Jedinečnost středečního koncertu, který se opakuje ještě ve čtvrtek, spočívala také v tom, že se uskutečnil po loňském čistě virtuálním ročníku a předlouhé abstinenci od živých vystoupení. I proto byl na obou stranách - u publika i muzikantů - patrný silný náboj pozitivního očekávání.
Konání akce umožnil pilotní projekt ministerstva kultury. Publikum bylo předem otestováno metodou PCR, na místě se příchozím měřila teplota. Ve Smetanově síni Obecního domu, která má čtyřnásobnou kapacitu, sedělo 305 lidí v respirátorech roztroušeně po jednom či po dvou.
Orchestr, jehož hráči naštěstí mohli sejmout roušky, značně posílili hostující hudebníci ze všech koutů Evropy. Collegium 1704 hrálo na své poměry v obřím obsazení: třicet smyčců, šest lesních rohů, poprvé s tubou či dvěma harfami. A poprvé se pustilo do zatím neprobádaného období pozdního romantismu.
Historicky poučená interpretace neznamená vyměnit kovovou flétnu za dřevěnou a natáhnout struny z ovčích střev. Je to specifický vztah k notovému zápisu i pramenům. Znamená zkoumat každou frázi a ptát se, co říká, co skladatel zamýšlel.
Je velký rozdíl, hraje-li orchestr známou kompozici po sté a jen ji "opráší" na několik zkoušek nebo učí-li se ji hráči jako úplně novou - jen tak lze asi učinit z provedení obrozující záležitost.
Dirigent Luks šel ve zkoumání partitury do nejmenších detailů. Jeho vize byla zřetelná, protože měl k dispozici nesmírně disciplinovaný soubor, který mu umožnil modelovat všechny ty drobné motivy, leckdy i jednotlivé tóny, přesně umísťovat akcenty.
Vyniklo to třeba v artikulaci témat Vltavy, kde flétnové a klarinetové "pramínky" zněly zřetelně diferencovaně. V Šárce překvapil mohutný zvuk, jímž dobové nástroje naplnily sál. Recitativní, "vyprávěcí" úseky této nejepičtější básně odkazují až někam k baroku, což Luks se svými hráči umí.
Leckde došlo i na divoce surové vyznění připomínající Wagnerovu Jízdu valkýr - i to Smetanův "příběh" požaduje.
Velmi plasticky, mnohovrstevnatě působila báseň Z českých luhů a hájů, pečlivá artikulace a ukázněné tempo se vyplatily v extrémně náročných fugatových úsecích. Zde nejnápadněji vynikl dobový přístup hry, kdy smyčce používají glissando, tedy sklouznutí z jednoho tónu na druhý.
Tábor a Blaník považuje dirigent za vrchol Smetanova cyklu a tak také tyto dvě závěrečné básně, založené na husitském chorálu, při provedení vyzněly.
Je až podivuhodné, jak se hudebníci zvyklí na barokní patos dokázali převtělit do zcela jiného výrazu. Žádná falešná "romantika", jen vroucnost a zanícení. Zároveň se jim - i přes ztížené podmínky způsobené protipandemickými opatřeními - podařilo dát koncertu nadhled a lehkost. A byť je zde řeč o detailech, celý večer, i protože se hrálo bez pauzy, vyzněl jako jedna strhující a napínavá skladba.
Tato Má vlast pravděpodobně nevzbudí polemiky jako před 25 lety, kdy se jí na Pražském jaru ujali anglický dirigent Roger Norrington a soubor historických nástrojů London Classical Players. Především jsou principy dobově poučené interpretace dnes už součástí mainstreamu a také naše ucho přivyklo specifické barvě instrumentů, kterou se naučilo oceňovat.
Zároveň se tentokrát nedá mluvit o šokujícím pojetí či dirigentské svévoli: nad vším vládla muzikantská přirozenost a nakažlivý entuziasmus účinkujících.
Být v koncertním sále izolovaný od ostatních je zvláštní pocit. Za normálních okolností by takto slabá návštěvnost znamenala propadák, ale výkon, jehož jsme byli svědky a který je v dějinách Collegia 1704 dozajista přelomový, by zasloužil nabité auditorium. Snad hudebníkům poskytly dostatečnou satisfakci výkřiky "Bravo!", i když je tlumily roušky.
Mnohem víc lidí, doufejme, sledovalo živý záznam na webu České televize, sociálních sítích nebo v rozhlasu. Možnost znovu si připomenout mimořádný večer ze záznamu stále existuje a zdá se lákavá. Zároveň ale potvrzuje fakt, že živé provedení nenahradí sebelepší technika.
Zahajovací koncert Pražského jara
Collegium 1704
Václav Luks - dirigent
Obecní dům, 12. května.
