Nakonec ji jedna velká náhoda, sebezapření, a především odvaha nejít tou nejjednodušší cestou dovedly k právě vydanému debutu Burning Light: desce, která daleko převyšuje standard česko-slovenského popu.
Osmadvacetiletá zpěvačka a tanečnice Zea působí na zdejší poměry jako zjevení. Na jedné straně temperamentní tornádo, které posluchače smete přívalem emocí, na druhé křehká porcelánová panenka, na niž se lze dívat se zalíbením klidně hodiny.
Její hudba je skoro terapeutická. Burning Light vypráví životem nasáklý příběh o hledání sebevědomí, protloukání se hudební branží i zachování si opravdovosti v době sociálních sítí. Zea o tom pojednává nevtíravě, uvěřitelně, naléhavě, s určitou dávkou apelu.
Osmi skladbami se vinou témata, která rezonují světem dnešních dívek i žen a skládají se v jasné poselství: každý by měl najít své světlo, znamení, které ho přesvědčí, že jeho sen je reálný, i když si to třeba ostatní nemyslí.
Pro slovenskou zpěvačku bylo tím pomyslným světlem setkání se správnými lidmi. "Léta jsem pořád dokola poslouchala, že už jsem stará na to, zpívat, stará na umění i na úspěch a že mám hlavu v oblacích," vzpomíná. "Je těžké podobné věci poslouchat, ale na hodinách tance jsem poznala ženy s tak silnými příběhy, až mi došlo, že nejsem jediná, kdo je podobně podceňovaný. A tak jsem si řekla, že to překonám, protože mám co říct," dodává.
Z Prešova do Paříže
Stát se zpěvačkou nechtěla vždy, byť odmala hrála na klavír. "Měla jsem zlozvyk pokaždé u tancování začít zpívat. Rodiče mi ale tehdy říkali, že je to strašně falešné, a já jim věřila," vysvětluje Zea, proč si léta myslela, že nemá pěvecké nadání. A tak se v dobách, kdy ještě jako dítě bloudila po prešovských ulicích s Lauryn Hillovou nebo Whitney Houstonovou ve sluchátkách, viděla coby úspěšná choreografka někde v zahraničí.
Právě v tanci, který je dodnes hlavním zdrojem jejích příjmů, projevovala už od čtyř let obrovský talent. Ať už se jednalo o hip hop, nebo karibské styly.
Přes všechny úspěchy dívka romského původu vzpomíná na dětství jako dobu, kdy jí v hlavě začaly klíčit pochybnosti, zda je dost dobrá. Odpověď hledala roky a téma sebelásky i podceňování zařadila také na nynější debut, do skladby s příznačným názvem Am I Good Enough.
"Myslím, že všechno pramení od rodiny, kterou mám sice skvělou, ale rodiče nás vychovávali opravdu přísně," vzpomíná Zea, jejíž babička Elena Lacková v roce 1997 vydala knihu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, postupně přeloženou do 25 jazyků.
"Rodiče nikdy neměli ve zvyku mě chválit. Slova jako 'jsme na tebe hrdí' nebo 'jsi skvělá' u nás nepadala každý den. Možná třikrát za život. Až jako starší mi došlo, jak moc je potřebné takové věci dětem říkat," míní Zea, kterou prý jako teenagerku podceňovali i vrstevníci. "Vždy o mně mluvili tak, že jsem jen hezká, ale bez talentu nebo že mám talent, ale viděli i hezčí. Nikdy se to prostě neobešlo bez 'ale'."
Ani takové poznámky jí nakonec nezabránily v rozletu. Akorát že ve třetím největším slovenském městě křídla pořádně roztáhnout nemohla. A byť nejprve přemýšlela o New Yorku, čím byla starší, tím víc jí docházelo, že snem není Amerika, ale větší evropské metropole.
To se zčásti splnilo, když žila v Paříži. Díky tanečnímu nadání byla Zea vybrána do šestičlenného týmu, který odcestoval na filmový festival do Cannes. Doprovázela tam velká jména na vystoupení po klubech, potkávala se s hvězdami jako modelkou Heidi Klum nebo hercem Leonardem DiCapriem, stanula na pódiu třeba se zpěvákem Seanem Paulem.
Jako tanečnici se jí dařilo také doma, kde pracovala coby choreografka ve slovenském televizním pořadu Let’s Dance.
Nejít jednodušší cestou
Ani jako modelka a tanečnice v zahraničí, ani jako finalistka slovenské Miss Universe z roku 2010 nezradila přesvědčení nejít nejjednodušší cestou. Možná právě díky tomu deska Burning Light není jen slepencem plytkých frází a podbízivého popu s cílem především co nejvíc prodat.
"Začalo to Miss. Nebudeme se tvářit, že je to korektní soutěž. Motá se okolo ní hodně vlivných mužů a samozřejmě by nebyl problém najít si někoho finančně zabezpečeného, kdo by mi zaplatil celou kariéru. Takovou možnost jsem měla i s muži, které zná celé Česko a Slovensko. Díky Bohu za moji silnou povahu, která mi ani v osmnácti letech nedovolila volit jednodušší cestu," ohlíží se Zea.
V Paříži, New Yorku i Bratislavě zažívala chvíle, kdy musela pracovat nemocná a kvůli nedostatku peněz si nemohla koupit ani jogurt navíc. "Tehdy jsem ležela v posteli a říkala si, proč jsem tak hloupá, že nedokážu využívat jiné lidi. Přepadal mě pocit, že jen dřu, a přitom stojím na místě, ale naštěstí mě to vždycky přešlo. Vzala jsem si do hlavy, že když budu tvrdě pracovat, není možné, aby se to nevydařilo. Prostě jsem byla snílek, který měl rád filmy, kde ještě dobro vítězilo nad zlem."
K hudební kariéře nakonec Zeu dovedla náhoda. Z produkce populárního slovenského seriálu Panelák, v němž hrála, zavolali, že se její postava stane zpěvačkou.
"Válela jsem se smíchy a oni mě hned začali uklidňovat, že to někdo odzpívá za mě, ať se nebojím. Překvapivě se ale můj zpěv všem líbil, s holkami ze seriálové skupiny jsme si padly do oka a začaly jsme vystupovat i v reálném životě. Měly jsme nastartovanou kariéru, která ale ztroskotala na tom, že nám nikdo nedokázal udělat kvalitní hudbu a nenašel se dobrý manažer," ohlíží se.
Na sólovou desku zprvu ani sama nepomýšlela. "Nebyla jsem ten sebevědomý egoista. Negativní komentáře ve mně zakořenily pocit, že na to nemám," vypráví. Když za ní ale po koncertech nebo firemních akcích, kde vystupovala, začali chodit lidé a říkat, co v nich vyvolává její hudba, rozhodla se to zkusit.
První dva roky v hudební branži prý prakticky probrečela, nesnesla, že nezpívá dokonale. "Brečela jsem i teď, při nahrávání Burning Light, když mě přepadl pocit, že nedokážu svou hudbou předat emoci, kterou bych chtěla," vysvětluje Zea, která o sobě říká, že je královnou dramatu. "Při poslechu mám uvnitř nepopsatelný pocit. Když mi došlo, že možná existují lidé, kteří podobně prožívají moji hudbu, řekla jsem si, že nemůžu skončit."
Osudová setkání
Naplno rozjet kariéru jí pomohla dvě zlomová setkání - s nynějším partnerem, podještědským raperem Pauliem Garandem, s nímž nazpívala hity Loco nebo Honey, a s hudebníkem Milanem Andrém, muzikantem se slovenskými a afroamerickými kořeny.
Právě umělec s uklidňujícím potemnělým hlasem pomáhal Zee napsat texty na desku. Zpěvačka mu vždy sdělila, o čem přemýšlí, nebo zaslala pocity z nějaké situace a on z nich vytvořil anglický text. "Strašně emotivně tak vznikla písnička o přátelství, na které hostuje Mishel z naší bývalé kapely For Someone. Poslala jsem tehdy Milanovi, co si o ní myslím, a ona udělala totéž. Milan pak z našich citací napsal skladbu, u které brečím pokaždé, když ji slyším."
Písně o lásce původně psát nechtěla. Věděla, že se to od ní čeká, stejně jako ji v minulosti škatulkovali kvůli romskému původu. "Mysleli, že když dobře tancuju, budu i skvělá zpěvačka, že když jsem tmavá, budu mít hlas jako Whitney Houstonová nebo zpívat R&B," ilustruje. "Kdybych tedy začala dělat třeba country, všichni se mi budou smát, protože pro Romku se country nehodí. Dělat soul nebo hip hop se nabízelo, protože tak vypadám, ale že má děvče tmavé pleti rádo alternativní pop nebo folk, to nebylo až tak populární."
Na základní škole prý raději říkala, že pochází z Bosny a Hercegoviny. Svou barvu pleti naplno přijala až v zahraničí. "Největší zlom přišel v New Yorku. Když tamní lidé slyšeli, že jsem 'gipsy', byli nadšeni. No a já si díky tomu městu a jeho přístupu uvědomila spoustu věcí a vrátila se srovnaná," ohlíží se Zea, která dnes čtvrtým rokem žije v Česku.
Lidé ji pořád často považují za cizinku. "A tak mě chválí, jak hezky jsem se naučila slovensky. Když jim řeknu, že jsem Romka, odpoví mi skoro s lítostí v hlase, že to nevadí," usmívá se.
Nerovnost mužů a žen
Zatímco v módní branži vůči romským modelkám stále panují předsudky, hudba je k umělcům jiné barvy pleti vstřícnější, srovnává. "Myslím, že lidé v průmyslu konečně pochopili, že čím jsi barevnější, tím jsi zajímavější," mluví Zea o prostředí, v němž se naopak setkává s rozdílným přístupem k ženám a mužům. O tom pojednává také úvodní skladba jejího alba nazvaná Womxn.
"Nechci znít jako zubožená chudinka, ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala, že názor ženy není brán tak vážně jako názor chlapa. Lidi si podráží nohy a nejtěžší je se s někým dohodnout tak, aby platily smluvené termíny. To se mi nestalo prakticky nikdy, ať už šlo o vinyl, nebo smlouvy. Zato muži mají všechno na stole o den dřív. Celá moje cesta je jen o doprošování a vnucování se. A když náhodou vyjádřím svůj názor nebo přestanu být jen milá, už se o mně říká, že jsem namyšlená a těžko se se mnou pracuje," stěžuje si.
Vlastní label
Na desce Burning Light, kde ukazuje tu nejlepší tvář alternativního popu, Zea ani na chvíli nepřestává působit opravdově. Možná i proto, že se zabývá aktuálními tématy, například závislostí na Instagramu.
"I já měla chvíle, kdy jsem mu propadla a měla hrozný pocit z toho, že jsem na něj dva týdny nic nepřidala. Ale o tom je písnička Growing. O tom, že když člověk není aktivní na sítích, neznamená to, že zrovna nic netvoří," přibližuje.
Její talent působí jako magnet na další nadané jedince. Například na videoklipu ke skladbě Hold Me, jež se bez nadsázky rovná světové tvorbě, spolupracovala s režisérem Markem Jarkovským, který své umění často promítá do takzvaných fashion editorialů.
Právě slovo světový je se Zeou spojováno asi nejčastěji. Ať už se jedná o skvělou produkci, styling, nebo celkové pojetí vizuálů, její prezentace přesahuje česko-slovenské poměry.
Zea natočila dospělé album s výpovědní i uměleckou hodnotou. Každé slovo na něm je odžité. "Deska pro mě byla prací na sobě samé, na mém sebevědomí, které bývávalo na bodě mrazu. Burning Light bych popsala jako emotivní dílo pro posluchače, který rád přemýšlí o životě nejen povrchně," vypráví.
Dnes už se na to, jestli je dost dobrá, sebe sama ptá méně často. A možná protože si uvědomuje, jak náročnou cestou prošla, chce brzy založit vlastní hudební vydavatelství. "Neexistuje tady žádný ženský label nebo alespoň takový, co by zastupoval víc žen než mužů, což je smutné. Chtěla bych tedy pomáhat zpěvačkám bez zkušeností, jako jsem byla kdysi já, aby se nenechaly odradit od vydání alba a aby neudělaly trapné kroky, které by je mohly pohřbít," dodává Zea.
Zea: Burning Light
Warner Music 2020
