Recenze - "Lepší mrtvej hrdina než živej srab," říká Mickey Rourke v pochybném filmu Harley Davidson a Marlboro Man. Přičemž cílem je, aby jeden zůstal živým hrdinou. Přesně to se podařilo Yeah Yeah Yeahs na třetím albu It's Blitz.
Když chcete uspět na scéně blogujících hipsterů - což je platforma, na které se zpěvačka Karen O stala okamžitě po debutu Fever to Tell vybarvenou Wonder Woman - nemáte jiná východiska než zkoušet, co jste ještě nikdy nezkoušeli.
| Čtěte také: Yeah Yeah Yeahs se chystají poprvé do Prahy |
Jakkoli tohle vrtkavé publikum hudbu miluje, tak absolutně není zvědavé, jestli se jako interpret zlepšujete, pomalu prohlubujete svůj styl, cizelujete hru na nástroje. Nic takového. Zajímá je moment překvapení - něco, co dosud neslyšeli, zvrat v ději, remix.
Dokud se z vás nestanou klasici, kterým se stagnace blahosklonně promíjí, pak by si každá vaše deska měla udržet neočekávatelnost debutu. Třeba tím, že se Nick Zinner, který je pokládaný za nejoriginálnějšího současného kytaristu, vykašle na kytaru a koupí přes eBay zpola funkční klávesy. Třeba tím, že si Karen O na prahu třicítky řekne, že chce víc tančit (Dance till you're dead!) než se nalejvat / polejvat pivem.
Jen proto, že dav hystericky dravých zpěvaček, které omrkly její projev z Fever to Tell a vyběhly na pódia, už připomíná pochod vzteklých mažoretek. Z dnešního pohledu vypadá jejich druhá deska Show Your Bones (2006) pouze jako negace debutu, vynucená nechutí se opakovat. Až It's Blitz má v základu tvůrčí směřování.
Bylo by zjednodušující říct, že Yeah Yeah Yeahs jsou teď disko - protože explicitní groovy beat uslyšíte jen v titulním singlu Zero a v Dragon Queen. Ale ani tak nečekejte nadšeně zhýralou dekadenci Lady Gaga. Zbytek alba je přestřelka na Laser Game, v níž se klávesy drží v ruce jako kytara a podobně neurvale se s nimi zachází.
A i když je Karen O distinguovanější, pořád umí strhnout dekorum jako vyšňořená Líza Doolittle, když povzbuzuje líného koně na dostizích (Dull Life, Heads Will Roll).
Vlastně se nechce věřit, že Yeah Yeah Yeahs patří do stejné generace newyorských kapel jako The Strokes a Interpol, které načínaly toto milénium. Všechny už mají za sebou třetí album, ale pouze YYYs se povedlo nezůstat na fleku a s It's Blitz se protáhli k nové vlně reprezentované MGMT nebo Gang Gang Dance.
It's Blitz vytěžilo absolutně vše z města, v němž se na sklonku 70. let mezi sebou třel punk a disko. Už je to řečené v názvu, kde je slast (bliss) zprasená Blitzkrieg Bopem od The Ramones. Kdybyste o albu uvažovali jako o filmu, pak vás musí napadnout Summer of Sam od Spikea Lee.
Vyfintěnost Klubu 54 se tu propíjí do zachcaného CBGB; a to vše uprostřed parného léta v metropoli, která je vyděšená řáděním masového vraha.
Uvědomuju si, že vše předestřené s sebou nese třicetiletý historický nános, jenže on není bezprostředně čitelný. Yeah Yeah Yeahs mají schopnost těch nejlepších dějepisářů, kterým časová osa i sled zdánlivých příčin a následků nikdy netrčí z napínavého skutečného příběhu. Proto jsou jedna z nejkreativnějších popových kapel tohoto století.
Yeah Yeah Yeahs: It's Blitz. CD, 42 minut. Vydala firma Interscope / Universal 2009.
