Český barokní orchestr Collegium 1704 dirigenta Václava Lukse zde v sobotu vystoupil již popáté. Ve Velkém sále Mozartea předvedl, že špičkové mezinárodní renomé si plně zaslouží.
Oratorium ve dvou částech od Josefa Myslivečka nazvané Abramo ed Isacco, Abrahám a Izák, v Salcburku hrané poprvé, vystupuje z řady předchozích skladeb Collegia předváděných v Mozartově rodném městě, od Johanna Sebastiana Bacha po Jana Dismase Zelenku.
Mysliveček, který žil v letech 1737 až 1781, svým posledním, sedmým oratoriem - v Mnichově premiérovaným čtyři roky před smrtí - i celým dílem už opouští barokní epochu. Jako inspirátor a hudební tutor Mozartův naplňuje ideje osvícenství v estetice klasicistní dokonalosti. Jeho hudbě nechybí expresivita, zejména niterné pomalé árie Izáka či jeho matky Sáry přinášejí citovou koupel, vždy je však zakomponována až do spekulativní konceptuální jednoty, která na rozdíl od baroka znemožňuje nebezpečné propadnutí afektu.
Myslivečkovy árie, k nimž v jisté až strojové pravidelnosti vedou přípravné recitativy, jsou vlastně plnokrevné operní kusy, chytnou na první poslech melodií, dokážou být v nejlepším smyslu zpěvné. A přitom stále plní funkci: vyprávějí starozákonní drama obětování Izáka Bohu, přesněji řečeno vytvářejí hudební drama z absurdní historie o extrémní, až nesmyslné obětní zkoušce rodičovské lásky a vztahu k Bohu.
Napětí mezi rodičovskou láskou a láskou k Bohu, který žádá poslušnost, a dokonce oběť nejbližšího tvora vlastní krve, je samozřejmě plné potenciálního zoufalství, vždy ho ale překoná jakási euforie z věčnosti. Z víry ve vyšší řád, který zahlazuje krajní absurditu situace, protože oběť Bohu je tím nejvyšším odevzdáním se božskému principu.
Není tu ani stopy po kierkegaardovské vnitřní vzpouře, která ale končí "smířením" s absurditou religiózního vztahu, s tím, že právě toto je víra - tento motiv dánský filozof později rozvinul ve svých slavných úvahách o Abrahámovi a Izákovi. Mysliveček se moderního světa ještě nedotýká, celý konflikt zabalil do andělské idyly, stvrzené i postavou Anděla, který radostně zvěstuje Abrahámově rodině, že Bůh své děti ochotné k sebeobětování odměňuje věčným životem. A tato radost spásy vždy zazáří v závěrečných sborech obou částí, které vokální ansámbl Collegium Vocale 1704 naplňuje tradiční jemností výrazu. Hudba táhne k nebesům, nikoli však vnější, nýbrž vnitřní silou.
Václav Luks diriguje pečlivě a nuancovaně. Od počátku si dává záležet na dynamické pestrosti, jejíž rozpětí předvede v několika taktech. Neskáčeme však z extrému do extrému, dynamika hudební síly připomíná spíše vlnovku ruky zvukaře, který empaticky vytahuje a stahuje hlasitost. Dokonalý spolehlivý stroj orchestru má vždy tvář lidskou, tvář radosti, nejen tu hudební.
Večer korunují a naplno živí hlasy sólistů. Samozřejmá suverenita a jistota, hlasová pevnost, která se nesoustřeďuje na to, zda part zazpívá, nýbrž jen a jen na to, jak to udělá. V rodinném tercetu Sáry, Izáka a Abraháma, v němž se matka loučí se synem, kterého otec odvádí k oběti Bohu ("Nech nás už jít…"), Mysliveček zhudebňuje harmonickou komplexitu rodinných vazeb. Daří se mu to, přestože tu není prakticky žádný konflikt. Právě v této části skladby je také nejvíce slyšet Mozart.
Vrcholy večera jsou nesporně lyrické árie Izáka a Sáry. Největšího potlesku na otevřené scéně se sice dočká Abrahám, to znamená vynikající francouzský tenorista Mathias Vidal, ženská sóla mají ale ještě o trochu více něhy a hlasové jemnosti, v nejvypjatějších pasážích podávané v "hlasitém tichu" a capella.
Dnes už světově známá irská mezzosopranistka Paula Murrihy v roli Sáry dokázala propojit mateřský strach o syna se sebejistotou posvátné Matky. Vzrušení nikoli hysterické, leč usebrané. Norská sopranistka Mari Eriksmoen dodávala Izákovi jiskřivý jas mladí, ale opět, žádná rozjařenost nebo touha po dobrodružství, ale hluboké vnitřní pochopení toho, co se děje. Musí se jít, Bůh žádá pro naši dospělost oběť nejvyšší, dát syna, ponechat rodiče v osamění.
Abrahámův doprovod na cestě k Bohu, Izákova přítele Gamariho, ztvárnil německý basbarytonista Matthias Winckhler opět s podivuhodnou sebejistotou. Kdo by mohl váhat, zpívá ve své árii v první části až kantovsky, když má nad hlavou pevnou oblohu plnou hvězd. Anděl sopranistky Nikoly Hillebrand to jasem svého hlasu potvrzuje každým výstupem. Přináší "optimismus věčnosti života", jehož krystalické čistoty se nikdy nelze nabažit.
V souvislosti s Josefem Myslivečkem bývá připomínán list, v němž Mozart spílá sám sobě za to, že se málo staral o svého hudebního přítele, který upadá v bědném konci, rozkládán zlou nemocí, pravděpodobně syfilidou. Byl to odkaz na setkání v Mnichově, kde se skladatelé viděli naposled. Pozdně moderní setkání v salcburském Mozarteu zprostředkované slavným festivalem a Collegiem 1704 lze proto brát tak trochu jako mozartovskou splátku příteli. A stála opravdu za všechny peníze - výtečný Mysliveček, bravo Collegium 1704!
Koncert
Josef Mysliveček: Abramo ed Isacco
(Pořádal Salcburský festival)
Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704
Václav Luks - dirigent
Velký sál Mozartea, Salcburk, Rakousko, 23. července.
