bizarněji působí jeho příchod do Bollywoodu, který je doprovázen zvuky velkoměsta a promítáním fotografií mrakodrapů. Stereotypní náznaky Indie – turbany, harém levně vyhlížejících tančících žen či obrysy orientálních kupolí – indikují, že se pořád díváme na parodii čehosi.
Putování časoprostorem ale zdaleka nekončí a Švanda se vrací do rodné země, kterou je pro změnu Československo pozdního socialismu. Scéna popravy je opět v duchu sci-fi (znovu se objeví i zmíněná zlatá koule), k čemuž se přidává ještě parodie hororů, když se objeví kostlivci.
Systematická nekoncepčnost je cítit také v hudbě (od lidovek po U2), v nesourodosti hereckých stylů nebo v nesmyslném používání obrovských papírových hlav. Ty si herci párkrát nasadí a pak je odloží, a to bez jakéhokoliv důvodu. Množství nesourodých podnětů, které divák touží interpretovat, doplňuje promítání obrazů na horizontu. V relativně rychlém tempu se tady mění vesnické krajinky a portréty, ale i abstraktní pohyblivé čmouhy.
Herecké etudy a rozpad postav
V roli Švandy se předvedl Igor Orozovič, nová posila ansámblu Národního divadla. Mladý herec si již získal renomé na scéně Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě a jeho první kroky v novém angažmá budou jistě pečlivě sledovány. Jelikož má již zkušenosti na velkém jevišti, nelze mu vyčíst nedostatek suverénnosti, energie nebo velkých gest. Jeho výkon ale přesto nebyl zcela přesvědčivý a svou dominanci si ne vždy obhájil.
Jistou zmatenost a nekoncepčnost při budování postavy lze připsat celkové režijní interpretaci, která nenabízí pevnou půdu pod nohama.
Nedostatky má ale Orozovič i v oblasti techniky. Jeho hluboce položený hlas má nesmírně zajímavou barvu, ale vyžaduje daleko přesnější dikci a důraz. Orozovič vyniká v sólových výstupech, kdy dovede ovládnout velké jeviště a tlumočit své psychické rozpoložení, naopak v dialozích jakoby nedostatečně vnímal herecké partnery.
Jeho lásku Dorotku ztvárnila Magdaléna Borová, která podobně jako Orozovič (a celá inscenace vůbec) nebudovala ucelenou postavu, ale spíš etudy různých stylů. V úvodu běhá po scéně jako naivní vesnická husa a tuto polohu hyperbolizuje do zjevné karikatury (čemuž přispívají i výrazně nalíčené rudé tváře a vyšmajdané pantofle). Její závěrečné heroické gesto záchrany Švandy je příkladem druhého extrému, kdy se z milenců stávají citlivé a vznešené bytosti.
Největší kvalitou inscenace je, zcela očekávaně, výkon démonického Karla Dobrého coby Vocilky.
Dobrý sice působí „jako z jiné hry“, ale jelikož v inscenaci nelze identifikovat jednotný herecký styl, nepovažuji to za výtku. Bezcharakterního podvodníka buduje v duchu bulgakovovské grotesky jako podivného ďábla z jiné dimenze. Tomu nasvědčuje i jeho kostým – červené sako, cylindr a hůlka. Budí dojem, že je vždy o krok napřed a s gentlemanskou lehkostí manipuluje postavami, jakoby to byli panáčci v dětské deskové hře.
Nejasný vzkaz režiséra
Inscenace Strakonického dudáka budila veliké očekávání, Tylova nejznámější báchorka se totiž na prknech Národního divadla nehrála již třicet let.
Zajímavé herecké obsazení a zvučné jméno Jana Antonína Pitínského jsou pro pražské publikum velikým lákadlem. Výsledek je ale spíš zklamáním. Ani při veškeré benevolenci k autorskému rukopisu režiséra nelze přehlédnout naprostou absenci významu inscenace.
A i když vnímáme jednotlivé pasáže jako nezávislé celky bez ambice vytvořit jednotnou koncepci, nepřináší takové kvality, které by samy o sobě stačily.
Zůstává jen možnost přistoupit na tuto hru – snažit se hledat uspokojení v „nijakosti“ a libovat si v tom, že svět postrádá jakýkoliv smysl.
Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák. Režie: Jan Antonín Pitínský. Scéna: Ján Zavarský. Kostýmy: Kateřina Štefková. Hudba: Tomáš Jeřábek, Matěj Kroupa. Pohybová spolupráce: Jana Hanušová. Dramaturgie: Daria Ullrichová. Video: Tereza Rullerová. Hrají: Igor Orozovič, Filip Kaňkovský, Taťjana Medvecká, Magdaléna Borová, Ondřej Pavelka, Alexej Pyško, Antonie Talacková, Radúz Mácha a další. Národní divadlo, Činohra. Premiéra 19. ledna 2014. Nejbližší představení 30. ledna 2014.