Staly se milovanou a marketingově účinnou rozbuškou žijící vlastním životem. Jsou hitově vlezlé, a přitom ambiciózně neotřelé. Umějí rychle oslovit, zároveň o nich vznikají eseje. Nostalgicky evokují lepší časy hudebního showbyznysu. Tarantinovi daly punc hudebního fanouška, který vybírá z vlastní sbírky vinylů. A je klasickým paradoxem, že ve skutečnosti jsou soundtracky hlavně dílem Mary Ramosové, režisérovy hudební supervizorky už od dob Pulp Fiction.
Soundtrack k němu vyšel v roce 1994, dvě sezony před albem k Trainspottingu filmaře Dannyho Boylea. Různá hudba, společná revoluce: tehdy, kolem poloviny devadesátých let, pár silných titulů ukázal, že soundtracková kompilace může strhnout publikum, i když pro snímek nevznikla ani sekunda původní hudby.
Quentin Tarantino se pak už nikdy nevzdal zbraně, která na publikum funguje z mnoha důvodů. Čirá slast; cestování do jiných časů showbyznysu; objevování zapomenutých hitů: to jsou tři stěžejní.
Nonstop rauš losangeleské stanice
Tenkrát v Hollywoodu, zasazené do Kalifornie roku 1969, hudba doprovází po velkou část tříhodinové stopáže. Klíč je přirozený. V Los Angeles a okolí se nedá přesouvat bez auta; auto je ve filmu pořád ještě součástí euforické americké svobody a Tarantino ten obraz nerelativizuje (asi mu vyhovuje, že jeho ideová konzervativnost je předmětem kritiky).
Jednotlivé postavy tu jsou dokonce charakterizovány stylem řízení i typem vozu. S každým otočením klíčků naskočí autorádio: slyšíme tedy nejen songy, ale také dýdžejovo drmolení, dobovou reklamní píseň na parfém, džingly a autentické fragmenty z dávného vysílání - prostě zvuk doby. Malému Quentinovi v té době bylo šest: prý to vnímal.
Tarantino má rád hudební rámování podle určitého kódu. Ve snímku Jackie Brown z roku 1997 oprášil rhythm’n’blues, které původně směřovalo hlavně k černému publiku a posluchačům mimo bublinu afroamerických popkonzumentů zůstalo utajeno. Deset let nato ve filmu Death Proof přímo účinkoval Tarantinův vlastní jukebox, jehož eklektický výběr singlů představoval další rámec.
Tenkrát v Hollywoodu se záměrně vyhýbá globálním hitům (jedinou výjimkou je Mrs. Robinson, píseň, kterou Simon & Garfunkel nahráli pro film Absolvent). Místo toho s chutí vybírá dobové songy, které v losangeleském rádiu mohly působit výborně, ale nedotáhly to do celonárodních hitparád.
Adrenalinovou dynamiku našláplých tracků střídají smyslné, slunečně líné balady: a mezi nimi, dost významně, zní spotřební zboží středních temp, protože Tarantino nikdy neohrnoval nos nad zobrazením mainstreamových příznaků Ameriky.
Nesoudí je, anebo se s nimi nenápadně mazlí: California Dreamin’ tady nezní v originálu kapely The Mamas and The Papas, ale jako opajcovaný, pro jistotu trochu sladší cover od portorikánského zpěváka Josého Feliciana.
A přece na tom kýči něco je
Také písničkářka Joni Mitchell je tu "vytěžená" coby autorka The Circle Game - slyšíme ji tu se smyčci v mnohem uhlazenější, "obchodovatelnější" verzi od kanadské folkařky Buffy Sainte-Marie. Není to náhoda: Tarantinův film ukazuje sklonek šedesátých let, kdy se mnohé ideje dekády rozkládaly, od původních subkultur je převzal byznys, původní pohnutky se rozmělnily, anebo naopak pokrouceně radikalizovaly do křeče sekty Charlese Mansona, která je ve filmu přítomná.
Už nejde o autenticitu. Přežití v koloběhu trhu si žádá řidší podobu, navzdory americkým proklamacím o individualitě spíš přihoblovanou v duchu "něco pro každého".
A přece je na tom kýči cosi rozkošného, říká Tarantinův film už tím, že věnuje takový prostor dobové pokleslejší hudbě hned vedle pozérské pseudoitalské reklamy na dobový parfém Numero Uno.
Je tu zřejmá Tarantinova chuť napojit se na dobové obrazy a zvuky z rádia, televize, designu nebo Hollywoodu, příliš na ně nevztahovat žádné hodnoty a říct: tak dlouho byl téhle nabídky plný mediální prostor, že spoluvytvořila naši skutečnost.
Není to obraz Ameriky, je to Amerika sama. A samozřejmě otvírá vděčný prostor pro dvojí čtení: jeden typ publika vnímá celou věc s trochou sarkasmu, jako takzvané guilty pleasure, provinilé potěšení; jiní se prostě poddají emoci a rozplývají se.
V proudu, připomínajícím nekonečnou rozhlasovou stimulaci emocí, se při pestrosti soundtracku samozřejmě střídá leccos. Coververze, písně s tarantinovsky přesnou atmosférou (Roy Head & The Traits, The Bob Seger System, Mitch Ryder), méně známí bílí soulmeni z amerického Memphisu a Tarantinovi miláčci The Box Tops nebo Paul Revere & The Raiders. Jejich frontman byl předchozím obyvatelem osudového domu na Cielo Drive, v němž - ve skutečnosti i ve filmu - pak žil režisér Roman Polanski s herečkou Sharon Tateovou.
Dokonce tu zní i předzvěst sedmdesátých let v podobě dvou písní raných Deep Purple, než zvuk kapely ztvrdl (Hush, Kentucky Woman).
Žena v pozadí zázračného jukeboxu
Výrazné místo má v soundtracku napjatý song o potulném pochybném kazateli Brother Love’s Travelling Salvation Show. Napsal a zpívá ho Neil Diamond: popový písničkář, který přispěl už k úspěchu Pulp Fiction. Je autorem songu Girl, You’ll Be a Woman Soon, který tam zní ve chvíli, kdy se Uma Thurmanová předávkuje doma heroinem.
Tehdy s režisérem Quentinem Tarantinem začínala spolupracovat hudební supervizorka Mary Ramosová. Když nedostala svolení píseň použít, odmítla se vzdát a napsala dopis přímo Diamondovi. Popsala mu heroinovou scénu a vysvětlila, že děj drogy nijak neoslavuje, naopak, protagonistka div že neumře. Odpovědí bylo svolení píseň použít.
Od té doby se Ramosová stala součástí Tarantinova týmu. Shání práva ke starším obskurním nahrávkám a sama navrhuje, které použít. Zdá se, že zvláštní satisfakci má z možnosti vyhrabat z "copyrightového pekla" zdánlivě neprůchodné nahrávky.
Kdo si vybaví souboj ve filmu Kill Bill Vol. 1 doprovázený disko-flamenkovou verzí písně Don’t Let Me Be Misunderstood, pak právě Mary Ramosová procházela telefonní seznamy i nekrology, aby se dostala na stopu zmizelému zpěváku Larrymu Gómezovi, bez jehož souhlasu nahrávku nešlo použít.
Zní to jako luxusní historky někoho, kdo má pro svou práci hollywoodsky dobré podmínky. Tak to je: ale nezapomeňme, že Tarantino v soundtracích "jede" podle vlastního modelu, nesestavuje je přespříliš na jistotu a pozice hvězdy využívá pro poutavou, původní dramaturgii. Mnozí ji od něj odkoukávají, ale umí se jí někdo vyrovnat?
Tenkrát a teď
Tenkrát v Hollywoodu poskytuje vděčný čas, místo i téma pro muziku. Nepochybně má šanci stát se nejúspěšnější "Tarantinovou deskou" od Pulp Fiction, i když s odstupem čtvrtstoletí vychází na úplně jiném mediálním trhu.
Pro menšinu, která touží po kompaktním disku, je nosič už venku - a právě tak už proudí na všech streamovacích službách. Elpíčko, stejně jako speciální edice vinylu "v barvě tequily sunrise", vyjde až na předvánoční trh, 25. října.
To už budou nejobskurnější kousky z alba, třeba reklama na "opalovací máslo", nepochybně kolovat globální sítí v memech.
