"Nepatřím nikomu, nepatřím nikomu, nepatřím nikomu," opakuje zpěvák Grian Chatten trochu odevzdaně v úvodní písni nového alba nazvaného A Hero’s Death, zatímco se v pozadí smýká ospalá kytara. "Nechci patřit nikomu," dodá o něco upřímněji na konci refrénu.
Může to znít jako klišé o nezávislé rockové hvězdě, která kašle na touhy publika i manažerů, ta slova ale spíš napsal obranný mechanismus Chattenovy mysli.
Fontaines D.C. se loni díky debutu nazvanému Dogrel vyšvihli z lokální senzace, o jejíž magii a potenciálu se vzrušeně šeptá, v soubor, který si s trochou nadsázky chtějí přivlastnit všichni. Nebo přinejmenším více posluchačů, než je kapela schopna obsloužit.
"Skoro jsme nejedli a termín spánek nám vypadl ze slovníku," popsal Chatten pro magazín NME manický rok, který téměř celý strávili na turné. Vyčerpání se ale nekoná a nepravděpodobní hrdinové z Dublinu na opěvovaný debut nyní po necelých 16 měsících navazují deskou, která sklízí podobně nadšené recenze.
Ze stovky na deset tisíc
Jejich cestu vzhůru lze ilustrovat pomyslným turné po londýnských klubech a halách, které na britské scéně stále platí za lakmusový papírek úspěchu.
Psal se začátek prosince 2018 a Fontaines D.C. v předvečer evropské šňůry odehráli propocený koncert v pubu Good Mixer, který patří do zlatého fondu hudebního dědictví londýnské čtvrti Camden Town. Zdi putyky zdobí karikatury Amy Winehouse, Petea Dohertyho nebo Morrisseyho, kteří sem chodili na kulečník a drink, za barem pracují bedňáci nebo muzikanti, jimž to zatím nevyšlo. Dublinský kvintet měl za sebou pouhé čtyři singly o dvou A stranách a kolem sebe zhruba stovku těl, která se mačkala mezi dlouhým barovým pultem, improvizovaným pódiem a dveřmi dokořán otevřenými do chladné ulice.
Od intimního koncertu v kulečníkovém baru neuplynul ani rok a Fontaines D.C. stáli před rozbouřeným sálem Forum v Kentish Town, jen několik ulic severně od Good Mixeru. Zamluvit tak velký prostor jim nejdřív přišlo pošetilé, v den koncertu ale před halou s kapacitou 2300 lidí čekali zoufalí fanoušci, marně se snažící vyhandlovat lístky.
Během následujících tří měsíců zmizelo všech 5000 vstupenek na první samostatnou show v O2 Academy Brixton, jednom z nejprestižnějších londýnských sálů. Koncert na tamním pódiu, zasazeném do kulis renesančního města, platí na britské scéně za neoficiální potvrzení, že "to" kapela dokázala. Všechny termíny v domácím Dublinu bývají vyprodány dlouhé měsíce dopředu, zatímco Praha na Fontaines D.C. stále čeká - poprvé vystoupí 18. března 2021 v klubu Roxy.
S úspěchem a novým albem dle všeho rostou i ambice. Na konci června Fontaines D.C. oznámili vystoupení ve slavném Alexandra Palace s kapacitou přes 10 tisíc diváků. Ally Pally, jak Londýňané familiárně přezdívají impozantnímu veletržnímu paláci z roku 1875, přitom pamatuje několik výjimečných okamžiků z historie britské populární hudby. Fontaines D.C. se nejspíš pokoušejí o další.
Například manchesterští Stone Roses zde v listopadu 1989 dobyli hlavní město - halu vyprodali, přestože je tištěná média a rádia stále ignorovala. Alexandra Palace se tak stal epicentrem jednoho z prvních záchvěvů celonárodního večírku, během něhož kytarové kapely propadly opojnému acid housu a termín madchester začátkem 90. let prosytil britské kluby i mediální prostor.
Nedávno impozantní prostory Alexandra Pallace uhranuly Nicku Caveovi, který zde v odpovědi na termín sociální izolace odehrál koncert Idiot Prayer - sám, pouze za klavírem. Album A Hero’s Death rozvibruje Ally Pally na konci května 2021 a podle nadšených ohlasů kritiky i fanoušků prázdno nebude. Na kytarovou kapelu, která debutovala loni, je to až nepravděpodobný úspěch.
Spasitelé rock’n’rollu?
Muzikant a novinář John Robb má na hudební senzace čich. V roce 1989 pořídil první britské interview s tehdy neznámou americkou kapelou jménem Nirvana, před rozpukem jejich popularity se intenzivně věnoval Stone Roses i dalším. Fontaines D.C. popsal jako "mladou kapelu, která zachránila rock’n’roll" už v roce 2015 a novinové titulky se od té doby prakticky nezměnily.
Mimo britské ostrovy jsou Fontaines D.C. pořád především klubovou kapelou, přesto se jim podařilo nepravděpodobné - v digitální době na sebe strhli pozornost barvitou variací na tísnivý post-punk a poezií. Jejich debut Dogrel se dostal do britské top 10, ve Skotsku a Irsku byl v jednu chvíli dokonce čtvrtým nejprodávanějších albem. Novinka A Hero’s Death to ve Skotsku zatím dotáhla na vrchol a v celostátním žebříčku na druhou příčku.
První album bodovalo díky koncentraci silných singlů - Dogrel byl kolekcí přímočarých skladeb s neprvoplánovými motivy, které dokážou posluchače "zaháčkovat". Zčásti šlo o singly, jež kapela vydala už před koncertem v pubu Good Mixer, na debut je ale znovu nahráli pod dohledem producenta Dana Careyho, známého především na alternativní scéně. Původní nahrávky vyšly loni pod názvem Darklands Versions.
Bylo nás pět. V dodávce
Na nynějším albu skladby s hitovým potenciálem prakticky chybí. Změnu zvuku naznačil už první, titulní singl, který graduje, avšak nikdy nevyvrcholí. "Život není vždy prázdný," opakuje Chatten do rytmu připomínajícího krajinu mizící za oknem auta.
"V dodávce bylo jen nás pět, žádný řidič ani doprovod. Projížděli jsme kontinentem uprostřed zimy. Všechno bylo tak trochu katastrofa, ale naučili jsme se to přijmout a užívat si to. Když si to vybavím dnes, ve vzpomínkách není žádný stres. Pouze výjimečný čas strávený s nejlepšími kamarády," popisuje kytarista Carlos O'Connell začátek evropského turné pro magazín DIY.
Pokud sebevědomý debut otevřely verše "Dublin v dešti je můj, těhotné město s katolickou myslí" nebo "moje dětství bylo malé, ale já budu velký", aktuální A Hero’s Death zní spíš jako snové bloudění povědomou krajinou nebo ohmatávání známých tvarů se šátkem na očích. A také jako snaha dekódovat, co se za ten rok všechno stalo.
"Existuje spousta aspektů toho, když žijete na jednom místě, na které jste zapomněli," popsal Chatten vloni pro deník Guardian. "Jen třeba zvyknout si na rohy pokoje, používat pračku nebo vědět, jak vypadá ulice, jíž chodíte na kávu."
Většinu hran a ostrých zvuků na novém albu obrousila whisky coby lék na vyčerpání, z velkých gest zbyl jen mlžný opar. "Těžko říct, kde jsem byl," opakuje Chatten do snové balady Sunny, která patří k nejsilnějším momentům alba.
Všechno, jen ne hity
Dogrel byl z velké části milostným dopisem Dublinu, který kvůli gentrifikaci mizí tamním obyvatelům před očima, zatímco se z nich - podobně jako v dalších světových metropolích - stávají cizinci ve vlastním městě.
Na nové desce se současná témata opět potkávají s archaickými slovními obraty i hudebním výrazem, A Hero’s Death je ale introspektivní album. Kapela toho z irského přístavního velkoměsta totiž loni moc neviděla, Chattenovi nedávalo smysl psát "o místě bez místa", a tak se raději soustředil na "místo uvnitř".
Nahrávkou se táhne motiv konstantního pohybu, který koketuje s nervním napětím. Vydechnutí nabízejí pomalejší kusy, v nichž vyniká umění sestavy napsat dobré, jednoduché písně, byť se akordový rejstřík může v 21. století zdát vyčerpaný. Právě na rukodělnosti a souhře stojí velká část úspěchu Fontaines D.C.
Snaha neopakovat úspěšný recept z debutu čiší téměř z každé písně. Občas možná až příliš. "Nezůstávej v minulosti," odsekává Chatten v titulní písni. Kapela ve většině rozhovorů zdůrazňuje, že chtěla všechno, jen ne nahrát Dogrel 2. A je to slyšet. Jako by se za každou cenu snažila vyhnout hitovosti nebo líbivosti. Fanoušci jí to ale podle reakcí odpustili. Možná i proto, že Fontaines D.C. jsou jednoduše v kurzu a většina hudebních médií jim jde až nebývale na ruku.
Největší hřích Ira
Hudba Fontaines D.C. se těžko ubrání srovnání s Joy Division, k jejich fatální bezvýchodnosti má ale daleko. Dubliňané čarují s monotónností i mantrickým opakováním hesel a hlas Griana Chattena se urputně brání melodiím. S kapelou, která koncem 70. let vykostila vztek punku na úzkost, však mají společnou především intenzivní melancholii.
Někteří slyší odkazy The Smiths, Stooges, Suicide, nebo dokonce raných U2. A pokud na debutu baladou Dublin City Sky vystřihli poklonu kolegům Pogues, na aktuálním albu si vystačí s vlastními aranžemi. A Hero’s Death se vzdálilo postpunkové estetice a průbojnost vystřídaly hlukové stěny. Fontaines D.C. vydali svébytné album s rozpoznatelným zvukem.
Jestli spása rock’n’rollu znamená, že o mladé kytarové hudbě opět nadšeně píší nejen hudební média, titul zachránců rock’n’rollu jim lze přiznat. Stejně jako spřáteleným kapelám Idles, Shame nebo Murder Capital, které skrz archaické kytarové žánry interpretují překotnou současnost. Popové hvězdy, latinskoamerické zpěváky, smutné rapery ani rockové giganty z prvních příček nesmetou, druhá Nirvana se nekoná. Přesto tyto sestavy daly kytarové hudbě opět smysl, když ji zbavili chlapáckých klišé a ukázaly, že i ten pověstný "rock’n’roll" může být citlivý a něžný.
Úspěch debutu dodal Fontaines D.C. sebevědomí a možnost ukázat, že je v nich víc. Na novém, zadumaném albu ale ještě více připomínají partu studentů poezie, vášnivě debatujících nad texty Jamese Joyce. Humor od Fontaines D.C. čekat nelze, na to se berou až příliš vážně. I proto natočili novou desku rock’n’rollovému snu tak trochu natruc. Jak ostatně poznamenal Grian Chatten pro magazín DIY: "Největším hříchem Ira by bylo přijmout kompliment."
Fontaines D.C.: A Hero’s Death
Partisan Records 2020
