Člověk vynášený i drcený dějinami. Filmová opera připomíná skladatele Jana Kapra

Boris Klepal Boris Klepal
6. 4. 2022 18:00
Skladatel Jan Kapr do hudby doslova spadl, naznačuje úvod dokumentární filmové opery Kaprkód. S toho času ambiciózním šestnáctiletým gymnastou se v tělocvičně utrhly kruhy a pád měl za následek doživotně necitlivé nohy. Všestranně nadaný chlapec se proto začal věnovat svému druhému talentu: hudbě.

Snímek režisérky Lucie Králové a libretisty Jiřího Adámka neboli Jiřího Austerlitze bude mít světovou premiéru tuto neděli na švýcarském dokumentárním festivalu Visions du Réel. Čeští diváci ho poprvé uvidí v červnu.

Kapr, který žil v letech 1914 až 1988, se stal prominentem komunistického režimu, avantgardistou i umlčovaným autorem. Zhudebňoval stalinistickou poezii nebo dětské žvatlání své dcery. Užíval si sovětského vyznamenání, které však po srpnové okupaci vrátil - a již v 50. letech pomohl na svobodu nespravedlivě vězněnému kolegovi R. A. Dvorskému.

Podle Kaprova osudu by šlo natočit velkofilm o člověku vynášeném i drceném dějinami. Stejně tak by o něm mohl vzniknout klasický dokument s takzvanými mluvícími hlavami a dohrávanými scénami. Tvůrci snímku Kaprkód se však rozhodli pro specifickou variantu dokumentární opery. Skladatelův příběh vyprávějí proudem archivních i současných záběrů nesených jeho hudbou, stylizovanou sborovou recitací i zpívanými pasážemi, které dokomponovala Petra Šuško.

Hudebníci Kaprovy generace, k níž patřili Vítězslava Kaprálová, Rafael Kubelík, Gideon Klein či Jan Rychlík, měli kvůli dějinám často spektakulární osudy. Vyrůstali v otevřené atmosféře první republiky, zažili mnichovskou dohodu z roku 1938 i protektorát, útěk před nacisty nebo koncentrační tábory. Pokud válku přežili, čekala je emigrace nebo desítky let střetů s ideovým a estetickým dohledem socialistických institucí.

Kapr vstoupil do komunistické strany v roce 1945, z budovatelského optimismu ho vyléčily až Stalinova a Gottwaldova smrt v roce 1953. A také měnová reforma, která ho stejně jako většinu Čechoslováků připravila o úspory. Od komunistických kantát nebo písní se posunul k intimnější, progresivnější tvorbě, pro niž našel prostor v uvolněnějších 60. letech.

Po srpnové okupaci ale napsal otevřený protestní dopis prominentnímu sovětskému skladateli Dmitriji Šostakovičovi a vrátil Stalinovu cenu. Normalizačními prověrkami samozřejmě neprošel, jeho kompozice takřka zmizely z domácích koncertních sálů. Do té doby vlivný skladatel i pedagog brněnské Janáčkovy akademie múzických umění se ocitl v takřka úplně tvůrčí izolaci.

Film Kaprkód bude mít českou předpremiéru 6. a 7. června v pražském kině Edison Filmhub. | Video: Mindset Pictures

Režisérka a scenáristka Lucie Králová s autorem libreta i režisérem sboru Jiřím Adámkem či Austerlitzem si od začátku filmu pohrávají s významovými rovinami, přesahy a kontrasty. Sborová recitace "ryby-raky-ryby-raky" doprovází obraz skladatele, jenž se s rozkoší ráchá ve vodě. Nezůstává ovšem u laciné narážky na jméno Kapr: beztvarý živel, v němž lze stejně snadno plavat jako utonout, provází protagonistu celým filmem.

Kaprovu elektroakustickou kompozici doplňuje detailní záběr na staromódní pero, které je potřeba namáčet do inkoustu. Výřez z partitury ukazuje text "není a nebude smrti" - nepochází ovšem z žádného duchovního díla, nýbrž z básně Stalin od Vítězslava Nezvala.

Sólový hlas Karla Jakubů pak vypočítává základní zdroje informací o skladateli: 150 děl, 12 kilogramů korespondence a přes šest hodin soukromých filmových záběrů.

Zrnitý materiál z osmimilimetrové kamery doprovází Kaprova hudba i události z jeho života, sdělované sólovými hlasy a sborem. Z archivních záběrů vyplývá, že navzdory necitlivým nohám skladatel neztratil sportovního ducha a zakládal si na fyzických výkonech. Napsal několik kompozic se sportovní tematikou, s oporou holí dokázal sáňkovat i hrát ping-pong. Před kamerou se cítil dobře, předváděl se, čišely z něj i narcistní sklony.

Film ho sleduje v přirozeném prostředí doma nebo na chatě, při hraní s kočkou i při návštěvách basisty Pavla Ludikara: mezinárodně úspěšného zpěváka, který díky rakouskému pasu mohl vést světácký život bez ohledu na komunistický režim. Podobně bonvivánskému Kaprovi tak Ludikar bolestivě připomínal, jaké je žít na nesprávné straně železné opony.

Jan Kapr s basistou Pavlem Ludikarem pod Tatrami, 60. léta.
Jan Kapr s basistou Pavlem Ludikarem pod Tatrami, 60. léta. | Foto: Mindset Pictures

Prudký zcizující protiklad ve filmu obstarávají současné záběry Českého filharmonického sboru Brno, natočené v jeho zkušebně na brněnském výstavišti. Bílý funkcionalistický interiér a černé oděvy sboristek i sboristů tvoří neutrální komentující rovinu atakovanou záběry ze zkoušek. Při nich občas padne i ostřejší slovo, které sice nemíří přímo ke Kaprovi, ale jako by cíleně zakroužilo kolem jeho díla nebo života.

Snad nejdál se sbor v tomto zcizování dostane, když upozorňuje na monografii Jan Kapr od Jindřišky Bártové: jedná se v zásadě o zpívanou poznámku pod čarou. Není to zdaleka jediné místo, kde tvůrci zdůrazňují svou roli nezaujatých pozorovatelů, z níž vypadávají výhradně na zkouškách. S několika skromnými poznámkami se k nim přidává i zakladatel a vedoucí sboru Petr Fiala - vidět ho při práci je malým bonusem filmu.

Nejpřímočařejší vyprávěcí linii přebírá hudba Petry Šuško. Její funkční kompozice by jen těžko obstála sama o sobě a zřejmě o to ani nešlo: zato se vyjadřuje srozumitelnými idiomy, které evokují sportovní nadšení sokolského sletu, nabubřelou a bezobsažnou vznešenost laureáta Smetanovy ceny z roku 1950 či sladkou meziválečnou pop-music od R. A. Dvorského.

Film je v souladu s operním žánrem rozdělen na dějství, způsob vyprávění vychází z pojetí epického divadla od německého dramatika Bertolta Brechta. Devadesátiminutový snímek sice postupuje chronologicky, nic ale nesděluje lineárně či polopatě. Vzájemně provázané obrazové i zvukové motivy tvoří spíš pomyslnou síť, jež odkazuje k nejednoznačnosti Kaprova života.

Diváka vtahuje do hraničních situací, které se ho přitom nepokoušejí mravně rozhořčit ani dojmout. Platí to pro Kaprovo komunistické angažmá, obě manželství i fatální úraz - skladatele roku 1986 stihla mozková mrtvice, v jejímž důsledku dva roky nato zemřel.

Střízlivou rovinu zachovává i setkání s Kaprovou dcerou z druhého manželství, která teprve na archivních záběrech poprvé vidí svého o hodně mladšího bratra Miloše. Chlapec trpící těžkou mozkovou chorobou zemřel dávno předtím v ústavní péči.

Jestli poutavému opernímu dokumentu přece jen něco chybí, tak jasnější zasazení skladatele do kontextu. Možná ne všem divákům dojde, že ke Kaprovým vrstevníkům patřili konceptualista John Cage, tvůrce konkrétní hudby Pierre Schaeffer či psychologizující melodik Benjamin Britten. Zatímco společenské, rodinné i osobní souvislosti dostávají komplexní prostor, skladatelovo hudební okolí jako by neexistovalo.

Českou předpremiéru Kaprkódu uspořádá festival Prague Music Performance 6. a 7. června v pražském kině Edison Filmhub. Součástí obou projekcí bude koncert, na němž zazní autorovy Milostné písně, část skladby Svědectví a Sonáta pro cimbál.

Film

Kaprkód
Scénář a režie: Lucie Králová
Mindset Pictures, premiéry 6. a 7. června v pražském kině Edison Filmhub.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 9 hodinami

Hasiči zasahují u požáru haly u Čelákovic, vyhlásili třetí stupeň poplachu

Hasiči zasahují u požáru haly v Zápech u Prahy, vyhlásili třetí stupeň poplachu ze čtyř, v hale jsou uskladněny zřejmě autodíly, oleje a plynové lahve, hrozí zřícení konstrukce, řekla mluvčí středočeských hasičů Dagmar Zemanová.

"Požár byl hlášen před 20:00, je v plném rozsahu a hrozí pád konstrukce, na místě je 30 vozidel a 17 jednotek, vypomáhají i pražské," řekla Zemanová. Požár podle ní zřejmě způsobí velkou škodu.

Zdroj: ČTK
před 9 hodinami

"Vypil jsem příliš mnoho." Britský poslanec rezignoval poté, co sexuálně napadl dva muže

Britský konzervativec Christopher Pincher rezignoval na vládní post náměstka hlavního whipa kvůli údajnému sexuálnímu napadení dvou mužů, které údajně v opilosti osahával ve stranickém klubu v centru Londýna. Konzervativní strana jej v pátek vyloučila z poslaneckého klubu a v Dolní sněmovně bude pokračovat jako nezařazený, uvedla stanice BBC. Whip je vybraným poslancem, který dohlíží na to, aby příslušníci jeho strany hlasovali podle stranických zájmů.

Pincher ve čtvrtek napsal dopis premiérovi Borisi Johnsonovi, který v plném znění obdržel bulvární list The Sun. "Minulou noc jsem vypil příliš mnoho. Ztrapnil jsem sebe i ostatní… .Myslím, že je nyní správné, abych rezignoval na pozici náměstka hlavního whipa," napsal Pincher premiérovi.

Hlavní whip v britském parlamentu zaštiťuje celý systém dohlížení (whipování), je též členem vlády a mnohdy pravou rukou premiéra.

Zdroj: ČTK
Další zprávy