Osm měsíců nato je válka jediné téma, při němž se srdečný muž s výrazným obočím, velkými ústy a puškinovskou kadeří zachmuří. Byčkov, jenž roku 1975 emigroval ze Sovětského svazu a od té doby řídí světové orchestry, právě odstartoval pátou sezonu v čele České filharmonie. Čerstvě prodloužil smlouvu do roku 2028, příští měsíc oslaví sedmdesátiny. "Na válku myslím pořád. Neexistuje chvilka, kdy by na nás nedopadala, kdy bychom nepociťovali její důsledky," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Jak o válce nebo sankcích mluvíte se svými ruskými přáteli?
Když začala invaze, zavolal jsem třem známým v Rusku. Mluvili jsme ale jen obecně, protože zatímco já jsem svobodný, oni mohou mít odposlouchávané telefony. Nechtěl jsem je něčím zkompromitovat. Otevřeně jsem až v létě osobně mluvil s blízkým kamarádem Lvem Dodinem, ředitelem Malé činohry v Petrohradu. Toho snad mohu jmenovat, protože patřil k signatářům otevřeného protiválečného dopisu Vladimiru Putinovi. Jenže je mu 78 let, jeho manželka během pandemie prodělala rakovinu. Umíte si představit, jak lidé v jejich situaci změní svůj život a odejdou z Ruska? Pro ně je to tragédie.
Evropa debatuje o kolektivní vině, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj žádá nový norimberský proces. Jak se k tomu stavíte?
V zemi s více než 140 miliony obyvatel jich bohužel drtivou většinu zválcovala propaganda. Jsou jako zombie, neznají pravdu a nechtějí ji znát. Lži dosáhly takových rozměrů, že představitelé státu snad lžou, ještě než otevřou ústa. To, co Rusko dělá na Ukrajině, je genocida. Ani bych to nenazval zvířecím chováním, protože zvířata nezabíjejí pro potěšení, nýbrž kvůli potravě a přežití. V tomto ohledu se lidstvo od druhé světové války nenaučilo nic. Jen rychleji a efektivněji zabíjet druhé.
Na konci války bylo Německo takřka srovnané se zemí, nezbylo mu, než si projít tvrdou sebereflexí a kát se za své zločiny vůči lidskosti. Norimberský proces byl jen špičkou ledovce, muselo se změnit cosi v německé psýché, a Němci tu vinu pociťují dodnes. Rusko takovým procesem nikdy neprošlo. Vyhrálo válku a řeklo si, že vítězové nebudou souzeni.
Dnes se hodně mluví o tom, jaké informace běžní Rusové mají a jaké ne. A já pořád myslím na větu, kterou mi před lety řekla jedna francouzská novinářka: že dnes, v době internetu a médií, už nemáme právo nevědět, co se děje.
Jinými slovy si nemyslíte, že běžní Rusové jsou všichni nevinní?
Ne. Dejme tomu v odlehlé asijské části Ruska, kde často ještě není zavedená elektřina, lidé mohou být neinformovaní, ale my se zdaleka nebavíme jen o podobných místech. Mnozí Rusové se o válku začínají zajímat až teď, kdy kvůli té takzvané částečné mobilizaci začíná dopadat i na ně nebo jejich blízké. A tak třeba utíkají.
Vy jste ze Sovětského svazu emigroval v roce 1975. Co jste tehdy cítil vůči těm, kdo zůstali?
Tehdy lidé nemohli odjet tak snadno. Mně se to podařilo díky dvěma faktorům: zaprvé jsem byl Žid, zadruhé tehdy Sověti potřebovali americkou technologii. Americký Kongres prohlasoval takzvaný Jacksonův-Vanikův dodatek, který umožnil prodej technologie Sovětům výměnou za to, že nechají odejít Židy. Proto říkám, že mě vyměnili za computer.
Vyprávěl se tehdy takový vtip, že nejspolehlivějším dopravním prostředkem je židovská manželka. Rusové si opravdu brali Židovky, jen aby se jim otevřela možnost emigrovat. Zároveň se to ale nevztahovalo na celé rodiny. Mě nakonec pustili, ale mého otce jako vědce ne, a tak jsme se neviděli 12 let. Směl za mnou přijet do Ameriky až za vlády Michaila Gorbačova.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že žijete v zemi, která vám lže?
Živě si vybavuji jeden zimní večer v Leningradu, kvůli vlhkosti z Baltského moře opravdu hodně chladný. Je mi 12 let, jdeme s otcem na procházku a on mi vysvětluje, v čem žijeme a jak to chodí. Že celá společnost je postavená na lži. Že všechno je jinak, než nám říkají. Mluví ke mně jako k dospělému. Hodně tím samozřejmě riskuje.
Od té doby jsem věděl, jak to je. O to bolestivější pro mě bylo sledovat, jak otec po ztrátě zaměstnání asi rok chodil na jeden pracovní pohovor za druhým po všech leningradských vědeckých ústavech. Všechny je vedli jeho bývalí kolegové. A všichni mu říkali: my bychom vás vzali, ale kvótu na Židy už máme plnou.
Emigroval jsem jako hodně naštvaný mladý muž. Odmítal jsem se podvolit té lži, nemohl jsem v ní dál žít, nenáviděl jsem celý ten systém.
Přesto nikdy nekritizujete třeba skladatele Dmitrije Šostakoviče, který zůstal a dělal s režimem kompromisy.
Šostakovič byl pro mě v dospívání bůh. Pak jsem 6. srpna 1975 přiletěl do New Yorku, načež tři dny nato Šostakovič zemřel. A já ho několik let nebyl schopný poslouchat, nesnesl jsem ani notu, protože mi připomínala vše, co jsem v Rusku nechal za sebou. Ale nikdy jsem si Šostakoviče nespojoval s režimem, naopak. Podle mě přispěl k jeho pádu. Svou hudbou řekl o životě v Sovětském svazu stejnou pravdu, jakou svými knihami odhalil Alexandr Solženicyn a jakou svými činy ukázal Andrej Sacharov.
To jsou silná slova. Minulý týden jste v Praze dirigoval Jedenáctou symfonii, za kterou Šostakovič v roce 1957 dostal Leninovu cenu.
Jistě, ale právě v tom spočívala jeho genialita: skládal hudbu, kterou sice režim bral jako prorežimní, ale ve které lidi zároveň slyšeli tu lež, v níž jsou nuceni žít. Od chvíle, kdy Josif Vissarionovič Stalin ve 30. letech odsoudil jeho operu Lady Macbeth Mcenského újezdu, musel Šostakovič změnit svůj hudební jazyk a hrát to na obě strany.
Na obě strany to letos, ještě týdny po začátku invaze, hrála také ruská sopranistka Anna Nětrebková. Spolupracoval byste s ní?
Nikdy jsem s ní nespolupracoval. Tak proč bych teď začínal?
Obraťme list. O pět let jste prodloužil smlouvu s Českou filharmonií. Proč? Jste slavný, mohl byste dirigovat kdekoliv.
Odpovím metaforou. Tak jako houslista hledá ten nejlepší nástroj pro vyjádření sebe sama, ty stradivárky, které vystihnou jeho duši, podobně je pro dirigenta orchestr jistým typem nástroje. Ne fyzickým, spíš v duchovním smyslu slova. Je těžké ten vztah popsat. Ale když to řeknu jednoduše: Česká filharmonie je můj životní orchestr.
Máte na dalších pět let nějaký plán?
Neustále posouvat hranice možného, nemít limity. Dám příklad, Ludwig van Beethoven zkomponoval devět symfonií. Já samozřejmě nebudu psát desátou, celý život si musím vystačit s těmi devíti, ale v každém období je pojímám jinak a vždycky si říkám: jak jsem v partituře mohl tohle dřív přehlédnout? Tolik v obecné rovině. V té praktické jsme třeba za pandemie nahráli Mou vlast od Bedřicha Smetany, do roku 2025 dokončíme natáčení mahlerovského cyklu a tak dále.
Nechcete natočit celého Bohuslava Martinů?
Nechci. Jeho Čtvrtá symfonie je úžasná, zbožňuji jeho Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány či Koncert pro dva klavíry, který jsme předloni uvedli v Praze s mojí ženou Marielle Labèque a její sestrou Katiou. Nerad bych ale produkoval nahrávky jako housky na krámě. Nedaleko mého pařížského bytu je prodejna bot. Když si je prohlížím, mám pocit, že jsou všechny stejné a že je také nikdo nekupuje. Stejně tak když se občas rozhlédnu po poválečné architektuře, zdá se mi nesrovnatelná třeba s krásou Rudolfina nebo renesančními paláci ve Florencii. S hudbou je to stejné. Nezajímá mě tuctová produkce, jen jedinečné věci.
Jako soudobá hudba? V Praze jste uvedl premiéry nových kompozic Detleva Glanerta a Bryce Dessnera. Pomohlo vám, že se s oběma znáte?
Přátelit se s autorem hudby není na škodu. Co bych za to dal, kdybych se býval byl mohl kamarádit s takovým Johannesem Brahmsem.
Ten měl také svého dirigenta, Hanse Richtera.
Ano. Bohužel když dirigujete díla velikánů, už se jich nemůžete zeptat, jak to mysleli. Jdete ke kořenům, pročítáte jejich korespondenci, studujete prameny, čtete obecná pojednání o době, kdy žili, ale zeptat se prostě nemůžete. To půjde až v nebi.
O příchodu do nebe vypráví Requiem za Hieronyma Bosche právě od Detleva Glanerta. Z české premiéry kvůli pandemii sešlo nadobro?
Nadobro snad ne, musíme najít nový termín. V prosinci ve světové premiéře uvedeme Glanertovu Pražskou symfonii. Ale hrozně rád bych udělal i to Requiem, které jsem stihl dirigovat v Londýně, jen kvůli protipandemickým opatřením pak už ne v Praze. Světovou premiéru mělo v Amsterdamu, kde ho hrál Královský orchestr Concertgebouw. Dozvěděl jsem se to odpoledne v Paříži, a protože jsem měl volný večer, koupil jsem si letenku, odletěl do Nizozemska a po koncertě jsem se zase hned vrátil domů. Stálo to za to. V průběhu toho vystoupení jsem se několikrát rozplakal, jak je ta hudba krásná. To se mi u soudobé tvorby nestává často.
Semjon Byčkov (69)
◼ Leningradský rodák v roce 1975 emigroval do USA, dnes má americké občanství. Roku 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, strávil 13 let v čele Rozhlasového symfonického orchestru z Kolína nad Rýnem. Než roku 2018 v čele České filharmonie nahradil zesnulého Jiřího Bělohlávka, odmítl nabídky vést Newyorskou filharmonii i BBC Symphony Orchestra.
◼ Orientuje se na hudbu pozdního romantismu, Gustava Mahlera, Richarda Strausse či Richarda Wagnera, ze současných autorů má blízko k Detlevu Glanertovi či Thomasi Larcherovi. S prvním českým orchestrem už natočil kompletní cyklus symfonických děl Petra Iljiče Čajkovského a zahájil nahrávání Mahlerových symfonií. V září prodloužil smlouvu o pět let, šéfdirigentem České filharmonie zůstane do roku 2028.
◼ V mládí hrál osm let volejbal za Dynamo Leningrad. S manželkou, klavíristkou Marielle Labèque, bydlí na baskickém venkově. Sedmdesátiny oslaví 30. listopadu v Rudolfinu symbolicky s Českou studentskou filharmonii a Českou filharmonií. S tou první nastuduje Beethovenovu Pátou, s druhou Šostakovičovu Pátou.
Další vámi uvedenou skladbu Mari pojmenoval Bryce Dessner podle bohyně lesů na baskickém pobřeží Francie, kde oba žijete?
Ano, Bryce se svou americkou manželkou a synem jednou navštívili naši rodinu a baskické pobřeží se jim tak zalíbilo, že si koupili dům dvacet minut od nás. Ten les ho inspiroval, stejně jako inspiruje mě. V Baskicku pořád trávím nejvíc času z celého roku. Kromě toho mám tedy byt v Paříži a druhý v londýnské Covent Garden, aby se mi v obou městech dirigovalo pohodlněji. Ale doma jsem v Baskicku.
Jak to tam vypadá, máte velkou zahradu?
Mám. A ještě před rokem jsme měli zlaté retrívry, v jednu chvíli dokonce čtyři. Plus anglického kokršpaněla Dimku. Postupně ale všichni umřeli, ten poslední po velmi dlouhém a spokojeném životě vloni, a my si teď s manželkou dáváme psí pauzu, protože s naším stylem života a neustálým koncertováním je to velká zodpovědnost.
Někdy vypnete, nebo potřebujete pořád poslouchat muziku?
Nepotřebuji. V létě jsem trávil deset dvanáct hodin denně na zahradě. Někdy jsem pracoval, někdy jen tak odpočíval. Když je třeba v televizi dobrý fotbal, rád se podívám.
V Praze bydlíte vždy v hotelu na Malé Straně?
Ano, je to bývalý klášter a jsou na mě opravdu hodní. Vždycky mě ubytují ve stejném pokoji. Nemohl bych si v Praze pořídit byt, už bych žil na příliš mnoha místech naráz. Když jsem tady, nechci myslet na ty praktické záležitosti jako nakupování nebo praní. Od toho mám další domovy. V Praze se tak soustředím čistě na hudbu. I když to znamená, že z města většinou vidím jenom cestu z hotelu do Rudolfina a zase z Rudolfina do hotelu.
Když ještě Českou filharmonii vedl Jiří Bělohlávek, nechal vás s ní natáčet. "Půjčil" byste ji obdobně dnes třeba siru Simonu Rattleovi?
Simon a jeho manželka Magdalena Kožená jsou rezidenčními umělci naší sezony, takže samozřejmě. Byl bych nadšený. Asi víte, že Simon už hostující dirigování až na výjimky odmítá, o to větší ctí je, že právě s námi tuhle sezonu bude opět spolupracovat.
Za měsíc oslavíte sedmdesátiny. Nedávno v Praze dirigoval pětadevadesátiletý Herbert Blomstedt, chtěl byste to dělat takhle dlouho?
Pokud mi dáte sto let života a tělo, které tu fyzickou zátěž unese, pak jednoznačně. Je to můj život.
A co říkáte na návrh Vltavské filharmonie?
Líbí se mi, ale bude záležet na tom, jakou bude mít nová pražská koncertní síň akustiku. Může to být architektonicky nejkrásnější budova na světě, ale bez špičkové akustiky by byla k ničemu. Vezměte si, jak minulý týden Newyorská filharmonie otevřela Geffen Hall. Třikrát ji přestavovali a třikrát měli hlavní slovo architekti, až teď poprvé rozhodovala akustika a té se museli přizpůsobit architekti. Sním o tom, že v Praze bude akustika také na prvním místě. Nový sál zpestří hudební život v metropoli, otevře možnosti, jaké nenabízí ani Rudolfinum, ani Obecní dům. Ale nemusíte se bát, že by Česká filharmonie opustila Rudolfinum natrvalo. To se nestane nikdy.
