Jiří Černý: Češi svého Carusa téměř neznali. Vyšel komplet Karla Buriana

Jiří Černý Jiří Černý
27. 1. 2021 11:52
Supraphon zveřejnil třídiskový komplet nahrávek tenoristy Karla Buriana. Ten zažil slávu v newyorské Metropolitní opeře, světová jeviště pak opustil po tragické smrti své životní lásky. Na časté výtky, proč jakožto Čech zpíval v pražském německém divadle, odpovídal, že umění nezná národnosti.
Karel Burian žil v letech 1870 až 1924. Na snímku je jako Dalibor ze Smetanovy stejnojmenné opery.
Karel Burian žil v letech 1870 až 1924. Na snímku je jako Dalibor ze Smetanovy stejnojmenné opery. | Foto: ČTK

"Nebyl z kamene můj ‚glasný‘ tón, však co z něj zachyt’ gramofón, to zní dnes a bude znít vždy suše, do plechu se těžko vkládá - duše," veršoval Karel Burian do svého testamentu v roce 1909. Málo věřil zárodečné nahrávací technice, tehdejší posluchačské vnímavosti i svému zdraví.

Měl před sebou čtyři poslední roky nahrávání a 15 let života celkem. Nikdy nebyl čestným členem opery Národního divadla v Praze, ani se později nedostal na bankovky čerstvě zrozené Československé republiky jako Jarmila Novotná nebo Ema Destinnová. Přestože jako ony zažil jásot Metropolitní opery v New Yorku.

I loňské 150. výročí jeho narození, které připadá na 12. ledna, spíš prošumělo, než aby důstojně připomnělo tenoristu, o němž Enrico Caruso v dobách své vrcholné slávy řekl: "Já mohu zpívat jen něco, Burian všechno."

Pravda, jednak někteří jsme doma měli dvě supraphonská vinylová alba z let 1960 (to napůl s Destinnovou) a 1974, jednak ti nejstarší a šťastnější z nás pocítili alespoň závan slavné historie roku 1954 přímo v Národním divadle. To když při matiné na Burianovu počest zpívali skutečně ti nejlepší nebo aspoň tehdy nejznámější zdejší tenoři.

Zázraky z Toušeně

Ne-li dřív, pak nejpozději po vydání kompletu Emy Destinnové na discích Supraphonu v roce 1994 leckoho napadlo, kdy konečně přijde v úvahu i takový komplet s Karlem Burianem.

Důvody byly dva: zaprvé zvěčnělý fenomén Buriana coby možná nejlepšího, nicméně stále více zapomínaného světového hrdinného tenoristy, především v operách Richarda Wagnera.

Karel Burian jako role Fra Diavolo ve stejnojmenné opeře Francouze Daniela Aubera.
Karel Burian jako role Fra Diavolo ve stejnojmenné opeře Francouze Daniela Aubera. | Foto: Supraphon

Zadruhé ojedinělý, veskrze zdařilý a mnohokrát také v zahraničí oceněný čtyřjazyčný pokus tehdy sedmačtyřicetiletého hudebního novináře Jana Králíka - krom toho matematika, překladatele, lingvisty a kronikáře obce Lázně Toušeň - o vystižení fenomenální české sopranistky na ploše dvanáctidiskového kompletu.

Autorovi tohoto textu, který sháněl informace o slavných operních pěvcích z doby před svým narozením, připadal o 11 let mladší Králík jako z jiného světa. Dávno před tím, než se ho prvně odvážil oslovit, však věděl, že cesta k dávným krásám operního zpěvu vede přes nahrávky s dirigenty Kovařovicem, Ostrčilem nebo Toscaninim a k takovým deskám zase přes rodinu Králíků v Lázních Toušeni.

Byla to dlouhá cesta. Zůstaly na ní mnohá nadšení a životy. Při čtení zprávy o ztrátě 70 známých Burianových nahrávek z archivu Supraphonu v roce 1991 už naděje umírala poslední. Dodnes jsou nezvěstné. Mezitím byla sbírka rozprodána. Téměř 30 let se pak sestavovala znovu od českých sběratelů a archivů v Anglii, Německu, Švýcarsku a USA.

Pak zase svitla naděje z telefonátu z Toušeně. A opět zhasla. Když volal Jan Králík, že s mnoha sběrateli přichystali burianovský komplet, už tak chudší třeba oproti kolekci nahrávek Otakara Mařáka, žádná víra málem nezbývala. A člověk si říkal, že mu nezbude než vzpomínat z onoho burianovského matiné v Národním divadle roku 1954 na hrdinné tenory Lubomíra Havláka, Bohumíra Vícha a s výhradami Jaroslava Stříšku. Teď ale Supraphon burianovský komplet skutečně vydal.

Komplet nahrávek Karla Buriana obsahuje záznamy z let 1906 až 1913. | Video: Supraphon

Čest spolehlivosti

Každý o hudbě píšeme jinak. Jan Králík do poslední tečky spolehlivě a neefektně. Stačí otevřít jeho letité články a obdivovat, jak si stojí za každým slovem a nic nepřibarvuje.

"Opět není jisto, zda se nahrávalo v Berlíně nebo v Drážďanech." Nebo: "Klavírista opět není znám." Králík pomine i tolikrát otřískanou senzaci o tom, jak Toscanini v Metropolitní opeře přerušil zkoušku, aby upozornil orchestr, že "zpívá nejrytmičtější pěvec světa".

Dnes se v Králíkových šlépějích už zvolna vyvíjí jakási "škola Borise Klepala", mladšího brněnského novináře: co je pravda a co se jen možná stalo. Kolikrát člověk slýchal o tom, kdy dirigent kvůli chybě zpěváka údajně odklepal představení, a přitom to z několika set případů v Národním divadle slyšel výjimečně. To jen Jaroslav Vogel vrátil v Tannhäuserově árii Zněj chvály zpěv titulnímu tenoristovi skutečně třikrát.

Karel Burian.
Karel Burian. | Foto: Supraphon

"Velká kniha" o Karlu Burianovi každopádně stále čeká na svého autora.

Na časté výtky, proč jakožto Čech zpíval v pražském německém divadle, Burian odpovídal, že umění nezná národnosti. Mnozí "vlastenci" mu to nikdy nezapomněli. "Moralisté" mu zase sčítali rozvody a odříkaná představení.

Podle Borise Klepala mu škodilo odříkání na poslední chvíli. Muselo být k vzteku na poslední chvíli divadlu odřeknout Prince v premiéře Dvořákovy Rusalky. Nahradit to titulní rolí v Dimitrijovi bylo málo.

Světová operní jeviště opustil Karel Burian po tragické smrti své životní lásky Elsy Dingesové. Roku 1913 zemřela v pouhých 25 letech na mozkovou tuberkulózu. Ve stejnou chvíli, kdy v newyorské nemocnici naposledy vydechla, Burian v kostýmu Tristana umíral na jevišti bostonské opery a nad jeho nehybným tělem zněla Isoldina srdceryvná milostná árie o mrtvé lásce.

Při sestavování nynějšího kompletu Jan Králík pokud možno vždy přesně zjistil, kdy a kde se nahrávalo. To na začátku 20. století nebylo samozřejmé. Díky tomu víme i takové drobnosti, jako že v Met zpíval Burian naposledy 6. února 1913 a bylo to jeho 133. tamní vystoupení.

V Praze pěl na jaře 1915 pouze v Novém německém divadle. A "doma" jinak jen Olomouc, Ostrava, Brno, Plzeň, Budapešť. Od roku 1913 do konce války 1918 vystoupil více než 150krát v Budapešti. Říkali tomu Burianova éra. V roce 1919 už ho nevzala ani Budapešť. Protože byl Čech.

Umění nezná národnosti?

Když Burian posléze prokázal, že už před válkou přijal i uherské občanství, den po svých padesátinách směl v Budapešti zpívat Tannhäusera, od ledna do června 1920 celkem třicet představení. Do Budapešti uvedl i svého mladšího bratra, barytonistu Emila, otce divadelního avantgardisty E. F. Buriana a tedy dědečka dnešního písničkáře Jana Buriana.

V Budapešti si zjara 1923 ještě "střihnul" velké role: Canio, José, Herodes v Salome. V posledním 123. Tristanovi bohužel už jen první jednání. A naposledy v Budapešti 26. září Siegmunda ve Valkýře.

Karel Burian.
Karel Burian. | Foto: Supraphon

Pak už zbývalo jen v roce 1924 turné na Slovensku. Chce se dodat: s osudovou rankou u holiče v Nitře. Tou do žil pronikla infekce. Kdo ale může mluvit o osudu, když už předtím se Burian v pražském bytě v Podskalské ulici nikdy nevysvětleným omylem napil místo vody louhu a poškodil si hlasivky?

V Praze už na nápravu starých hříchů bylo pozdě. Kovařovicův nástupce v čele opery Národního divadla Otakar Ostrčil věnoval Burianovi poslední tři večery z celkem 87, které mu tu byly za celý život v 17 úlohách dopřány. Naposledy 13. června 1922. Příležitost společného vystoupení Buriana s Emou Destinnovou byla navždy promarněna.

I podle prastarých, všelijak šustících a skřípajících, horkotěžko technicky vylepšených nahrávek je Karel Burian dodnes považován za jednoho z nejlepších hrdinných tenorů v dějinách. Jen v operách Richarda Wagnera dokázal během jediného roku odzpívat 11 hlavních rolí.

V Tristanovi a Isoldě vystoupil stosedmadvacetkrát v titulní roli. Ta byla doslova vražedná. Mnichovský rodák Ludwig Schnorr von Carolsfeld, první představitel Tristana, po čtvrtém představení devětadvacetiletý zemřel. Mnozí tenoristé Tristana nedozpívali a někdo za ně musel zaskočit na poslední jednání nebo dvě. I někteří instrumentalisté v orchestru Národního divadla si hraní dělili - jeden první dvě jednání, další druhá dvě.

Líp je pár let býti lvem

Burian zpíval Tristana v Paříži i newyorské Metropolitní opeře. Byl ovšem na štíru jak s tehdejším vedením Národního divadla, kam ho nikdy nepřijali za stálého člena, tak s životosprávou. S chutí pil i rýmoval. Mimochodem: rýmovanými pohlednicemi připomíná podobný zvyk Karla Kryla.

Říkával, že raději chce být dva roky lvem než dvacet let kotětem. Temnou barytonovou barvou a kovovým zvukem se jeho tenor trochu podobal Enricu Carusovi, jehož mimochodem také v závěrečném snímku celého třídiskového supraphonského kompletu Ten můj koleg’ Caruso (Nouze velká o tenor) výborně paroduje.

Malý, původně vychrtlý studentík práv, od čtyř let houslista, všude primus, díky fotografické paměti schopný zvládat nové operní role v cizích řečech přes noc, pro Prahu nejdřív přijatelný do sboru, začal v Brně jako jednadvacetiletý Jeník v Prodané nevěstě. Ze světa se vracel jako trojnásobný komorní pěvec, držitel francouzského a dalších řádů. Před padesátkou se uchýlil do Senomat. Vlastně nedaleko rodného Rousínova. Překládal do češtiny Tristana a Isoldu nebo Salome. Psal útržky pamětí s postřehy o Mahlerovi a Toscaninim. Zemřel v Senomatech 25. září 1924.

Obal kompletu nahrávek Karla Buriana.
Obal kompletu nahrávek Karla Buriana. | Foto: Supraphon

Věru dobře mu v mládí vedl hlas rabín Moritz Wallerstein z pražské Maiselovy synagogy. Po Ernestině Schumann-Heinkové původem z pražské Libně to byl první pěvec narozený v Čechách, který zpíval v Metropolitní opeře.

Svou ctižádostí dané heslo "líp je pár let býti lvem, nežli třicet kotětem" předešel o 60 let idol hippies Janis Joplinovou a jiné rockové zpěváky, kteří se nedožili sedmadvaceti.

Když zemřel, vzadu na budově Národního divadla vyvěsili černý prapor, prý zmuchlaný.

Hlavní Wagnerovy opery přeložil do krásné češtiny a deklamační styl - sprechgesang neboli zpěvomluvu - přetvořil tak, aby srozumitelnost básnického textu byla v rovnováze se zpěvností Wagnerových příznačných motivů.

Jak malicherně vyčítali tehdejší národovci Burianovi dvě rr na německých programech! Přebásnil Němcům Vrchlického a nám především Heineho, ale také celý Foersterův cyklus Láska, napsaný na německé básně Gustava Falkeho. Prosazoval mladé skladatele Nováka, Vycpálka, Zicha, Jiráka, Křičku, Nedbala. Sbíral, vydal a vroucně interpretoval národní písně.

Pro vděčné uši, duši i oči je burianovský komplet dalším mistrovským dílem z muzikologické dílny Jana Králíka.

Album

Karel Burian: Complete Recordings 1906-1913
Supraphon 2020

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 57 minutami

Vláda chce těsně před volbami jednat ve Sněmovně o zmrazení platů politiků

Vláda chce těsně před volbami 5. října projednat ve Sněmovně návrh na zmrazení platů politiků. V pondělí schválila příslušný návrh. Po jednání kabinetu o tom informoval vicepremiér Karel Havlíček (ANO). Uvedl, že schválen byl zákon o platu představitelů státní moci, který se týká politiků, nikoliv soudců. "Současně pracujeme na jeho zařazení," uvedl s návrhem na termín 5. října. Poslanci poslední řádnou schůzi uzavřeli v pátek.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Tenista Veselý nevyužil dva setboly a vypadl v Nur-Sultanu s Munarem

Nejlepší český tenista Jiří Veselý vypadl na turnaji v Nur-Sultanu v prvním kole. Se Španělem Jaumem Munarem osmadvacetiletý příbramský rodák prohrál v hlavním městě Kazachstánu za hodinu a tři čtvrtě 3:6 a 6:7.

Veselý, jemuž patří v žebříčku 88. místo, měl v tie-breaku druhé sady dobrou příležitost dotáhnout zápas do třetího setu. Za stavu 6:4 měl dva setboly, ale ani jeden neproměnil. Naopak dvojchybou dal 71. hráči světa Munarovi možnost utkání ukončit a Španěl nezaváhal.

Na ATP Tour prohrál Veselý po vyřazení v 2. kole v Kitzbühelu a 1. kole US Open třetí zápas za sebou.

Tenisový turnaj mužů v Nur-Sultanu (tvrdý povrch, 541.800 dolarů):

Dvouhra - 1. kolo:

Munar (Šp.) - Veselý (ČR) 6:3, 7:6 (8:6).

Zdroj: ČTK
Další zprávy