Tomášovi je pětapadesát a téměř celý život strávil ve fiktivní jihočeské vesnici Nový Lhotec. V chalupě, která se dědí z generace na generaci, pobývá s maminkou a psem. Také tu dlouhé roky pracuje; od 90. let minulého století, kdy půdu restituovali místní, řídí statek. Je pro něj důležité, aby majetek zůstal v rukou starousedlíků a aby jeho sousedé měli práci. Tolik, že někdy zapomíná sám na sebe.
Padesátník se zároveň snaží udržet vztah s o dvacet let mladší Kristýnou, která je téměř ve všem jeho opakem. Statický život na venkově jí připadá tísnivý a nevidí hodnotu v místě či půdě jen proto, že předtím patřily předkům. Je rozevlátá mezi Lhotcem, Českými Budějovicemi a Prahou, nemá děti, bydlí v nájmu a odmítá se usadit jak v jižních Čechách, tak i ve vztahu s Tomášem.
Hrdinu situace s Kristýnou trápí - a do toho se něco začíná dít v zemědělském podniku, kterému šéfuje. Investiční firma se kombinací kroků na hraně zákona a právní šikany snaží skoupit podíly statku patřící lidem ve vsi. Tomáš situaci nehodlá nechat jen tak.
Klid a panika venkova
Sedmapadesátiletý držitel dvou cen Magnesia Litera Jiří Hájíček zůstává věrný tématu drancování venkova, vztahu k místu a kořenům v jižních Čechách, kde vyrůstal a dodnes žije. Problematiku důkladně prozkoumal již ve své kriticky i čtenářsky úspěšné trilogii, vydané mezi lety 2005 a 2016. V Selským baroku se zabýval následky kolektivizace, v Rybí krvi tím, jak kus krajiny musel ustoupit výstavbě jaderné elektrárny. Dešťová hůl vyprávěla o kšeftování s pozemky zděděnými po předcích a komunálních podvodech. Drak na polní cestě, kterého na podzim publikovalo nakladatelství Host, na to částečně navazuje. Tentokrát se však romanopisec kriticky, byť ne příliš explicitně vyjadřuje k samotnému společenskému uspořádání a vlivu milionářů.
Příběh stojí na živých, svižných dialozích a civilním jazyku. Hájíček prokazuje cit pro to, kdy vykreslit celek jen detailem a kdy naopak část děje zamlčet a nechat jej čtenáře pouze tušit. V loňském rozhovoru pro Novinky.cz zmínil, že ho v posledních letech inspirují japonské lyrické útvary haiku a snaží se své psaní dovést k větší úspornosti. Děj vypráví obratně. Už po pár stránkách načrtne věrný obraz malé vesnice, kde si všichni vidí do talíře a vědí navzájem o svých minulých i aktuálních životních karambolech.
Venkov je v jeho podání rozporuplné místo. Zdejší mikroklima může ve čtenáři vyvolat jak pocit klidu a uzemnění jako v Tomášovi, tak stísněnost, paniku a nutkání utéct jako u Kristýny. Pravda bude asi někde uprostřed: semknuté vztahy sousedů, jež mohou vypadat idylicky, se mění v sobecké podrazáctví, které bolí o to víc, že jeho aktéři znají i své rodiče a prarodiče. Malá obec slibuje pospolitost, ta se ale může proměnit také v naschvály poháněné tím, že lidé navzájem tuší své slabiny.
Postmoderní dystopie
Hájíček hned zkraje vstupuje do hlavní zápletky: snahy cizích investorů nekalým způsobem získat statek, v jehož vedení stojí Tomáš se svým kamarádem Vlastou. Napínavá právní i lidská přestřelka se line celými více než 200 stranami. Hlavně skrze stárnoucího Vlastu, který už se pomalu dostává do důchodového věku, autor citlivě ukazuje, jak mohou lidé disponující vlivem a prostředky psychicky šikanovat druhé. Vykreslení boje o statek škodí snad jen to, že dvě strany sporu vyznívají příliš černobíle. Poznávacím znakem investorů jsou saka, vypočítavost a posměšné úšklebky, s nimiž pronášejí až příliš silácké řeči na to, aby byly uvěřitelné, jako "Naše právničky pracují ještě na jiných věcech, takže se připravte, to bude těžší kalibr". Proti nim stojí postarší dobrotiví srdcaři, kterým jde jen o dobro vesnice, skotu a životního prostředí.
Jinak dobře modelované postavy zase někdy ztrácejí tím, že toho o nich až tolik nevíme, a tak bývá obtížné orientovat se v jejich motivacích. O Tomášovi je známo v podstatě jen to, že má psa, s nímž chodí běhat, bydlí s matkou a nabádá sousedy, aby si nechali majetek a jednou ho předali potomkům. Nevíme ale, jaký má protagonista s matkou vztah, jak nese, že s ní navzdory pokročilému věku stále žije, nebo proč vlastně tolik touží po Kristýně - mimo to, že dotyčná má "útlá bílá záda". O ní se zase na vesnici stále říká, jak je jiná, z knihy ale není jasné, v čem ta jinakost spočívá mimo to, že odsud utíká a nemá potomky.
Nedostatky však kompenzuje Hájíčkovo solidní psaní a to, jak příběh logicky, svižně ubíhá. Možná je i záměrem, že dříve než s postavami nebo s problematikou statku přichází ztotožnění s vesnicí jako svébytným ekosystémem. Další velká hodnota Draka na polní cestě spočívá v tom, že otevírá témata, která jinak v české literatuře nejsou tak častá. Zabývá se mužskou krizí středního věku bez toxicity a machismu (pomineme-li, že se hlavní postava uchází o ženu mladší o dvacet let), erozí rodinných i mezigeneračních vztahů a přeměny nejen českého venkova, kde lidé ztrácejí zájem o zděděné nemovitosti a dávají přednost zdánlivé svobodě.
Úvahy o vykořenění, které autor podněcuje, jsou přitom přenositelné i mimo venkov, třeba do velkoměsta. Próza otevírá také další současná témata, jako jsou dobrovolná bezdětnost a to, jak odlišně bývá přijímaná u žen i mužů. Případně otázku rozvodů po padesátce, kterých také ve světě přibývá a vysloužily už si i svůj název - šedivé rozvody. Jen náznakem se pak Hájíček dotýká klimatické krize. Měsíce a roční období, jež lemují plynutí příběhu, jsou občas vychýlené. Zatímco zima se vyznačuje především šedou oblohou, v létě pálí slunce, až se z toho "vaří mozek".
Do toho se přidává postmoderní dystopie neukotvených vztahů, anglicky nazývaných situationship, jaké reprezentuje právě podivuhodný poměr Kristýny s Tomášem. Ona je k tomu představitelkou fenoménu, kdy člověk i po třicítce žije ve sdíleném podnájmu a tím nejcennějším, co vlastní, je notebook. Přitom by mohla bydlet s Tomášem ve vesnické chalupě a porodit mu dítě, aby ji měl kdo zdědit.
Jiří Hájíček ukazuje, že na pozadí jihočeské vesnice se dají vykreslit nejen místní šarvátky, ale také celospolečenské posuny. A že zdánlivě bezvýznamné drama v Novém Lhotci může ilustrovat širší souvislosti tlaků velkého byznysu, který jde ruku v ruce s odcizením všeho druhu.
Video: Čtyři roční období? U nás možná jen zima a léto, říká Zárybnická o změně klimatu (1. 12. 2024)
