Nad letňanskou plání pomalu zapadá slunce. Kdyby před pár dny nepršelo, byla by vyprahlá podobně jako prérie z dob dobývání amerického Západu. Do toho se ozývají první tóny majestátní Ecstasy of Gold z neméně slavného westernu Hodný, zlý a ošklivý. Když tradiční nástupní skladba Metallicy dozní a velkoplošné obrazovky s výsekem filmu zhasnou, na pódium přiběhne čtveřice postarších mužů, kteří stáli u zrodu žánru thrash metal i za jeho průnikem do hlavního proudu a rádií.
Koneckonců názvem westernového opusu by se dala shrnout i kariéra kapely - ani na svých nejtvrdších deskách jako Ride the Lightning nebo Master of Puppets se nebála v některých skladbách pracovat s pomalým tempem a silnými melodiemi (Hodný), v repertoáru mají neotřesitelnou pozici i klasické hity z 80. let (Zlý) a od poloviny 90. let budí její studiové nahrávky i jiná rozhodnutí spíše rozpačité pocity než nadšení (Ošklivý). Podobně jako v tomto filmu ale spojení všech prvků dohromady přináší zúčastněným bohatství.
Naposledy v Česku hrála Metallica před třemi lety na stejném místě. Mezitím se svět změnil pandemií a jako na mnohých jiných hudebnících, i na amerických metalistech bylo znát, že si pobyt na pódiu užívají.
První tři skladby - Whiplash, slavnou Creeping Death a zřejmě největší hit Enter Sandman - zahráli na molu, které se omotávalo okolo typického snake pitu, kotle pro nejvěrnější fanoušky. Poslední jmenovaná publikum nepřekvapivě dostala do varu, podlážky tribun se náporem podupávajících nohou a jinak se hýbajících těl houpaly do rytmu metalového hitu. To se opakovalo i při jiných písních, kapela pro ně sahala do téměř celé diskografie.
Proslulost některých riffů - z těch, co zazněly na koncertě, namátkou For Whom the Bell Tolls, Sad but True nebo Seek & Destroy - nejen pro metalového fanouška dokazuje, jak významná je kapela pro svůj žánr. Nejde jí uniknout, ani když se člověk o tvrdou hudbu nezajímá. Pokud ano, musí na ni v rámci svého objevování chtě nechtě narazit.
Logu Metallicy je na přebalech většiny desek poskytnut velkorysý prostor, jako by naznačovalo šíři, kam až - jako skupina i značka - vyrostla. Skladba Master of Puppets ze stejnojmenného alba, jež koncert uzavírala, bývá právem řazena k nejlepším v žánru.
Závislost, o které pojednává, pro Metallicu představuje zásadní téma. Pro zpěváka a kytaristu Jamese Hetfielda jsou současná vystoupení na letních festivalech návratem na pódia poté, co musel nastoupit na několikátou odvykací kúru ze závislosti na alkoholu. Před měsícem v brazilském městě Belo Horizonte zároveň přiznal, že před nástupem na scénu trpěl nejistotou, jestli dokáže ještě hrát. Dle jeho slov mu tyto pocity pomohli překonat spoluhráči, kteří ho před vystoupením objali, což nakonec zopakovali i na konci Hetfieldova proslovu.
Pražský koncert měl podobně emocionální moment, když před zlomem a vypuknutím kytarové bouře ve skladbě Fade to Black zpěvák podotknul, že tato píseň vypráví o sebevraždě. Poté vyzval kohokoli, kdo má takové myšlenky, aby se rozhlédnul kolem a viděl, že není sám, že Metallica mu "kryje záda". Protože "věci se zase zlepší", ukončil krátkou řeč Hetfield.
Bylo to samozřejmě hezké a důležité gesto. "Překonání úzkosti, traumatu a nezdravě nízké sebeúcty mi trvalo roky, ale vděčím té mocné kapele za první skutečný záblesk inspirace," vzpomíná na první koncert Metallicy novinář Matt Mills v deníku Guardian. Nicméně v tomto kontextu působilo zvláštně jiné Hetfieldovo vyjádření, kdy připomněl, že je důležité na všechno okolo zapomenout a užít si večer jako jedna rodina.
Nakonec jako by z toho vycházela jednoduchá zkratka, že psychické problémy se prostě vyřeší, když je kolem vás hodně lidí a připomínka, že se někdy můžete cítit líp. Metallica v tu chvíli působila jako dítě své doby - 80. let, nástupu amerického prezidenta Ronalda Reagana a důrazu na individualismus. Proto by se Hetfield mohl ptát, proč se i nejúspěšnější hudebníci světa hroutí kvůli tlaku na výkon, když už dávno nemají zapotřebí nikomu nic dokazovat. Někdy však objetí nestačí. Je třeba si přiznat, že někde existuje problém. V případě metalových dinosaurů to může být i fakt, že nejlepší období mají za sebou (a je to tak v pořádku), že není nutné drtit únavná kytarová sóla mimo samotné skladby, jako se to dělo i na pražském koncertě.
Kam až můžou vést gesta vyprázdněné metalové vzpoury, nejlépe dokázala kapela Five Finger Death Punch, která hrála před Metallicou v rámci tohoto jednodenního festivalu nazvaného Prague Rocks - navzdory tomu, že šlo o všední den, program začínal už brzy odpoledne.
Five Finger Death Punch pracují s podžánry groove i nu-metal, jen všechno dělají, zdá se, hůř a jednodušeji. Když mají takoví Korn jako svůj typický stojan na mikrofon plastiku od umělce H. R. Gigera v podobě futuristické ženské figury, Five Finger Death Punch si vystačí jen s obligátním vyobrazením lebky a kostí. A tak by se dala popsat i jejich tvorba. Působí jako kapela selského rozumu v pejorativním smyslu slova, se všemi obraty typu "oko za oko" nebo že "uvnitř je démon". Podobně jako Metallica i Five Finger Death Punch připomněli, že nejlepší bude na všechno zapomenout a užít si živou hudbu.
Svým způsobem tedy Metallica působila jako naivní kapela, které stačí zapomenout na okolní problémy. A pokud existují potíže, dají se vyřešit tou nejpřímočařejší cestou. Dojem party kluků, kteří se proslavili a zestárli, nakonec trochu potvrdily i závěrečné, v jádru milé pozdravy hudebníků do mikrofonu na konci večera. Baskytarista Robert Trujillo se omezil jen na skandování hej, hej, hej. Bubeník Lars Ulrich zase slíbil, že se do Prahy skupina brzy vrátí.
O tom asi nemusíme pochybovat. Otázkou je, jestli má kromě největších hitů a historického významu ještě co nabídnout.
Koncert
Prague Rocks
(Pořádala agentura Live Nation)
Účinkující: The Hardkiss, S8NT Elektric, Red Fang, Steel Panther, Five Finger Death Punch
Letiště Letňany, Praha, 22. června.
