"Vím o spoustě chyb, které jsem udělal," řekl Milan Hlavsa. Hrál i v Bílém domě

Spoluzakladatel skupiny The Plastic People of the Universe Milan "Mejla" Hlavsa prošel řadou skupin, hrál po hospodách i v Bílém domě pro prezidenty, vždycky ale zůstával nezávislý. Jedna z nejvýraznějších osobností české rockové scény navíc nikdy neustrnula, stále zkoušela něco nového.

Hlavsu zajímaly nové směry, experimentoval třeba s elektronickou hudbou. Jeho předčasná smrt - zemřel před pěti lety 5. ledna 2001 ve věku 49 let - zanechala dodnes nezacelenou mezeru.

"Vím o spoustě chyb, které jsem udělal," řekl v jednom z posledních rozhovorů, který dal na podzim roku 2000 časopisu Reflex. "Život je ale nádherný v tom, že se nedá nic změnit na tom, co se stalo. Není to jako přetočit pásek na kazetě a něco nahrát znova," tvrdil muzikant, který si dokázal jít vždycky za svým. Nezabránila mu v tom ani šikana ze strany komunistického režimu, provázená zvýšeným zájmem Státní bezpečnosti a několikaletým zákazem veřejného vystupování.

Volnomyšlenkář z Břevnova

"Mejla" se narodil 6. března 1951 na pražském Břevnově v rodině bankovního úředníka, první kapelu založil už ve čtrnácti letech. Kvůli svým dlouhým vlasům odešel z domova, z učiliště i práce na jatkách. Nejdřív zkoušel hrát na kytaru, ale při zakládání první skupiny na něj zbyla baskytara, protože byl prý z kytaristů nejhorší. V 60. letech hrál v kapelách Blue Monsters a The Vagabunds. A na jaře 1968 s několika vrstevníky založil skupinu The Undertakers (Hrobníci).

V září 1960 se pak začal psát příběh "Plastiků", když se na Břevnově dali dohromady Hlavsa (baskytara, zpěv), Jirka Števich (kytara, zpěv), Michal Jernek (klarinet, saxofon, zpěv) a Pepa Brabec (bicí). Sestava se původně měla jmenovat Hlavsa's Fiery Factory, ale protože kapelník hned na první zkoušku přišel pozdě, název se změnil na New Electric Potatoes, následovaný již definitivním, vytvořeným podle výroku Andyho Warhola: "Miluji vše plastické, chtěl bych být plastický."

Hudební debut si The Plastic People of the Universe (PPU) odbyli v hospodě Na Ořechovce v únoru 1969 a už v dubnu zaujali na přehlídce amatérských rockových kapel Beat Salon. Jejich hudba navazovala i na skupinu The Primitives Group, s níž začínal Ivan Martin Jirous, který se s Josefem Janíčkem záhy k PPU připojil. "Plastici", ovlivnění psychedelickým rockem, zpočátku hráli převzaté věci od Velvet Underground, The Fugs, Rolling Stones nebo The Doors, později si začali psát i vlastní repertoár

Jako autor hudby se prosazoval především právě Hlavsa, který v roce 1973 také založil (spolu s básníkem a prozaikem Pavlem Zajíčkem) experimentální formaci DG 307. Časem se ale Hlavsa soustředil jen na "Plastiky", kteří se ovšem začátkem 70. let dostávali do stále častější konfrontace se sílícím normalizačním režimem. Vše vyvrcholilo v roce 1976 v procesu s českým undergroundem, při němž několik muzikantů odešlo od soudu s nepodmíněnými tresty odnětí svobody.

Od igelitových pytlů k Billu Clintonovi

Hlavsa strávil několik týdnů ve vazbě, odsouzen však nebyl. V té době byl již ženatý, v roce 1975 si vzal Janu Němcovou, dceru filosofa Jiřího Němce (měli spolu syna Štěpána a dceru Magdalenu). Odsouzení se sice vyhnul, po procesu ale následoval zvýšený zájem StB, policejní šikana a zákaz vystupování. Hlavsa byl také vyhozen od zeměměřičů a živil se lepením igelitových pytlů. V té době se také dostal do užšího kontaktu se špičkou disentu okolo Václava Havla.

Koncem 80. let se PPU prakticky rozpadli a Hlavsa hrál v kapelách Garáž a Echt!. Založil také kapelu Půlnoc, kam přešlo jádro původních Plastic People, a po jejím rozpadu Fiction. Po listopadu 1989, kdy se z exilu vrátil Pavel Zajíček, se Hlavsa vrátil k obnoveným DG 307 a od roku 1997 i k "Plastikům". Při příležitosti setkání dvou prezidentů v americkém Bílém domě - Václava Havla a Billa Clintona - si zahrál společně s Lou Reedem z Velvet Underground.

S Janem Vozárym ze skupiny Oceán se věnoval i úpravám klasických hitů své legendární kapely (1997, Magická noc). V roce 1999 vydal sólové album Šílenství, na kterém experimentoval s prvky elektronické hudby, napsal také autobiografickou knihu Bez ohňů je underground. Necelý rok před smrtí podstoupil operaci rakoviny plic, ze které se dokázal zotavit, a dokonce opět mohl jezdit na svém oblíbeném kole. Nemoc však nakonec byla silnější než "Mejlova" vůle k životu.