Psala se polovina 60. let minulého století a jí bylo třiadvacet. Bydlela v bohémském baráku v kanadském Torontu. Výtvarnou školu vzdala, rodičům se vzdálila. S jedním klukem otěhotněla a druhého si narychlo vzala, ale manželství nevydrželo, a tak porodila dceru a dala ji k adopci. "To, že jsem pak začala psát vlastní písničky, pramenilo z tohohle traumatu, kdy jste neprovdaná, chudá matka a nemáte nikoho. Vzdát se dítěte bylo společensky asi stejně přípustné jako někoho zabít," vzpomíná Joni Mitchell v knize rozhovorů s Malkou Marom na událost, o které dlouho věděli jen přátelé.
Krátce nato začala zpívat Both Sides Now: svou slavnou píseň o snech, představách a zklamáních. O tom, jak "viděla život z obou stran". V ukázkové posloupnosti od detailu k obecnějšímu poznatku v této skladbě zkoumá mraky, lásku a nakonec život. Idealisticky, pak i jejich odvrácenou stránku. Aby se stejně nakonec vždy vrátila k prvotním iluzím. Protože ty člověku lépe utkví. Nebo protože se jich nechce vzdát.
Joni Mitchell, vedle Leonarda Cohena a Neila Younga asi nejvýznamnější kanadská písničkářka, toto úterý slaví osmdesátiny. Držitelka devíti cen Grammy byla na vrcholu v 60. a 70. letech minulého století. Přestože kariéru ukončila zkraje tisíciletí, zůstává stěžejní osobností. V Česku ani za železnou oponou nikdy nekoncertovala. Nečekaný loňský comeback však mladším generacím po dlouhé době poskytl příležitost objevit její hudbu.
Solitérka byla odmalička, kdy vyrůstala na kanadském venkově. V nejranější vzpomínce, již vypráví v knižním interview, k nim mlékař ještě jezdí na koni. "Neměli jsme elektřinu, zavedenou vodu ani splachovací záchod. Chodníky nebyly dlážděné," vzpomíná. Z tohoto ledového kraje Joni Mitchell v roce 1951 vytrhla dětská obrna, tehdy rozšířené onemocnění, kvůli němuž osmiletou dívku poslali na léčení 100 kilometrů daleko. Rok pak na lůžku, obklopená dalšími stonajícími dětmi, zápasila s prognózou, že už nebude chodit. Matka ji navštívila jednou, otec ani to. Na Vánoce domů nesměla.
Joni Mitchell zpětně říká, že obrnu přeprala silou vůle. "Do té doby jsem byla sportovkyně, kterou si spolužačky vybíraly do týmu jako první nebo druhou. Obrna mi dala tak zabrat, že už mě do týmu nikdo nechtěl. Díky tomu jsem ale začala mít vnitřní život a to mě nasměrovalo k umění," vzpomíná v aktuální sérii podcastů britské BBC. Hudebně byla samouk: na klavír chodila rok, ale kdykoliv zkusila hrát něco vlastního, učitelka ji udeřila pravítkem přes prsty, čímž jí hudbu na dlouho znelíbila.
Až jako teenagerka se přes ukulele dostala ke kytaře a začala vystupovat po kavárnách, nejprve v Kanadě, pak v USA, načež její autorské skladby dostaly do hitparád coververze od zpěvaček Buffy Sainte-Marie a Judy Collins.
Blondýnka s dlouhými vlasy a kytarou, zpívající podobně vysokým hlasem jako Joan Baez, byla zprvu označovaná za folkovou zpěvačku, ale Joni Mitchell žádný folk v repertoáru neměla. Roku 1968, kdy vydala debutovou desku produkovanou Davidem Crosbym, písničkářská scéna skomírala a lidé jako Bob Dylan dávno hráli rock. Ona byla už tehdy nezařaditelná. Hudebnice, básnířka, výtvarnice malující obaly vlastních desek, později oceňovaná skladatelka a aranžérka: prostě umělkyně.
Slavného festivalu Woodstock se nezúčastnila, pouze o něm na základě vyprávění napsala píseň. Ale když si to roku 1970 vynahradila na anglickém Isle of Wight před 600 tisíci posluchači, lidé žádostiví energičtější muziky tam na ni pokřikovali, házeli na pódium lahve, pak na to pódium lezli a brali jí mikrofon. Na archivních záběrech je Joni Mitchell rozčileně okřikuje. "Chováte se jako turisti. Mějte trochu úcty," žádá, čímž dav skutečně zklidní. Odnáší si z toho ale ponaučení, že její hudba není pro masy, a nikdy už pro tak početné publikum znovu nehraje. V 70. letech vědomě přestává usilovat o to, aby měla hit.
Cesta k jazzu
Na prvních pěti deskách hraje takřka výhradně sama na kytaru, klavír či strunný nástroj dulcimer. Nikoho nenapodobuje a ne všechny její písně mají refrény. Kromě osobitého hlasu i vyzrálých textů jsou pozoruhodně hudebně odvážné, vymyšlené na kytaře v otevřeném ladění. Joni Mitchell to vysvětluje tím, že kvůli obrně měla slabší levou ruku a běžné hmaty akordů jí dělaly problém, pročež hledala vlastní. Slabost obrátila v přednost, asi jako když si jazzový kytarista Django Reinhardt vyvinul techniku hry bez dvou prstů.
Nakonec zhruba padesátku otevřených ladění ovládla natolik, že ji obdivovali i kytaristi jako Eric Clapton. Více jejích nejznámějších songů využívá například akordy s průtažnou kvartou. Včetně hitu The Circle Game o dospívání chlapce, který si v mládí přeje být starší a pak zase naopak. Ve sborovém refrénu se točí kolotoč jako metafora přibývajících let a situace, kdy má člověk pocit, že stojí na místě, zatímco ten čas tak strašně letí.
Joni Mitchell se prosadila v době, kdy to ženy v showbyznysu neměly snadné. Nechtěla být ničí múzou a odmítala lecjaké mužské stereotypní představy či fantazie.
Jako mladou ji dramaturg kavárny nenechal zazpívat se slovy "ozvu se, až budu potřebovat umýt nádobí". Když vydala desku, vydavatelství Reprise ji propagovalo inzerátem se sloganem "Joni Mitchell je devadesátiprocentní panna". A časopis Rolling Stone otiskl grafické znázornění sítě jejích mileneckých vztahů.
Vyčerpaná, dostala se na pokraj zhroucení. Album Blue z roku 1971 psala s třicítkou na krku, po rozpadu vztahu s hudebníkem Grahamem Nashem, kdy si koupila letenku na Krétu a několik týdnů žila v tamní vesnici Matala, trochu po vzoru Leonarda Cohena na řeckém ostrově Hydra. "Nebyly tam žádné domy, jen dva krámky s potravinami, pekárna, jejíž majitel vyráběl jogurt, obchod s jediným telefonem široko daleko, dvě kavárny a pár chýší, které se daly pronajmout," vzpomínala pro deník Wall Street Journal, jak spávala s hippies v jeskyních na pláži.
Odsud pochází song Carey o přelétavé lásce na Krétě: Češi ho znají z repertoáru kapely Marsyas s výborným textem Vladimíra Merty. Zbytek alba včetně písně Little Green, reflektující odevzdání vlastní dcery k adopci, dokončila Joni Mitchell na následných cestách po Paříži a USA.
Svobodu, kterou hledala nezávisle na vzorech, žánrech, mužích i vydavatelstvích, našla v jazzu - počínaje alby Court and Spark a The Hissing of Summer Lawns z poloviny 70. let, to druhé básnicky nazvané po syčení postřikovačů trávníků v pozdním odpoledni, kdy domy za městem zejí prázdnotou a ženy v domácnosti se nudí při čekání na návrat manželů z práce.
Tou dobou si Joni Mitchell, která nikdy neměla kapelu, postavila jednu z nejlepších: na jejích deskách začali účinkovat špičkoví jazzoví muzikanti jako saxofonista Wayne Shorter nebo klavírista Herbie Hancock, zatímco koncertní záznam Shadows & Light zachycuje její turné se saxofonistou Michaelem Breckerem či kytaristou Patem Methenym.
Hudebně tehdy došla dál, než kam se kdy dostali Leonard Cohen i Bob Dylan. Svobodomyslnými deskami se spoustou improvizace, lichých meter i jazzových harmonií ale část posluchačů odradila, a tak roku 1976 následoval kompromis: z tohoto období nejucelenější, skoro filozofické album Hejira je její první, kde na bezpražcovou baskytaru hraje mladý Američan Jaco Pastorius.
Jeho nepřeslechnutelnou invenci a pojetí dříve doprovodného nástroje lze slyšet třeba v úžasně rytmické skladbě bez bicích Black Crow. V jejím textu se vrána neustále snáší k zemi pro třpytivé předměty, zatímco vypravěčka hledá lásku a smysl života na modrém nebi, tom metaforickém plátně neomezených možností, kde však člověka od podstaty neustále rozptylují lákavé pomíjivosti.
Než roku 1987 zemřel ve věku pouhých 35 let, stihl se Jaco Pastorius podílet ještě na dvou jejích deskách - včetně jazzového dvojalba Don Juan’s Reckless Daughter obsahujícího šestnáctiminutovou kompozici pro orchestr Paprika Plains, vrcholící sólem Waynea Shortera na sopránsaxofon.
Návrat
Píseň Black Crow ve druhém plánu reflektuje i rostoucí neochotu Joni Mitchell k cestování, která vyústila v útlum koncertování. Přestože v 90. letech ještě vydala vynikající desky Night Ride Home nebo Taming The Tiger, čím dál méně se objevovala na veřejnosti. "Na koncertě můžete snadno propadnout euforii a přecpat se jí jako čokoládovým dortem," přirovnává v knize, proč jí "tolik potlesku a lásky" začalo vadit.
Raději sestavovala nové kompilace svých písní a na přelomu tisíciletí nahrála symfonické verze jazzových standardů - k nimž přidala své dávné Both Sides Now. Od původní nahrávky v tu chvíli uplynulo třicet let. Stále originálně frázující Joni Mitchell, kdysi disponující slušným rozsahem s pozoruhodně vyváženým výrazem, nikdy nebyla pravá sopranistka jako například Joan Baez. Po takové době ale její hlas výrazně klesl do altu. Což skladbě o tom, že "viděla život z obou stran", dodalo novou rovinu.
Chuť psát písně pozbyla. V roce 2004 oznámila americkému rozhlasu, že se po desítkách let sešla s dcerou, kterou kdysi dala k adopci, a necítí potřebu se dál umělecky vyjadřovat. "Začala jsem psát písničky ve chvíli, kdy jsem dceru ztratila, a přestala jsem v okamžik, kdy jsem ji opět našla," prohlásila.
V knize rozhovorů zmiňuje i psychické potíže. Už v 70. letech se bála tmy a stalkerů, v následující dekádě během manželství s producentem Larrym Kleinem podruhé otěhotněla, avšak potratila, což zintenzivnilo úzkosti. Později se přidaly strach z létání, nespavost a vážné zdravotní problémy.
Naposledy roku 2007 vydala album Shine, provázané s tehdejší baletní inscenací. A dál už nic. Když média před osmi lety informovala, že Joni Mitchell postihla mozková výduť, vypadalo to, že je konec. "Našli jsme ji na podlaze v kuchyni. Ležela tam tři dny. Mysleli jsme, že už se jí nevrátí vědomí," přiznává v podcastu BBC její někdejší partner Graham Nash.
Joni Mitchell přežila, ale po sedmdesátce jako by si zopakovala dětský zážitek s obrnou. V důsledku aneuryzmatu mozkových cév se opět učila tentokrát nejen chodit, ale také poznávat lidi na fotografiích, mluvit a nakonec i hrát. V průběhu rekonvalescence poprvé od svých devíti let přestala kouřit. Brzy do svého kalifornského domu zvala na soukromé jam session hudebníky od Paula McCartneyho po Harryho Stylese, až vloni odvážně, neoznámeně a nečekaně vystoupila na Newportském folkovém festivalu.
Usměvavá, v modrém baretu, s dlouhými bílými copy, v černých brýlích, o holi usedla na majestátní zlatý trůn a obklopená přáteli v čele s country hvězdou Brandi Carlile začala zpívat. V létě 2022, po pandemii koronaviru, více než dvě dekády poté, co si kdokoliv na světě mohl koupit lístek na její koncert. Čekal tohle někdo?
Dnes už oficiálně vydaný záznam z Newportu má daleko k jejím někdejším výkonům: je to především svědectví o nezlomné vůli, zdolání další překážky, takřka znovuzrození. Když tu po dalších dvaceti letech opět zpívá Both Sides Now, vsedě, s pomocí přátel, není to jen "vidím život z obou stran", ale zpráva od někoho, kdo už byl na cestě pryč. Vokalistky na pódiu slzí.
Podobně emocionální byl i druhý a zatím poslední koncert Joni Mitchell letos v amfiteátru ve státě Washington. Také záznamy z něj kolovaly po sociálních sítích s obdivuhodnou vytrvalostí naznačující, že její hudba neztrácí význam. Starý song Big Yellow Taxi, začínající pohledem z hotelového okna na Havaji a slovy "Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště", dodnes občas zní na demonstracích za zlepšení životního prostředí. A brzy rádia opět začnou hrát klavírní River, jeden z jejích nejznámějších hitů zařazený mimo jiné do vánočního filmu Láska nebeská.
Využívá sice melodii koledy Jingle Bells a odehrává se na pozadí stromků kácených pro vánoční trhy, vypráví však o rozpadu vztahu. Zpěvačka si ho vyčítá: tyhle svátky oslaví sama. "Kdybych tak měla řeku, odbruslila bych po ní pryč," zpívá Joni Mitchell metaforicky, jak touží utéct od všeho a všech, do šťastnějších časů. Ještěže se vždy vrátila.
