Druhý záběr zná málokdo. Začátkem minulé dekády irský písničkář Glen Hansard navštěvuje Černého v secesním domě na pražské Letné, kde novinář bydlel. Pijí slivovici, mluví o hudbě, Hansard líčí, že jako mladý si přál mít takového učitele. "Vždycky mi dojde dech, když mi Glen začne říkat, jak je se mnou šťastný," konstatuje kritik, kterému muzikant v jednu chvíli položí hlavu na rameno a zpívá píseň Boba Marleyho, zatímco Černý pokyvuje hlavou do rytmu reggae.
Scéna pochází z půlhodinového dokumentárního filmu Ještě do druhý nohy, který o přátelství českého novináře s irským držitelem Oscara natočila Hedvika Hlaváčková. K vidění je na YouTube. A představuje možná poslední zbývající kamínek do mozaiky vzpomínek na Černého, jež v posledních dnech otiskla média.
Seznámili se okolo přelomu tisíciletí u táboráku ve Valašském Meziříčí. Když se pak Černý zotavoval v nemocnici po operaci, Hansard mu přišel zazpívat s kytarou. A přátelství pokračovalo. Černý na svých poslechových pořadech hrál jeho skladby, zatímco písničkář na koncertech mluvil o Černém.
Například před 11 lety ve vyprodané pražské Arše. "Když jsem poprvé utekl z Dublinu do Čech, jeden příběh mi tady utkvěl," vyprávěl tehdy Hansard zhruba 1200 lidem. "O rozhlasovém moderátorovi, který nemohl svobodně pouštět hudbu v rádiu, tak s ní jezdil po republice. Lidem v klubech hrál Beatles nebo Leonarda Cohena, mluvil o nich, četl články propašované z Anglie. A ti lidé ho měli tak rádi, že na něj nepřestali chodit ani po pádu komunismu," shrnul.
Je to působivý, byť samozřejmě zjednodušený portrét nejznámějšího českého hudebního kritika, někdejšího popularizátora a obránce rockové hudby, v 60. letech moderátora rozhlasového pořadu Dvanáct na houpačce, autora vlivných knih Zpěváci bez konzervatoře nebo Poplach kolem Beatles. A přispěvatele časopisů Mladý svět, Melodie či Gramorevue, který později moderoval klíčové okamžiky sametové revoluce, až se stal šéfredaktorem magazínu Rock&Pop a před několika lety jediným nehudebním členem Síně slávy cen Anděl.
Jiří Černý byl nepřehlédnutelný. Nejen díky 192 centimetrů vysoké postavě, výraznému nosu a znělému basovému hlasu, ale především zásluhami. Zapsal se jako korektní člověk s nepopiratelnou noblesou, ne typický disident, přesto i morální autorita. A hlavně špičkový autor z dob, kdy kulturní novinařina měla jiné postavení.
Svého času volně navázal na jazzového kritika Lubomíra Dorůžku a položil základy zdejšího psaní o populární hudbě, kterou pomáhal brát vážně. Na rozdíl od svých pozdějších žáků jako Vojtěcha Lindaura rozpoznával souvislosti ve chvíli, kdy se rock rodil, a tak i za chodu vynalézal, jak o něm psát. Vydrželo mu to přes šest desítek let.
Vynikal širokým rozptylem. Někdejší sportovní novinář Černý začínal v 50. letech minulého století psaním o opeře, a tak uměl erudovaně vystihnout populární i klasickou hudbu. Ač nenabyl muzikologického vzdělání, těžil ze znalosti obou světů. "Například Lásko má, já stůňu od Karla Svobody z muzikálu Noc na Karlštejně je nádherná melodie, ale kritik by měl vědět, že původně se jedná o rudolfínskou tabulaturu," ilustroval to.
Pomáhat hudbě a chránit
Při psaní o hudebnících své generace Černý zužitkovával osobní kontakt: citoval, co mu kdo řekl, a například v 60. letech pouštěl v rozhlase desky, které mu ze zahraničí vozil tehdejší kamarád Karel Gott. Protože navíc Černý hovořil anglicky, což nebylo obvyklé, mohl sledovat, jak se o hudbě píše na Západě.
Pozdější trendy jako hip hop ho minuly, mladší interprety v novém tisíciletí sledoval s odstupem. Přesto například roku 2008 významně bránil tehdy mladé Radio Wave, když ho rozhlasová rada napadla kvůli písni kapely Primal Scream.
Jiří Černý nenapodoboval životní styl rockerů, jimiž se zabýval. Mluvil i psal s elegancí. Čtenáře i posluchače uměl zorientovat, vystihnout, co je na hudebníkovi nejpodstatnější, srozumitelně argumentoval. Měl až literární styl.
Nikoho neurážel, do hodnocení nepletl osobní charakteristiky. Minula ho móda rychlých soudů ze sociálních sítí. "Rozlučte se s představou, že když je někdo úžasný pianista, dirigent, zpěvák, herec, že to zároveň taky musí být čistý člověk jako Chelčický nebo Hus," řekl v interview.
Hodně z toho, jak o hudbě uvažoval, souvisí s Černého motivací. Dlouho obranářskou. Jeho první články o bigbítu, jak se za komunismu z politických důvodů říkalo rocku, byly vedené touhou zastat se umělců, jimž nepřál režim ani starší swingová generace. "Viděl jsem, jak bolševik honí tyhle mladé muzikanty jako lovnou zvěř, a cítil jsem povinnost jim pomoct," vyprávěl autorovi tohoto textu.
Mnohým skutečně pomohl, například když byl rocker Pavel Sedláček souzen kvůli tomu, že si roku 1964 v západním Německu koupil auto. Obhajoba u soudu citovala Černého recenzi v týdeníku Mladý svět. "Dostal pak na tehdejší poměry malý trest a pustili ho. Tam jsem si docela říkal, že to k něčemu snad je," kvitoval novinář. Sedláček byl odsouzen k 18 měsícům nepodmíněně a zabavení auta.
Mnohem později Černý na žádost disidenta Jiřího Němce napsal kladný posudek na perzekvovanou skupinu The Plastic People of the Universe. "Ten text je velmi účelový a skutečný odborník by to rozmetal, ale považoval jsem za povinnost těm klukům pomoct, aby se nedostali do kriminálu," vzpomínal v Havlově knihovně.
Něco z toho mohlo souviset s jeho zázemím: byl pokřtěn jako českobratrský evangelík. "Snad jsem měl nějaké puzení kázat nebo uvádět věci na pravou míru," připouštěl. Zároveň nespravedlnost sám zažíval. Matka, která v jeho rodném domě na Vinohradech provozovala krejčovský salon a odmalička jej brala do opery, byla živnostnice. Jiří Černý tedy po únoru 1948 kvůli takzvaně nevhodnému kádrovému původu nesměl na gymnázium. Místo něj vychodil stavební průmyslovku.
Roku 1965 opět z politických důvodů dostal výpověď v týdeníku Mladý svět. Čtyři roky nato pak komunisté zakázali i populární rozhlasový pořad Dvanáct na houpačce, který se svou první ženou Miroslavou Černou vysílal od prosince 1964. Byl to pokus o československou hitparádu a za tu dobu na něj přišel téměř milion ohlasů. Skončil, když do vysílání pustili protiokupační píseň známou jako Běž domů, Ivane.
Největší zážitek
Právě vyhazov z rozhlasu přiměl Černého iniciovat takzvané antidiskotéky neboli Rockování, jak říkal raději. Od září 1971 s kufrem vinylů a zprvu gramofonem na kliku objížděl pražské vysokoškolské kluby, později republiku.
Uváděl poslechové pořady pro veřejnost, na nichž představoval a vsazoval do souvislostí svou oblíbenou hudbu. Včetně té nedostupné či zakázané: od Karla Kryla, jemuž předtím produkoval nejslavnější album Bratříčku, zavírej vrátka, přes Martu Kubišovou po Vlastu Třešňáka, komunisty vyhnaného do exilu.
Černý tehdy využil popularity, které nabyl jako moderátor Houpačky. Zároveň v nesvobodné době suploval cenzurovaná média: rozšiřoval lidem obzory, objevoval jim muziku, kterou jinde nemohli slyšet, a navíc nabízel nádech čehosi mimo oficiální struktury. Protože měl nepopiratelné charisma, lidé postupně začali chodit nejen za hudbou, ale přímo za ním. Díky tomu antidiskotéky neskončily ani po roce 1989, kdy Černého hvězda zazářila nejsilněji od 60. let.
Demonstrace na Národní třídě se ještě nezúčastnil, založení Občanského fóra však už ano. Celoživotní přítel z tanečních Václav Havel jej hned při druhém protestu na Václavském náměstí poprosil, aby Černý jménem nezávislých novinářů promluvil z balkonu vydavatelství Melantrich. Na památném záběru z Laterny magiky 24. listopadu 1989 pak čte zprávu, že "všichni členové předsednictva ÚV KSČ dali své funkce k dispozici". Sotva to vysloví, propukne nadšení. A dlouhán Černý emotivně objímá o hlavu menšího Havla.
"Já jsem snad s výjimkou narození vlastní dcery nezažil nikdy něco tak krásného," okomentoval to novinář později.
Po sametové revoluci odmítl nabídku stát se ministrem kultury. Dva roky šéfoval hudebnímu časopisu Rock&Pop. Díky přátelství s Havlem osobně poznal anglickou královnu Alžbětu II., členy kapely The Rolling Stones, kterou roku 2003 uváděl na pražské Letné, či Toma Waitse. A celou dobu samozřejmě dál psal, vysílal i objížděl republiku s antidiskotékami. Byť teď už vedenými jinou motivací než dřív. "Když se mi něco hodně líbí, usiluji o to, aby se to líbilo i jiným", říkal.
Láska a milosrdenství
V poslední dekádě se stal i vzorem, jak zůstat svěží po osmdesátce. Ještě v roce 2019 absolvoval 125 pořadů, a než mu začali pomáhat kamarádi, sám všude jezdil octavií. Na více než dvouhodinových večerech pouštěl oblíbence Jiřího Suchého, Ivu Bittovou či Leonarda Cohena, jehož pražský koncert v roce 2008 zažil z první řady a považoval ho za svůj největší hudební zážitek.
Leccos o těch, na nichž mu záleželo nejvíc, stihl dopovědět. Okomentoval úmrtí Karla Gotta, byl na zatím posledním pražském koncertu Boba Dylana. Zrecenzoval jeden ze závěrečných recitálů pěvkyně Soni Červené, vyjádřil se ke kompletu nahrávek tenoristy Karla Buriana.
Do posledních let psal reflexe operních přenosů z newyorské Metropolitní opery. S těžkým srdcem zlomil hůl nad písničkářem Jaromírem Nohavicou, jemuž prominul leccos, ale medaili od ruského prezidenta Vladimira Putina ne. V posledním předpandemickém roce 2019 promluvil na demonstraci hnutí Milion chvilek za demokracii na Staroměstském náměstí.
Nástup koronaviru se u Černého potkal s nesouvisejícím těžkým úrazem, po němž se vracel k práci už oslabený. Dožil se ale ještě vydání posledního dílu svých sebraných spisů v nakladatelství Galén. A měl čas se rozloučit s přáteli včetně novináře Jana Rejžka, který mu byl v mnoha ohledech nejblíž a ke konci jej pravidelně navštěvoval v nemocnici.
Jednu z posledních antidiskoték absolvoval Jiří Černý v hostinci U Kaštanu na pražském Břevnově. Přišel v černém tričku s logem kapely Pink Floyd, o francouzských berlích, stále ale mluvil spatra. "Když jsem se vrátil z nemocnice, nebavilo mě čtení ani televize, což bych chápal, ale že mě nebavila muzika, to bylo něco tak smutného," přiznal, že trvalo, než se mu chuť vrátila. Zaplněnému sálu pouštěl nahrávky zpěváka Vana Morrisona, kapely The Band a samozřejmě Glena Hansarda.
Ani ten na Černého nezapomněl. Při svém zatím posledním pražském koncertu, předloni 17. listopadu na Václavském náměstí, zrzavý Ir s českým odznáčkem na klopě sám na akustickou kytaru zahrál soulovou baladu Her Mercy. "Tahle je pro Jiřího Černého," zvolal. V inteligentním songu inspirovaném knihou o Leonardu Cohenovi se ptal, čím si člověk zaslouží lásku a milosrdenství. Na jeho konci "za tebou přichází milost / už cítíš, jak tě prostupuje její krása / až tě odpoutá", zpíval Hansard.
Jiří Černý se odpoutal minulý čtvrtek.
Poslední rozloučení s Jiřím Černým se koná tento čtvrtek 24. srpna v 16 hodin v kostele Nejsvětějšího Salvátora u pražského Karlova mostu.
