Jejich mise je tajná, předloha seriálu však skutečná. Přesto se po celou dobu sledování nelze zbavit dojmu, že nic podobného se stát nemohlo. To, co vyvolalo aféru Watergate, jeden z největších politických skandálů minulého století, který vedl až k rezignaci amerického prezidenta Richarda Nixona, představuje příliš silný materiál pro satiru.
Seriálový Hunt rozhodně nevypadá jako James Bond. Tohoto špiona na odpis ztvárňuje Woody Harrelson nikoli jako ztělesnění elegance, spíše coby hučící papiňák, jenž každou chvíli hrozí explodovat. Jeho knírkatý partner Gordon Liddy v podání Justina Therouxe oproti němu působí jako klidná síla.
Jenže i jeho předchází pověst podivína. Sebekontrolu dokazuje tak, že demonstrativně drží ruku nad plamenem, z čehož si pravidelně odnáší popáleniny. A byť prý sice není nacista, od dětství jej inspirují projevy Adolfa Hitlera, které doma pouští těm nejváženějším hostům.
Tvůrci Alex Gregory a Peter Huyck se při psaní pětidílné minisérie z produkce HBO nepochybně drželi reality. Opakované pokusy o vloupání do sídla americké Demokratické strany v komplexu Watergate s cílem umístit tu odposlechy a zdiskreditovat politické protivníky republikánského prezidenta Richarda Nixona nejspíš opravdu připomínaly jakousi parodii na bondovku či spiknutí blbců. A do věci zapletení bývalí agenti CIA ve službách státního aparátu museli být značně defektní "materiál".
Jenže seriál v režii Davida Mandela je především důkazem, že ohromující látka neznamená automaticky skvělou předlohu pro fikční vyprávění. Své o tom ví mnozí komici, co si v poslední dekádě stěžují, že v době politiků typu Donalda Trumpa už nelze dělat satiru.
Autoři Instalatérů z Bílého domu se navíc neumí rozhodnout, zda to má být spíše komedie a fraška, nebo drama. Přepálené herectví Woodyho Harrelsona - v každé scéně působí, jako by měl v puse obří vejce - se nebezpečně blíží karikatuře. Rozverná hudba přiklánějící se k jazzu jen podtrhuje bláznivé eskapády hrdinů, kteří si pro své akce domluvili ještě neschopnější kumpány, než jsou sami.
Výsledek působí, jako kdyby jedinou ambicí autorů bylo říci: "Tito lidé utajeně pracující pro republikánskou vládu byli naprosto neschopní. Pojďme si na ně ukázat prstem." To by byl ale přece až příliš snadný cíl i pro komedii.
Instalatéři z Bílého domu se však zároveň berou až příliš vážně. Především Gordon Liddy, který zemřel předloni ve věku 90 let, je vyobrazen jako přepracovaný neúspěšný otec a partner. Musí bojovat s pracovními závazky za hranou legality, jimiž si dokazuje, že profesně není na odpis. Stejně jako neustále dává najevo, že dovede uživit rodinu, a předstírá jistý společenský standard. V udržování této iluze mu příliš nepomáhají jeho hippiesácké děti, jež odmítají jednat dle konzervativních standardů rodičů.
Minisérie by ráda svérázně přenesla diváky do počátku neklidných 70. let minulého století. Podobné dobovky HBO umí. Třeba loňská série Lakers: Vzestup dynastie o slavném losangeleském basketbalovém klubu pozoruhodně vyprávěla o přelomu sedmé a osmé dekády jako o světu rozhalených košil, přepálené disko hudby a obřích doutníků. A sportovní drama kořenila detaily, které spíše než realitu připomínaly žánrový film.
U novinky bohužel platí, že zvládá imitovat dobové účesy či obleky, ale jinak - alespoň po prvních třech epizodách - zůstává necitlivá k tomu, v jakém tónu vypráví. Těžko se napojit na hrdiny, kteří mají být komplikovanými charaktery načrtnutými v hrubých konturách, a zároveň postavičkami jako z Pata a Mata.
O největší aféře moderních dějin, skandálu tak velkém, že se stal slovníkovým pojmem, už vyprávěla seriózní dramata typu Všichni prezidentovi muži i smyšlený humoristický film Čmuchalky, kde kauzu Watergate ve skutečnosti odstartují puberťačky.
Dosud se tvůrci většinou soustředili na ty, kdo skandál odhalili. Nová minisérie naopak detailně ukazuje samotný čin, ne to, co následuje. A sledování party chlápků, kteří působí, že nemají schopnost ani na přepadení večerky, začne být brzy repetitivní. Důvodů, proč jejich počínání sledovat, s každým dílem ubývá.
Místo nějakého pohledu "z té druhé strany" dostáváme seriál, jenž vůbec netuší, co chce vyprávět. Není to karikatura, natož satira, navzdory pár vtípkům hrdinové zasluhují spíše politování. A nabízející se tenze jsou příliš mělké, aby šlo s Howardem Huntem soucítit a čekat, zda je v jeho postavě něco víc než jen zlomený muž, který se nemůže, nechce a neumí podívat sám na sebe do zrcadla.
Minisérie
Instalatéři z Bílého domu
Tvůrci: Alex Gregory a Peter Huyck
Minisérie je k vidění na HBO Max.
