Překročí-li pianista určitý věk, jeho hra nabývá nových kvalit. Zkušenosti a praxe dokážou chytře kompenzovat věkový handicap, takže si úbytku sil posluchač ani nemusí všimnout. Naopak zaznamená interpretační hloubku a oduševnělost.
Bylo tomu tak u mnoha interpretů, kteří vystupovali do vysokého věku: Vladimira Horowitze, stále žijících Maurizia Polliniho či Alfreda Brendela. Pak ale přijde Martha Argerich a její hra má tutéž jiskru jako v mládí. Se stejnou odvahou se pouští do náročných pasáží a nešetří se, riskuje. Létá na vysoké hrazdě bez záchranné sítě.
Jako mimořádně talentovanou čtyřletou argentinskou holčičku ji pedagog označil za dítě s duší čtyřicátnice, dnes můžeme konstatovat, že jedenaosmdesátiletá dáma má duši - a ruce - o dekády mladší.
Není to jen neobyčejný dar, Martha Argerich pořád tvrdě cvičí. Klavíru obětovala vše a stále si odříká požitky, na které by měla nárok, jen aby na pódiu podala co nejlepší výkon. Od mládí ji provází tréma a leckdy je natolik paralyzující, že pianistka na poslední chvíli ruší koncert. Anebo mění program. Není to rozmar, shodují se kolegové, prostě cítí, že by to její tělo nezvládlo. Tím spíš bývají její vystoupení nezapomenutelná.
První krize
Narodila se v Buenos Aires se zajímavým rodokmenem ve vínku: z otcovy strany byli předky Katalánci, z matčiny zase ruští židovští emigranti. Její mateřštinou je španělština, děti vychovávala francouzsky a plynně hovoří několika dalšími jazyky.
Jako zázračné dítě se projevila už ve školce a první koncert měla coby osmiletá žačka skvělého pedagoga Vincenza Scaramuzzy. Talent žádal, aby se rodina přestěhovala do Evropy. Prostředky poskytl sám argentinský prezident Juan Perón, a tak mohla Martha Argerich studovat ve Vídni u nekonvenčního a kreativního Friedricha Guldy.
V šestnácti letech rychle po sobě vyhrála dvě náročná mezinárodní klání: v Ženevě a Soutěž Ferruccia Busoniho. Byla hvězdou s kontraktem u největší nahrávací společnosti, koncertovala po světě, ale štěstí nepociťovala. Dostavila se krize. První z období, kdy klavír na čas opustila, a dokonce zvažovala úplně jiné povolání.
Pak ovšem přišel definitivní průlom: senzační vítězství v Chopinově soutěži ve Varšavě. Všemi koly prošla zdánlivě hladce a bez nejmenších potíží, ačkoli jen krátce předtím v New Yorku porodila první dceru a některé skladby se učila pár dní před vystoupením.
Raritní snímky z onoho roku 1965 zachycují lehkost a grácii, s jakou prochází virtuózními pasážemi, s výrazem tváře, který se zdá absolutně soustředěný, až distancovaný, kdyby jej občas neosvítil nadpozemský úsměv.
"Martita" se stala miláčkem varšavského publika a její spontánní muzikálnost smetla i porotu. Ta jí udělila cena za "nejvíce polské" provedení mazurky.
Následovala globální kariéra plná recitálů, koncertů s orchestrem, festivalů i nahrávek, kterou utlumila v roce 1983. Tehdy přestala vystupovat sólově a natáčet ve studiích. Celoživotně se potýkala s depresemi, v 90. letech překonala těžkou rakovinu i její návrat. Na pódiích se ale opět předváděla se senzační vervou a poslední dekádu znovu odvádí famózní výkony.
Klavír jako součást těla
"Nepovažuji se za umělce, nerada o sobě mluvím. Být umělec je něco obrovského. Nechtěla jsem být v první řadě pianistkou, ani teď nechci, ale nic jiného lépe neumím," prohlásila v jednom z mála rozhovorů.
Mezi přáteli je Martha Argerich ovšem vstřícná a hovorná, což představuje jeden z mnoha protikladů, které tato žena s tajuplným úsměvem zosobňuje. Kolegové a mladší muzikanti ji obdivují, shodují se, nakolik je velkorysá a skromná. Ti mladí, jejichž kariérám pomohla, žasnou nad kolegiálním a spontánním přístupem.
Ve vztahu k veřejnosti je sice zdrženlivá, zároveň se ale v koncertní síni ani v soukromí nebojí ukázat lidskost a zranitelnost. Vizáž femme fatale narušuje humorný detail: už čtvrt století s sebou interpretka vozí medvídka, kterého jí jako talisman dala nejmladší dcera.
Martha Argerich vždy vynikala oduševnělou krásou, nepotřebovala líčidla nebo výrazné šaty, jejím poznávacím znamením byly dlouhé, husté, černé, dnes šedivé vlasy, za nimiž jako by se schovávala. S prvními tóny hry ovládá posluchače svou magií. V čem spočívá?
Její hra působí, jako by klavír byl součástí těla. Má dokonalé ruce a pohyby, říká její obdivovatel, třicetiletý Benjamin Grosvenor. Dalšími charakteristikami jsou temperament a suverénní virtuozita, hra, která je odvážná i riskantní. Schopnost naplnit zvuk piana barvami si odnesla od svého prvního učitele. Kombinuje sílu, delikátnost a nepojmenovatelné jiskření, jež naplní sál očekáváním. Nemá kdovíjak široký repertoár, ale skladby hrané zas a znovu dokáže interpretovat čerstvě, jako poprvé.
Dokladů její geniality je na internetu k nalezení nespočet. Stačí třeba tříminutové Gavoty z Bachovy Anglické suity - často je zařazovala jako přídavek.
Také francouzský repertoár je pro ni jako stvořený, zejména Maurice Ravel. Barevná paleta a brilantní technika, vášnivost a temperament jeho cyklu Kašpar noci našly v Marthě Argerich skvělé médium. Nahrávka z roku 1975 platí za jednu z jejích nejlepších. Dílo, které se řadí mezi nejtěžší v celém klavírním repertoáru, natáčela, když čekala dceru.
"Když mi poslali hotovou nahrávku Kašpara noci, skoro jsem brečela. Vždyť to zní, jako by to hrála těhotná hospodyňka," vzpomíná. "Mělo to být mnohem více démonické," nešetří pianistka sebekritikou v dokumentárním snímku Bloody Daughter, jejž natočila právě její dcera Stéphanie. Tu měla umělkyně s klavíristou Stephenem Kovacevichem.
Z manželství s dirigentem Charlesem Dutoitem se zrodila Annie, otcem nejstarší Lydy je pak skladatel Robert Chen. Lydu vídala matka velmi málo - bylo jí jednadvacet, když otěhotněla, a po rychlém rozvodu získal opatrovnictví otec. Více se poznávat začaly, až když byla dcera téměř dospělá. Lyda Chen, která po fyzické stránce jako by matce z oka vypadla, se po vystudování práv vrátila k hudbě a hraje na violu, koncertují teď spolu.
"Martha je jako sám život," řekl jednou violoncellista Mischa Maisky. "Není to s ní lehké, je nepředvídatelná, může být protivná, ale je krásné, že existuje."
V pražském Rudolfinu, kam přijíždí na pozvání festivalu Dvořákova Praha, Martha Argerich tuto sobotu vystoupí s izraelsko-ruským trumpetistou Sergejem Nakarjakovem, petrohradskou klavíristkou Marijou Mejerovičovou a letos založeným orchestrem Ukrajinsko-Česká Sinfonietta pod taktovkou Radka Baboráka. Zazní Beethovenovy variace na líbezné téma z Mozartovy Kouzelné flétny, Fantastické kusy od Roberta Schumanna nebo Mozartova Sonáta D dur pro dva klavíry.
Koncert
Martha Argerich
(Pořádá festival Dvořákova Praha)
Rudolfinum, Praha, 24. září.
