Nahrávku nazvanou Václav Havel & The Plastic People of the Universe: Pokoušení publikovalo Guerilla Records, tedy vydavatelství, které systematicky pečuje o odkaz českého undergroundu. Nejde tu však o muziku: spíš šťastný, trochu bláznivý moment, kdy se "zakázaný" dramatik stal tvůrcem audia a hercem.
Pokoušení, uvozené dnes už slavným "Tady Havel, tady Havel! Přečtu svoji novou hru…", kolovalo v době vzniku na kazetách: i notně zašuměná čtvrtá kopie byla vděčně přijímaná. Producent Vladimír Lábus Drápal však nyní dohledal originální pásy u zvukaře Robina Karla Poppera a měl k dispozici i tehdejší hudbu Plastiků, která vznikla přímo na objednávku dramatika.
Samozřejmě že nejatraktivněji působí samotné Havlovo "hraní" všech rolí, které je uměřené, a přece dělá ze sledování textu velkou atrakci. Pokoušení má jednoduchou zápletku. Za vědcem Foustkou, vykazujícím rysy Fausta i Havla, chodí podezřelý chlapík Fistula. Není jasné, zda je tento sírou načichlý protivný mužík vyslancem pekla, nebo fízlem.
Na Havla téma doráželo už od jeho uvěznění v roce 1977, "kdy mne v base ďáblové zvláštním způsobem pokoušeli", napsal disident svému kamarádu a spoluchartistovi Pavlu Landovskému. Opakovaně se motivem zabýval, vždycky bez výsledku. Až v říjnu 1985, "když jsem byl sám na Hrádečku, jsem náhle dostal jakýsi nápad a tu hru jsem napsal v jakémsi transu za deset dní". Ta rychlost ho zaskočila: jiné své divadelní hry vytvářel v průběhu několika let. Protože se bál, že by mu mohla policie jedinou kopii zabavit, sám pro sebe ji načetl. "Párkrát se stalo, že Václav při domovních prohlídkách na Hrádečku o některé texty přišel," vzpomínal režisér Andrej Krob.
Havel hrál, jako by naváděl
Zprvu prý zvuková verze vznikla skutečně jen pro vlastní potřebu: ovšem s tak havlovskou pečlivostí, že zrodila jakýsi autorský výklad. Havel mění tempo, rytmus, i serióznost, nebo naopak sarkastičnost v hlase dávají znát, jak s textem při inscenování nakládat. Občas slyšíme střih a chvíli v pozadí štěká pes: opravdu výsledek domácí práce, "punkového" přístupu typu "udělej si sám".
Pak se začaly šířit opisy Pokoušení a Václav Havel sklidil vřelý ohlas. Řada lidí mluvila o jeho nejlepší hře, mimo jiné kolegové dramatikové Josef Topol, Daniela Fischerová a Karel Steigerwald. Jenomže do světa se rozletělo i "pracovní namluvení" hry a Havel s údivem zjistil, že kazetový underground se šíří rychleji, početněji a dál, než by řekl. Ohlasy se k němu dostaly z vrstev společnosti, u nichž by kontakt se svým dílem nečekal. Médium kazety představovalo za totality opravdu drobnou oázu svobody: zatímco trh s nahrávkami byl hlídaný a velmi ohraničený, natáčet mohl kdokoli, kazety se prodávaly jako prázdná média určená k zaplnění. Toho čile využívali příznivci nedostupné hudby, ať už zahraniční, nebo domácích kapel a písničkářů, které cenzura dlouho nepustila do nahrávacích studií a médií.
Havel s Pokoušením uviděl, že zvukový záznam výtečně dostal jeho text mezi lidi. Svou další hru Asanace z roku 1987 už zřejmě namluvil přímo s vědomím, že bude mít publikum.
Vesmírná hudba pro sabat
Speciální roli v Pokoušení mají Havlovy autorské pokyny stran hudby. Žádá o vesmírný, sférický, psychedelický rock do všech přestaveb a přestávek, jako by na něj delegoval obřadnost a extatické vytržení. Hudba má navíc ještě zcela konkrétní místo ve vygradovaném závěru, kdy se odehrává maškarní večírek vědců s tématem čarodějnického sabatu a Havlova vize - vlastně spíš filmová než divadelní - zahalí vše do oblaků dýmu.
Do tohoto finále má dunět, dusat a kvílet hudba v nejrozpoutanějším stadiu. Aby byla apokalypsa úplná, dramatik na úplný konec předepsal konvenční, "pohodovou" dobovou muziku. Vydavatel tuto scénickou poznámku dodržel: zjistil si, která píseň v době Havlova psaní vedla zdejší hitparádu, a do nahrávky nelítostně vmíchal hit Karla Gotta Zůstanu svůj. Dobrá volba: vždyť otázka, jak "zůstat svůj", je klíčovým tématem Pokoušení.
Havel stran onoho "vesmírného rocku" věděl, co chce. Pověřil Milana Hlavsu a jeho kapelu The Plastic People of the Universe, aby ke hře složili a nahráli hudbu. To se skutečně stalo - a až nyní Vladimír Lábus Drápal obojí dohledal a společně zveřejnil.
Je to evidentní zásluha. Má však spíš dokumentární ráz: hudba Plastiků tvoří nejméně výrazné místo projektu. Minimalistické opakování jednoduchých segmentů je příliš mechanické, autorsky až odbyté, ve stále stejném souzvuku, jen s občasnou rezonancí dráždivé energie. Zní tence a nemá žádnou dynamiku: jistě, zakázaná kapela nedisponovala technologiemi na lepší nahrávku, to je nutno chápat. Bohužel se tak nepodařilo dosáhnout na dramatikův požadavek hudby s kosmickým, hypnotickým, rebelským i spirituálním rozměrem.
Pokud si Plastici vydobyli mnoho respektu za to, "jak to mysleli", jaká vytvářeli koncepční alba a nakolik ignorovali běžné hranice rocku, pak zde podkresový ráz muziky na tyto silné momenty nenavazuje.
Ale Havlovo čtení, jakoby pracovní, a přece plné významu a humoru, je dostatečným důvodem, proč na oficiální edici Pokoušení zaměřit pozornost. K dostání je na kompaktním disku, rychle a snadno pak v empétrojkovém formátu na serveru Supraphonline. Škoda, že nemáme k dispozici limitovanou edici na kazetě: nahrávka by tak opsala kruh a vrátila se k médiu, kterému osudově vděčí za svou existenci. K vřelému doporučení ještě poslední doušku: druhý Havlův kazetový počin, drama Asanace, prosíme zveřejnit taky!
Album
Václav Havel & The Plastic People of the Universe: Pokoušení
Guerilla Records, 2024
