reklama
 
 

Recenze: Metallicu už nejde brát vážně. Na nové desce naštvanost akorát předstírá

21. 11. 2016 10:12
Metallica vydává po osmi letech nové album Hardwired… to Self-Destruct. „Hrát metal po padesátce samozřejmě není zakázané, je ale nutné se smířit s tím, že naštvanost a agresivita kmetů bude průhlednější než u teenagerů,“ píše v recenzi Karel Veselý.

Metal byl vždy hudba teenagerů. Plných deziluze a hormonů, naštvaných na svět a ty nahoře – rodiče, učitele nebo politiky, kteří jim říkají, co mají dělat. Satan byl vždycky jen projekcí velké negace proti statu quo, vztyčený prostředníček uniformní normalitě. Co ale dělat, když se s věkem vybouříte, získáte jistý společenský status a najednou zjistíte, že máte blíže k těm, které jste kdysi považovali za svoje bytostné nepřátele?

Jisté smíření se svým starým naštvaným já je součástí dospělosti, byť někdo zvládne hýčkat si svoji naštvanost i v starším věku, kultivovat ji a využívat ji sofistikovaněji než třeba rozkopnutím odpadkového koše na ulici. Zdaleka nejhorší varianta ale je, když kmeti začnou předstírat, že jsou pořád ti stejní naštvaní teenageři jako před 30 lety. Něco takové se na nové desce Hardwired… to Self-Destruct stalo legendám z kapely Metallica.

Snad kromě Black Sabbath nemají dějiny metalu důležitější kapelu, než je Metallica. Jejich desky z osmdesátých let jsou nedotknutelné – od Kill 'Em All a Ride the Lightning definujících thrashový subžánr přes nejlepší metalovou desku všech dob Master of Puppets až po progresivní opus ...And Justice for All.

Černé album ze začátku 90. let z nich udělalo stadionové hvězdy a dovršilo průnik metalu do mainstreamu (jenž mimochodem žánr skoro zabil), byť Metallica už tady začala směřovat spíše do hardrockových sfér, což dovršila na následných deskách Load a Reload. Naštvaní teenageři dorostli v muže, založili rodiny a chtěli si trochu užít. Tím by mohla sága slavné kapely z Kalifornie klidně skončit. Jenže ona nekončí.

Někdy na přelomu tisíciletí svedou James Hetfield a spol. válku s pirátskou sítí Napster a něco se v nich zlomí. "Jsme vážně tak staří? My vám ještě ukážeme!" řeknou si odhodlaně a rozhodnou se vrátit ke svým tvrdým kořenům. Začíná jejich smutný pád do propasti. Ne že by Load a Reload z druhé poloviny 90. let byly nějaké hudební majstrštyky, ale první album z nového tisíciletí (St. Anger) je tak strašné, že si dokonce vysloužilo zařazení do "panteonu" nejhorších desek všech dob.

Metallica to ale se svým plánem točit naštvané desky nevzdává a výsledkem je Death Magnetic z roku 2008, coververze alba Ride The Lightning od někoho, kdo místo whisky začal kvůli zdravému životnímu stylu pít lehkou kolu. Hardwired… to Self-Destruct pokračuje v trendu kapely, která se rozhodla vykrást své nejlepší desky a prodat je fanouškům v bezpečnější, předvídatelnější podobě.

Předstíraná naštvanost

Celé to přitom vůbec nezačalo špatně. Srpnový singl a úvodní skladba z desky Hardwired je intenzivní tříminutový riffový výplach s nekompromisním refrénem "Jsme v hajzlu, došlo nám štěstí. Jsme vytvořeni k tomu, abychom se zničili." Kytarové dvojičky z druhého singlu Moth Into The Flame nešetří agresivitou a suverénní změny tempa evokují jejich vrcholné desky z konce 80. let.

Metallica: Hardwired (Live – Minneapolis, MN – 2016) | Video: YouTube

A když na konci října došlo na třetí singl Atlas, Rise! s riffy, které jako kdyby si Kirk Hammett založil někde z časů Ride the Lightning, fanouškům se začaly sbíhat sliny. Že by se tentokrát konečně Metallica dokázala vrátit v plné parádě? Tolik jsme si to přáli, že jsme se snažili neslyšet nepříliš přesvědčivý vokál Jamese Hetfielda, který se marně snaží předstírat naštvanost a hlavně mix, který upřednostňuje hlasitost a agresivitu před čitelností jednotlivých nástrojů.

Když nepočítáme odbočku Lulu (značně nepovedené "experimentální" album natočené s Lou Reedem z roku 2011), museli fanoušci čekat na novinku Metallicy osm let. Samotná příprava alba zabrala let pět, a možná i proto se kapela rozhodla pojmout novinku jako dvojalbum. Se sedmdesáti sedmi minutami je ještě o tři minuty delší než Death Magnetic, jejíž zdaleka nejposlouchanější verze je ta očesaná o nekonečná kytarová sóla, kterou umístil jeden fanoušek na YouTube.

Délka by sama o sobě nevadila, kdyby Hetfield a spol. použili na novinku různorodější materiál, což se nestalo. V stopáži tak defilují zdánlivě nekončící zástupy riffů, sól a Hetfieldových textů, kterým by se na rozdíl od jeho hlasu dalo věřit, že jsou dílem uhrovitého teenagera.

V náloži monotónního thrashe se lehce utopí výše zmíněné povedené singly, ale třeba také energická Here Comes The Revenge, která groovem připomíná časy Black Album. Hlavně na druhém albu už dynamika vyloženě dře a spíše než pozoruhodné riffy začne z nahrávky trčet Hetfieldova marná snaha vyrovnat se svému dvacetiletému já ze slavnějších časů. Falešný osmdesátkový sound ztrácí na věrohodnosti nadbytkem producentských fines a jeden má chuť pustit si znovu Master of Puppets. Proč poslouchat kopii, když máme originál?

Návrat do formy?

Hardwired… to Self-Destruct je v imitování starého soundu Metallicy rozhodně úspěšnější než Death Magnetic. A kapele nelze upřít ani to, že novinka obsahuje nejlepší materiál, který nahrála od začátku 90. let. Problém je ale ten, že laťka byla položená extrémně nízko a překonat ji bylo dost snadné. Hrát metal po padesátce samozřejmě není zakázané, je ale nutné se smířit s tím, že naštvanost a agresivita kmetů bude průhlednější než u teenagerů. Byť třeba takovým Slayer, generačním vrstevníkům Metallicy, se na loňském albu Repentless dařilo naplňovat metalové axiomy vzteku o něco lépe.

Novinka Metallicy zatím sklízí překvapivě kladné recenze, které ale původně novináři vysílali i směrem k Death Magnetic, k níž historie nebyla příliš vlídná. Rockovým veteránům, mezi něž je kapelu už nutné řadit, se obecně nadržuje a každá deska je považovaná za „návrat do formy“, byť se častěji jedná spíše o vroucné přání kritika než realitu. Jenže počínaje Black Sabbath se metal vždy stavěl proti rockovému establishmentu a přistupovat k jeho největším hrdinům s taťkovskou shovívavostí je proti všem žánrovým pravidlům. Všichni stárneme a měkneme, ale metal by, sakra, neměl!

Minulý týden se kvarteto z Kalifornie zastavilo v The Tonight Show Jimmyho Fallona a stejně jako jiné kapely před nimi si s hiphopovou kapelou The Roots (všichni v tričku Metallicy) zahráli svůj dávný hit Enter Sandman v úpravě pro dětské hračky.

Byl z toho kouzelný moment, při kterém muselo poskočit srdce každému pamětníkovi začátku 90. let. V těch necelých třech minutách zní Metallica nejvitálněji a nejopravdověji za posledních 20 let a potřebovala k tomu jen plastový bubínek, flétnu a klávesy Casio. Je vlastně dobře, že Metallica si ze sebe umí dělat legraci, protože v roce 2016 je skutečně těžké brát metalové legendy ještě vážně.

Hodnocení: 65 %

Jimmy Fallon, Metallica & The Roots | Video: YouTube

autor: Karel Veselý | 21. 11. 2016 10:12

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama