Jako dítě měl Widmann na stěně pokoje obraz autora, dirigenta a hybatele nové hudby Pierra Bouleze. Za skladbu všech skladeb ale dodnes pokládá Sedmou symfonii od Ludwiga van Beethovena.
Na jejím základě také vznikla Widmannova nejhranější kompozice Con Brio, která má za sebou již přes 200 provedení - to je na dílo z roku 2008 obdivuhodné číslo. Snad ještě podivnější je však skutečnost, že jej u Widmanna objednal lotyšský dirigent Mariss Jansons, který rozhodně nebyl obdivovatelem současné hudby.
Pro Widmanna je charakteristický současný zvuk a intenzivní využívání rozšířených možností hudebních nástrojů. Zároveň ale jeho skladby mají zřetelnou historickou linku připomínající dávno zemřelé klasiky a jejich stylové vrstvy. Snad proto Widmannovy kompozice až podezřele snadno přijímá nejen publikum, ale také konzervativní dirigenti. Kromě Jansonse zařadil Widmanna na svůj repertoár čelný představitel tradicionalistických "ultras" Christian Thielemann, který má v centru zájmu především Richarda Wagnera a německý romantismus.
O Widmannových dílech mluví s respektem také šéfdirigent Clevelandského symfonického orchestru Franz Welser‑Möst a zdůrazňuje jejich souvislost s Franzem Schubertem či Richardem Straussem.
Na světě se bezpochyby najde spousta skladatelů, kteří mají konzervativní vkus, vycházejí vstříc stejně nastavenému publiku i interpretům a jejich díla se běžně hrají. Příznivci a znalci současné hudby však nad jejich prací často ohrnují nos jako nad zbytečným anachronismem. Zároveň je dnes běžnou součástí skladeb dovedná a záměrná hra s citacemi známých děl nebo kompozičních postupů a stereotypů - nevyjímaje ty, které jsou vlastní autorovi. Při takové hudbě se zasvěcené publikum naopak dobře baví.
Widmannova tvorba obsáhne obě možnosti a občas vzbuzuje různorodé reakce. Ty se zdají o to bouřlivější, čím častěji je uváděna. Při její četnosti i skladatelově charismatu je zvláštní, že Widmann teď díky Pražskému jaru vystoupí v české metropoli poprvé. Přitom má za sebou už objednávky skladeb pro Vídeňské a Berlínské filharmoniky nebo pro inauguraci koncertního sálu Labské filharmonie v Hamburku.
Publikum Pražského jara si tak konečně bude moci udělat vlastní názor, na kterou stranu "sporu o Widmanna" se postaví. Spolehnout se může v každém případě na to, že uslyší obratně zkomponované věci, i když jen v úzkém výseku z autorovy bohaté tvorby. Widmann se podle všeho topí v objednávkách a komponuje jednu skladbu za druhou - například v roce 2018 dokončil celovečerní operu a tři velká orchestrální díla.
Pražské jaro ho představí ve skladatelském detailu jako autora komorní hudby. Dobře sestavené programy staví do přímé souvislosti Widmannova vlastní díla s osvědčeným repertoárem, k němuž se s obdivem hlásí.
Jörga Widmanna je možné vnímat i jako hosta z hudební historie, kdy byl autor zároveň interpretem svých děl a typickou hvězdu jevišť představoval komponující virtuos.
Widmann se nevzdává kompozice pro klarinet, který mistrovsky ovládá, a dopouští se tak "hříchu", jemuž někteří skladatelé říkají kapitulace před nástrojem. Výsledkem jsou ovšem vystoupení, jež publiku berou dech, zatímco skvělý klarinetista ho má i při nekonečných frázích na rozdávání.
K jeho virtuózním kouskům samozřejmě patří i suverénní ovládání vícehlasé hry v takzvaných multifoniích, obnažování alikvotních tónů a zvukové kouzelnictví, které se zdánlivě pohybuje za hranicemi klarinetových možností.
Jako z dávných příběhů o zázračných dětech zní i Widmannovo vyprávění o tom, jak začínal. Odmalička slýchal domácí koncerty amatérského smyčcového kvarteta, ve kterém účinkovali jeho rodiče.
Své skladatelské pokusy nutil hrát i mladší sestru Carolin, dnes známou jako výbornou houslistku - mnohem později sourozenci natočili část své diskografie pro výběrový a žánrově nevyhraněný label ECM.
Na hudebním gymnáziu si nadaného studenta všiml vynikající skladatel Hans Werner Henze a vzal ho pod svá křídla. Widmannovy rané kompozice hrály například houslistka Isabelle Faustová a violoncellistka Tanja Tetzlaffová - jeho extrémně talentované vrstevnice, ze kterých se rovněž staly hvězdy.
Všechno ve Widmannově kariéře jako by se zkrátka dělo samo od sebe, hladce a na požádání. O talentu a vytrvalosti, jež se skrývají pod povrchem, klarinetista nemluví a opomíjí je se stejnou samozřejmostí, s jakou hraje i ty nejobtížnější skladby.
Jeho první večer na Pražském jaru se uskuteční 22. května v Centru současného umění Dox. Jméno spoluúčinkujícího Schumann Quartettu klamně odkazuje k romantickému skladateli, ve skutečnosti se ale jedná o příjmení tří sourozenců, kteří v ansámblu působí.
Díla vídeňských klasiků Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta na programu obklopí Widmannovu populární kompozici Jagdquartett, v překladu Lovecký kvartet. Už od úvodního motivu prvních houslí, který frenetickou rázností připomene Beethovena, se hlásí ke klasickým postupům. Ostatní nástroje pořádají na první housle asi desetiminutový hudební hon, až v závěru uloví i samotného houslistu.
Widmann se tu představuje jako skladatel, který se nebojí vnějších efektů včetně divadelních, zároveň pod ně ale umí naskládat řadu vrstev, jež stojí za objevování. Společně se Schumann Quartettem provede Widmann v závěru večera ještě Mozartův kvintet, jednu z nejpopulárnějších klarinetových skladeb.
Totéž se dá říci o Koncertu pro klarinet a orchestr A dur, jejž Widmann provede 31. května v Rudolfinu jako sólista orchestru PKF - Prague Philharmonia s jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem. Ačkoliv obě Mozartova díla původně vznikla pro jiný typ historického klarinetu, hráči na moderní nástroje si je dávno přivlastnili a předvádějí na nich virtuozitu i umění tvořit lyrické oblouky v ušlechtilých pastelových barvách. PKF dále zahraje neoklasicistní skladby Apollon Musagète od Igora Stravinského a Sinfoniettu od Francise Poulenca.
Mezi oběma neoklasickými večery je na 23. května připraven Widmannův recitál se čtyřiatřicetiletým ruským klavíristou Denisem Kožuchinem v Anežském klášteře. Ve vlastní Fantazii pro sólový klarinet Widmann bezpochyby rozpoutá pestrou přehlídku technik, barev i zvuků.
Jeho skladatelskou schopnost drobnokresby připomene Kožuchin v 11 humoreskách. Některé netrvají ani minutu, na malých plochách znějí ohlasy Chopina, Debussyho či Musorgského. Skladatel Widmann se tu předvádí jako na přehlídkovém molu - vždy se umí natočit správným směrem a nikdy neváhá, kam sáhnout pro inspiraci. V čisté klavírní podobě charakteristika Widmannovy tvorby vytane na povrch zřetelněji než v zahuštěném zvuku velké orchestrální skladby.
Nakonec oba hudebníci společně provedou Velké koncertantní duo od německého romantika Carla Marii von Webera, jehož tvorba Widmanna fascinuje od dětství.
Kdo touží po hlubším hudebním poznání, neměl by vynechat mistrovský kurz, který Widmann povede v neděli 30. května na HAMU. Je fascinující sledovat proces, při němž se nacvičená skladba po detailech proměňuje v prvotřídní interpretaci díla.
Na otázku YouTube kanálu Living the Classical Life, zda může existovat krása bez disonancí, Widmann odpověděl, že v disonancích vidí množství krásy. Především ale zdůraznil, že v době pandemie, kdy se veškeré hudební snažení může zdát marné, je potřeba hrát a komponovat se stále větší intenzitou. Optimismus a nikdy nemizící dobrá nálada, která z Jörga Widmanna čiší při vystoupeních, bude vítaným bonusem nad samozřejmostí, se kterou skládá i hraje.
Tři koncerty
Jörg Widmann & Schumann Quartett
Centrum současného umění Dox, 22. května
Jörg Widmann & Denis Kožuchin
Anežský klášter, 23. května
Jörg Widmann & PKF - Prague Philharmonia
Rudolfinum, 31. května
