Recenze - Kontext je v populární hudbě skoro vším a francouzské duo Daft Punk s ním vždy umělo pracovat fantasticky. Od inovativních klipů Spike Jonze k debutu Homework, přes robotí identitu a anime klipy alba Discovery, až k monumentálnímu offline marketingu k nové desce, Daft Punk vždy dokázali udělat ze své desky událost, která překračovala hranice pouhé hudební nahrávky.
Při poslechu jejich nové desky Random Access Memories se ale absolutně vyplatí odstřihnout se od všech přídavných informací a jen si užívat jejich poctu prehistorii taneční hudby.
Když Daft Punk letos v únoru zahájili reklamní kampaň k nové desce Random Access Memories, udělali to velmi minimalisticky - na internet pouze vypustili fotografii s koláží vytvořenou z obrázků dvou vertikálně rozříznutých robotických helem. Fungovalo to ale dokonale, protože image blyštivých disco-droidů, kterou Guy-Manuel de Homem-Christo a Thomas Bangalter uvedli na svět před dvanácti lety při vydání alba Discovery, je bezpochyby jejich nejsilnější marketingovou devízou.
Z původně žertovné hry s anonymitou se během jedné dekády zrodila jedna z největších popových mytologií všech dob. A její síla se naplno ukázala v následné kampani k nové desce Daft Punk, která mistrně budovala albu nevídaný mediální hype.
Mytologie kolem Daft Punk je tak silná, že fanouškům pomohla zapomenout i na fakt, že francouzská dvojice posledních deset let zrovna neoplývala aktivitou a vydala jen dvě nepříliš povedené desky (agresivní Human After All a funkcionalistický soundtrack k filmu Tron: Legacy). To podstatné se nicméně událo někde jinde než na deskách - jejich koncertní turné Alive 2006/2007, kterému dominovala obří LED pyramida, bylo hlavním spouštěcím impulzem obří vlny zájmu o elektronickou taneční hudbu v USA.
Od začátku tisíciletí narostla tato scéna do obřích rozměrů a z nové vlny amerických electro-dubstepových producentů, jako jsou Skrillex či Deadmau5, udělala megahvězdy. O vlivu Daft Punk nemůže být pochyb - první jmenovaný prý po jednom z koncertů zmiňovaného turné (trochu dramaticky řečeno) rozpustil svoji emo-rockovou kapelu a nakoupil syntezátory, druhý pro změnu postavil svoji image na masce zlověstně se tvářící myši.
Hvězdy žánru EDM („electronic dance music" - jak tuto scénu překřtili američtí novináři) ale nejsou jediné, kdo přísahají na francouzské roboty - samplovaly je hiphopové hvězdy jako Kanye West a Busta Rhymes a jejich vliv se odráží i v současném žebříčkovém popu (Ke$ha, Will.i.am/Black Eyed Peas), kteří si z evropské taneční hudby vypůjčují ty nejpopulističtější momenty.
Daft Punk se mezitím přestěhovali do Los Angeles, udělali fetišistický soundtrack k remaku Trona a začali připravovat desku, která měla podle mnohých fanoušků i novinářů stvrdit definitivní globální nadvládu elektronické hudby.
Tyto naděje živil i pilotní singl Get Lucky, lahůdkový disco-funk s fantastickým kytarovým riffem Nile Rodgerse (Chic) a zpěvem Pharrella Williamse (N.E.R.D.), který vzal útokem světové žebříčky a například ve Velké Británii vládne prodejům už pátý týden.
Prostředníček očekávání
Jenže de Homem-Christo a Bangalter z Daft Punk celou svoji kariéru nedělali nic jiného, než že ukazovali prostředníček hudebnímu průmyslu a představám svých fanoušků. Už první singl One More Time z druhého alba Discovery byl šokem pro fanoušky kultovní houseové kolekce Homework a surové, ad infinitum smyčkované samply třetí desky Human After All zase daly facku těm, kteří si Daft Punk vysnili jako diskotékové bohy.
S novou deskou je to navlas stejně. Sedmdesát minut Random Access Memories postrádá betonové beaty, extatické syntezátorové riffy a pumpující basové linky, tedy elementy stadiónové podoby současné taneční hudby, a místo toho posluchačům servíruje melancholické soft-rockové balady a synth-jazzové harmonie. Daft Punk verze 2013 mají jednoduše blíže k Herbie Hancockovi či Steely Dan než k devadesátkovému rave.
Pro fanoušky, kteří uvěřili poselství, že Daft Punk přichází spasit taneční hudbu, musí být první čtvrtina desky přímo vražedná. Všechno odstartuje funkový strečink Give Life Back to Music, po němž následuje The Game of Love, která zní jako soundtrack k sedmdesátkovému pornofilmu.
Giorgio By Moroder zahájí dvouminutový monolog legendárního italsko-německého producenta, pod jehož rukama se v polovině 70. let zrodila taneční hudba, tak jak ji známe teď, na který naváže sedmiminutový hypnotický syntezátorový track, který jako kdyby vypadl z Moroderova opusu From Here To Eternity z roku 1977. A kdo čeká, že teď už to Daft Punk konečně spustí, dostane robotí milostnou píseň Within s klavírem.
Daft Punk s kýčem koketovali už na Discovery a tehdejší vokodérové balady jako Digital Love a Something About Us našly na RAM své mladší sourozence. Nic ale nemohlo fanoušky francouzských robotů připravit na epickou skladbu Touch, která trůní uprostřed alba jako jeho pomyslný emocionální vrchol. Píseň kříží brakovou estetiku romantické hudby z disneyovských soundtracků s pompézním muzikálovým číslem, ostatně její spoluautor Paul Williams má doma Oscara za písničku z filmu The Muppets.
Pak se sice zjeví Get Lucky, ale i druhé polovině alba dominuje měkký sound - soft-rockové Fragments of Time by někdo klidně mohl zaměnit za zapomenutý singl Billy Joela z poloviny sedmdesátých let a Beyond je povinná syntezátorová mezihra na prog-rockových deskách.
Ozvěna taneční minulosti Daft Punk přijde až v samotném závěru, kdy se nejprve zjeví Panda Bear z Animal Collective v energické Doin' It Right a pak zatím poslední lidský kosmonaut na měsíci Eugene Cernan odstartuje jízdu Contact ve stylu Homework. Je ale samozřejmě otázka, zda se do těchto míst netrpělivější z posluchačů vůbec dostanou.
Proposlouchat se ke kráse
Mediální tanečky kolem Random Access Memories se dost možná zařadí do učebnic marketingu, nicméně na rozdíl od prodejů tento humbuk nepochybně ublížil desce samotné. Ani kdyby na ní Daft Punk samplovali hudbu sfér, nemohli by se nikdy zavděčit všem „obětem" masivní kampaně.
Je tak jasné, že u většiny posluchačů musí po prvním poslechu přijít zklamání. TOHLE, že jsou Daft Punk? Pokud si ale dokážete desku vysvléct z mytologie kapely i mediálního hype, zbude vám epický, dobrodružný a trochu nerdský výlet dvou hudebních veteránů po prehistorii taneční hudby.
Odkazy na sedmdesátkový funk a soft-rock na RAM nejsou nic jiného než hledání vlastních kořenů, k němuž se Bangalter a Homem-Christo dostali poté, co ve světě popu dokázali v podstatě všechno, co chtěli.
„Daft Punk se chtěli podívat dopředu tím, že se budou dívat zpět," je jedna z často opakovaných manter ve videorozhovorech s hosty na RAM, které desku doprovázely na YouTube. Nejzajímavější na nich je to, že Daft Punk v nich ve skutečnosti vůbec nevystupují a jen se nechají opěvovat svými hosty.
Sami de Homem-Christo a Bangalter dali k desce jen dva rozhovory (Pitchfork a New York Times), v nichž vysvětlují, že vznik alba doprovázela radikální změna nahrávacích návyků - místo samplů vzali do rukou hudební nástroje a do studia si pozvali zkušené hudebníky. „Chtěli jsme udělat to, co jsme vždycky dělali se stroji a samplery, ale s lidmi," vysvětlili v jednom rozhovoru, než se pustili do kritiky nadužívání počítačů v současné elektronické hudbě.
Mistři elektronické hudby a klasické rockové nástroje? V kontextu současné hudby to ale není nic originálního, něco podobného v posledních letech udělali třeba jejich klony Justice, kteří na úspěšnou fyzickou taneční hudbu z debutu Cross navázali art-rockovým albem Audio, Video, Disco, norská space-disco dvojice Lindstrom & Prins Thomas na albu II vyměnila syntezátory za rockové nástroje a udělali to i britští Klaxons, kteří se z nu-raveové kocoviny léčili na prog-rockovém albu Surfing the Void.
Byly to všechno pozoruhodné pokusy o to odstřihnout se od přetechnizovaných metod tvorby hudby v současnosti a o návrat k hodnotám sedmdesátých let. Pozoruhodné, ale jeden vedle druhého zároveň bláhové a ve svém důsledku neposlouchatelné.
Daft Punk z tohoto trendu návratů do minulosti vyšli rozhodně nejlépe. Random Access Memories nevyznívá jako dítě marnivých ambicí a naivní řešení tvůrčí krize, ale jako dítě lásky a hudebního talentu. Když Giorgio Moroder ve svém monologu na desce vysvětluje, že v začátku své kariéry měl vizi hudby, která by spojovala elementy „padesátých, šedesátých a sedmdesátých let i budoucnosti", mluví vlastně tak trochu i o nové desce Daft Punk.
Random Access Memories nebude světovládná deska, po jejímž poslechu lidstvo vypne počítače a vrátí se do předdigitálních časů. Nafukování médii jí vlastně vůbec nesluší, protože je to ve své podstatě spíše malá, intimní deska, a pokud ji dokážete poslouchat bez předsudků, otevře se vám do krásy.
Daft Punk - Random Access Memories. CD, LP, digital. 73 min. Columbia/Sony, 2013.
