A byť v osmdesátých letech minulého století spoluzaložil punkové trio F.P.B., potom 11 roků hrál důmyslný rock s kapelou Už jsme doma a následně se jako manažer staral o ty nejpozoruhodnější skupiny a interprety tuzemské alternativní scény, zprávu o jeho úmrtí včera jako jeden z prvních přinesl mainstreamový deník Blesk. Možná to znamená něco pozitivního.
Kytarista, fotograf a hudební manažer Romek Hanzlík, který odešel ve věku 57 let náhle v noci z pátku na sobotu po těžké nemoci, jež ho stejně nenadále zastihla před dvěma měsíci, si svou principiálně důslednou prací pro kapely jako Psí vojáci, Garage, Plastic People of the Universe či Dunaj získal široký respekt.
Někde uvnitř sebe nosil svorník, který spojoval různé pohledy na svět. Ostatně "alternativní" hudební scéna, již v Česku jako promotér pěstoval s péčí dobrého hospodáře, je už z podstaty toho slova pestrá.
Právě v anketě Vlasty - jak nepravděpodobné! -, kde před rokem co nejstručněji odpovídal na položené otázky v rubrice Dotazník, je koncentrovaně patrné, nakolik mnohorozměrným člověkem Romek Hanzlík byl. A jak zvláštně teď zní jeho jednoslovná reakce na to, který dárek ho kdy nejvíc překvapil. "Život," odpověděl.
Nesl v sobě svobodomyslného ducha první poloviny euforických devadesátých let ve smyslu "nepoužívat slovo jako zbraň" a "vždycky když mám pochyby, jak se v těžké situaci rozhodnout, zeptám se sám sebe, jak by se zachoval Václav Havel".
S kytarou v ruce ty roky prožil na světových klubových turné kapely Už jsme doma, která také v Česku patřila k velmi vyhledávaným. Originálním, s kýmkoliv těžko srovnatelným stylem a v míře přiměřené žánru dobyla i Ameriku. A později, kdy už s koncertováním sám skončil a pod hlavičkou své agentury Alternative Music Production se věnoval především managování kapel, Romek Hanzlík pak ze svých cestovních zápisků vydal knížku.
Cestování a vůbec každodenní pohybování se po světě i jeho dokumentování - v posledních letech především fotografické - patřilo ke způsobu Hanzlíkova života. Na kole dojel do Benátek, pěšky vystoupal cestou k Mount Everestu až na vrchol Kala Patthar do výšky 5643 metrů nad mořem. Ale vydával se rovněž ve stopách básníka Karla Hynka Máchy po Krkonoších či Českém středohoří.
Vždyť také v Dotazníku odpověděl, že za nejromantičtější místo považuje kopec Radobýl u Litoměřic, který je spjatý s Máchovým osudem. A byť je Radobýl o 5244 metrů nižší než Kala Patthar, prostřednictvím Máchova Českého středohoří doputoval Romek Hanzlík hodně vysoko jako fotograf.
Máchův Máj ilustroval černobílými snímky, z nichž vychází podobně temné světlo jako třeba z dávných ilustrací Erbenových balad od malíře Aléna Diviše. Je to důvěrné souznění předlohy a výtvarné odpovědi na ni. "Mácha mě pobláznil. Nebo jsem se pobláznil sám," napsal v doslovu knihy.
Intimita, kterou v sobě Hanzlík nosil - za nejkrásnější prožití dne považoval "ležet v lese na trávě a koukat do nebe" -, se do jeho fotografií silně promítala. Možná i proto, že od digitálního focení se vracel ke klasickému "nedokonalému" filmu.
Rozmlžené záběry z ulic. Detaily akrobaticky poskakujících kapek deště. Řidičova tvář odražená ve zpětném zrcátku. Nebo záběr tak trochu jako z filmu Mládí režiséra Paola Sorrentina: ležící lidé zachycení kolmo z větší výšky, jak se sluní v plavkách na jakémsi molu - za tento snímek Hanzlík před třemi roky dostal cenu Czech Press Photo v kategorii každodenní život.
Jako "amatér", aniž by kdy byl třeba novinovým fotoreportérem, získal ve stejném roce ještě Czech Press Photo v kategorii příroda a věda.
Uspěl Hanzlíkův záběr Öresundského průlivu, zachycený okénkem letadla při startu z Kodaně v létě 2016.
Snímek působí spíš jako abstraktní grafický list. V modrých tónech zachycuje tři "prvky" vytvářející nebeskou harmonii: oblaka, křídlo letadla a mezi nimi sevřené pole pravidelně rozmístěných větrných elektráren, jež mohou připomínat hřbitovní kříže.
S nadsázkou o tom snímku říkal, že mu sám spadl do klína. Zatímco v Kodani a okolí neúspěšně usiloval o pořízení odpovídající fotografie impozantního mostu spojujícího toto dánské město se švédským Malmö, vítězný snímek byl dílem nečekané a krátké příležitosti.
Dožít se sedmapadesáti let jako Romek Hanzlík bohužel dnes také přináší jen kratší příležitost k vychutnání si toho nejpřekvapivějšího dárku. O to truchlivější to je, když člověk odchází uprostřed jednoho ze svých nejaktivnějších období. A navíc mizí do výšek, na které je i Mount Everest krátký. O Radobýlu nemluvě.
"My už třeba, na rozdíl od 19. století, víme, že cesta na onen svět není temná cesta údolím lebek, dnes procházíme světelným tunelem," podotýkal v doslovu ke svému "Máji pro 21. století" Romek Hanzlík. "A můžeme polemizovat, jestli po smrti opravdu přichází temné nic, či co je vlastně na konci tunelu." Teď už polemiky končí. Romek Hanzlík si to vyjasnil.
