Světová premiéra dvou ze tří vět se konala v Mnichově, v Praze to kvůli protipandemickým opatřením nešlo. Až tento týden rovněž dvě ze tří vět Pražských panoramat uvede Česká filharmonie v Rudolfinu, od středy 20. do pátku 22. dubna. Přítomen bude osobně i Julian Anderson.
S prvním českým orchestrem spolupracuje poprvé. Pražská panoramata patří mezi 14 děl, devět zdejších a pět od zahraničních autorů, jež filharmonie objednala po nástupu šéfdirigenta Semjona Byčkova.
"Jedná se o symfonii složenou ze tří rozsáhlých vět, které reflektují panoramatický formát Sudkových fotografií. Skladba nevychází ani tak z jednotlivých fotografií, jako spíš z celkového dojmu, jaký na mě kniha udělala," řekl skladatel magazínu České filharmonie. Na mysli měl publikaci Praha panoramatická od fotografa Josefa Sudka, jenž širokoúhlým objektivem zachytil historické památky v centru i okrajové části města. První vydání knihy pochází z roku 1959.
Pětapadesátiletý londýnský rodák Anderson vychází ze směru zvaného spektralismus a patří k nejdůležitějším současným britským skladatelům. Komponovat začal v 90. letech minulého století, premiéry jeho děl uvedli sir Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky nebo Vladimir Jurowski s London Philharmonic Orchestra, zatímco hudební drama Thébané inspirované mýtem o Oidipovi u něj objednala Anglická národní opera. Anderson také učil na Harvardově univerzitě nebo Královské hudební akademii v Londýně.
Přes překážky železné opony
K české kultuře jej přivedli rodiče, potomci židovských uprchlíků z Litvy do Velké Británie. Skladby Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka tak od dětství slýchával z desek, rádia nebo televize, tatínek mu pouštěl chorál Svatý Václave. Obzvláště si oblíbil Smetanovu Mou vlast, zejména vypravěčskou sekvenci druhé věty o řece Vltavě, jak popsal v textu pro českou ambasádu v Londýně.
Koncem 70. let poznal též dílo Leoše Janáčka, jehož opery tehdy ve Velké Británii nabraly na popularitě - dirigent sir Charles Mackerras je stejně jako autorovu Sinfoniettu a Glagolskou mši nahrál pro vydavatelství Decca.
"Tato vášnivě energická hudba, plná překvapivých harmonií, propulzivních rytmů a vzletných melodických linek, mě tehdy ohromila a od té doby udivovala," vybavuje si Anderson. Slyšel také Čtvrtou symfonii Bohuslava Martinů nebo smuteční symfonii Asrael od Josefa Suka.
"S poznáním české kultury v 70. a 80. letech ale byly skutečné problémy. Pražské jaro v roce 1968 a jeho tragický závěr nastal rok poté, co jsem se narodil, a jako dítěti mi rodiče opakovaně vyprávěli o svém zděšení, když v televizi sledovali příšerný pohled na sovětské tanky Varšavské smlouvy valící se v srpnu do Prahy, a litovali, jak naděje Dubčekova liberalizačního režimu byly brutálně rozbity," vypráví Anderson.
Československo tak vnímal jako dalekou zemi, kam se stěží kdy podívá, jako mytický kraj existující v magické hudbě, jejíž jedinou známkou existence byly dovážené desky vydané československým Supraphonem. "Celá země byla prostě zakázaná, stejně jako většina tehdejší východní Evropy. Byla to éra železné opony, a přestože je to pro dnešní lidi těžké uvěřit, všichni jsme tuto podivnou situaci přijali," říká skladatel.
Změnil to až listopad 1989. Julian Anderson byl přilepený k rádiu a televizi. Sametová revoluce, zvolení Václava Havla na Hrad a znovuobjevení politika Alexandra Dubčeka patří k jeho nejživějším vzpomínkám.
Přestože jako pacifista nemá rád revoluce, ta československá jej dojala. A neboť se hlásí k LGBT, později jej zase potěšilo, když Česko zaujalo "snad nejliberálnější" postoj k homosexualitě ze všech východoevropských zemí, napsal.
Česká kultura Andersona symbolicky provázela i dál. Třeba v roce 1992, u příležitosti 50. výročí vyhlazení Lidic, přispěl na vysázení stromořadí, které spojuje starou zničenou obec s novou. Dojat historií vesnice, anglický skladatel zaplatil tři stromy.
Jak je těžké sehnat Sudka
V roce 2005 na výstavě v londýnské Photographers' Gallery objevil Sudkovu knihu Praha panoramatická. V té době už byl profesorem hudby na Harvardově univerzitě, a díky tomu si mohl Sudkovy publikace půjčovat z tamní knihovny. Jinak nebyly k sehnání.
Andersona fascinovaly fotografovy snímky Prahy a okolí, láskyplně vylíčené i pečlivě proporcionální, s rozmachem a trajektorií, jako když zní symfonie, přirovnává zpětně.
"Tehdy jsem si uvědomil, že kdybych někdy napsal hudbu inspirovanou Prahou panoramatickou, muselo by to být podstatné dílo. Velkolepost samotných fotografií téměř napovídala orchestrálním zvukům a texturám," popisuje.
Vzácnou knihu, naposledy vydanou roku 1992, mu z pražského antikvariátu přivezl asistent teprve předloni. A tak se Josef Sudek opět nečekaně dostal do Andersonova života. V té době mu přítel a šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov navrhl, aby zkomponoval nové symfonické dílo. "Strávil jsem hodiny upřeným pohledem na každou stránku. Kniha se mi od té doby, co jsem ji viděl naposledy, zdála jemnější a pozoruhodnější. Když jsem se díval na tyto fotografie snové přesnosti a mozaikové krásy, představoval jsem si zvuky, textury, orchestrální barvy, melodie. Takže rozhodnutí padlo za mě: nové dílo bude symfonie inspirovaná Sudkovými pražskými fotografiemi," objasňuje Anderson.
Když Česká filharmonie souhlasila, že ji uvede, začalo se schylovat ke skladatelově první návštěvě Prahy. Plány však překazila pandemie, Česko i Británie uzavřely hranice, a tak musel Angličan dopsat symfonii, aniž by se o krásách české metropole přesvědčil osobně.
Josef Sudek však nebyl jedinou inspirací. Andersona zaujala také videa českých youtuberů Janka Rubeše a Jana Mikulky, kteří v internetovém pořadu Honest Guide provázejí turisty po hlavním městě a upozorňují na jeho turistické nástrahy. Kromě toho například z Karlova mostu velkými štípacími kleštěmi odstraňovali takzvané zámky lásky a vybrali přes 200 tisíc korun na zvon v kostele svatého Havla na pražském Starém Městě, kde ve 14. století kázal Jan Nepomucký.
Starý zvon kdysi nechali roztavit nacisté. Ten nový byl vyroben v rakouském Innsbrucku a dovezen přes Karlův most ke svatému Havlovi.
Anderson analyzoval zvukové spektrum tohoto zvonu, z čehož získal harmonie pro část své symfonie. "Mezi perkusemi je také skutečný zvon ve stejném ladění jako Rubešův a Mikulkův 'Honest Guide Bell'. Když se v lednu hrála Pražská panoramata v Mnichově, došlo ke krásné náhodě. Zvony, které použila Mnichovská filharmonie, byly rovněž vyrobeny v Innsbrucku a měly opravdu hodně podobný zvuk," dodává skladatel, který díky Rubešově a Mikulkově videu dále poznal českou písničku Travička zelená. Tu použil v poslední větě symfonie.
Kromě toho je Julian Anderson příznivcem kocoura Mikeše, Pata a Mata nebo Spejbla a Hurvínka. "Všechny tyto věci převracejí každodennost surrealistickým způsobem," míní. Až tento týden konečně přiletí do Prahy, chystá se navštívit Vyšehrad. "Samozřejmě také Karlův most a Pražský hrad, ale pokud se chci vyhnout turistům, asi tam budu muset jít v sedm ráno," dodává.
