Recenze - Vypadá to, že popularita psychedelické hudby je v posledních letech přímo úměrná špatným zprávám, které se na nás valí z médií. Unikat s pomocí hudby z našeho světa nicméně milovaly všechny generace od šedesátých let, kdy hippies poprvé nahlas vyhlásili, že realita je pro chudáky, kteří nedokážou žít na drogách. I proto se o psychedelické hudbě jen těžko dá mluvit jako o žánru, spíše je to styl, který vytváří skryté, paralelní dějiny populární hudby a v jehož proudu se potkávají rockoví excentrici, folkoví a metaloví mystikové i milovníci taneční extáze.
Žádný interpret v novém tisíciletí nedokázal do této spiklenecké podzemí historie připsat tak pozoruhodné kapitoly jako američtí Animal Collective, kteří právě přichází s novým albem Centipede Hz. Klasická rocková psychedelie si na něm podává ruce s literárním magickým realismem a deska by se velmi předběžně dala popsat jako hudební verze kyselinových westernů ze začátku sedmdesátých let Krtek a Svatá hora chilského režiséra Alejandra Jodorowského.
Hrátky se zvířátky
Animal Collective kutí svoje šamanské pokusy už od roku 1999 a dávno jim přísluší pověst kultovní kapely. Do širšího povědomí i do žebříčků se ale dostali teprve se svým osmým studiovým albem - tři roky starý počin Merriweather Post Pavilion sklidil jednohlasnou chválu kritiky i slušné prodeje (mimo jiné se například stal třetí nejprodávanější vinylovou deskou roku 2009 v USA) a udělal z partičky podivínských introvertů trochu nečekaně hvězdy, které si navíc veřejnost spojila s kulminací vlivu indierockové generace nulté dekády a jejich mediálních tahounů jako je magazín Pitchfork.
Jenže nálepka hipsterské kapely, kterou lidé poslouchají (a nebo alespoň tvrdí že poslouchají) aby si potvrdili výsostný statut svého hudebního vkusu by neměla zakrýt skutečné kořeny hudby Animal Collective.
Tým kolem dvojice baltimorských hudebníků skrytých pod přezdívkami Avey Tare a Panda Bear je ve skutečnosti spojený spíše s volně definovanou vlnou New Weird America, spojující muzikanty, kteří na začátku tisíciletí hledali cestu k předrockovým kořenům americké hudby s důrazem na spontaneitu projevu. Nahrávky Animal Collective ze začátku tisíciletí jako Campfire Songs či Here Comes the Indian jsou ve znamení radostných výbuchů šílenství, v nichž rozum ustupuje dětskému či snad rovnou předcivilizačnímu vnímání světa.
Právě schopnost dělat hudbu podle zcela nových zákonů zdánlivě existujících mimo náš svět, pomohlo Animal Collective do pozice jedné z nejobdivovanějších kapel nového tisíciletí. A na Merriweather Post Pavilion dokázali svoji šamanskou magii dotáhnout až do žhavé současnosti - přírodní magie se prolnula s technologickým fetišem a vznikla deska, která bude možná jednou definovat naši dobu. Jenže jak na něco takového navázat?
Animal Collective naštěstí nešli tou nejsnadnější cestou a nenatočili jen další verzi MPP. Ostatně podmínky za nichž novinka vznikala byly úplně jiné - do sestavy se po delší pauze vrátil Deakin, který s kapelou naposledy natočil Strawberry Jam (2007) a deska také tentokrát nevznikala přes emaily - kvarteto se sešlo ve studiu v domovském Baltimore, kde už ale nikdo z nich nežije. Možná i proto se Centipede Hz ohlíží více do minulosti než bývalo u Animal Collective poslední dobou zvykem.
Jestli se do Merriweather Post Pavilion přes emailovou metodu spolupráce částečně promítl digitální chlad odosobněné internetové éry, pak novinka má v sobě jinou charakteristiku doby - absolutní smyslové přetížení. První poslechy Centipede Hz jsou jako cesta džunglí zvuků a melodií, které se nedají ani tak poslouchat jako spíše rozplétat či pomalu objevovat. Rozhodně zapomeňte na to, že by se Animal Collective chtěli nějak vlichotit mainstreamu, deska je další nekompromisní „mind fuck", který posluchače rozdělí na ty, kteří desku poberou a na ty, kteří ji nepoberou (a samozřejmě taky na ty, kteří budou předstírat, že ji pobrali, aby vypadali víc cool.)
Vysílačka s příchutí muchomůrek
Centipede Hz je pojaté jako vysílání rozhlasové stanice. „Tohle je nová vysílačka stonožka FM" ozve se v úvodu a ve zbytku stopáže se do skladeb pletou jingly či reklamní kraťasy. Animal Collectvive rozhodně nejsou první kapela, která tento nápad dotáhla do konce, stačí vzpomenout na The Who Sell Out či Songs For The Deaf od Queens of The Stone Age, je ale dost dobře možné že budou poslední. Klasické rozhlasové stanice - přiznejme si to - už dávno neplní svoji roli hudebního „majáku" či příslovečného posla nových žánrových pořádků a tady z Animal Collective jednoznačně mluví nostalgie po staré době - nepochybně se jim stýská po komunitě spiklenců propojených společně sdíleným zážitkem poslechu rozhlasového pořadu.
Podobnou roli dnes plní mixy či podcasty nadšenců sdílené přes přes veřejné služby jako je Soundcloud, které suplují funkci rozhlasového DJe jako zasvětitele do méně známých zákoutí hudby. Jejich účinek je pochopitelně v nadprodukci digitálního obsahu mnohem prchlivější, také ale slouží jako rozcestník do nových fantastických hudebních světů. Nepřerušovaný proud Centipede Hz je nakonec takovým bláznivým výletem po zákoutích psychedelie a kosmického rocku, kde si ale Animal Collective všechny písně napsali sami.
Začátek desky je fantastický a zcela v duchu euforického šílenství Merriweather Post Pavilion. Úvodní Moonjock jsou Beach Boys oživení ve virtuálním prostoru a napadení virem, fantastický singl Today's Supernatural s hysterickým vokálem ukazuje, co by se stalo kdyby si generace katatonických indierockerů vzala LSD a v Rosie Oh jako kdyby Panda Bear v duchu avantgardních experimentů zpíval do zvuků laděného rádia. A Applesauce dokazuje, že Animal Collective jsou jediní, kdo umí do jedné skladby napěchovat excentricitu Syda Barretta i epičnost pozdějších kompozic Floydů. (Estetika rozostřené mysli z The Piper at the Gates of Dawn je vůbec dobrým referenčním bodem pro Centipede Hz.)
Jenže pak Animal Collective začnou rychle docházet nápady. Father Time nebo Monkey Riches jen obalují nepříliš silné nápady do studiových ornamentů a bez Mercury Man a Pulleys Time by se deska také obešla. Závěrečná Amanita (latinský název pro rod muchomůrek) dokončí - věrná svému jménu - intoxikaci něčím, co na první pohled vypadá jako nejbáječnější halucinační prostředek, ale svému konzumentovi nakonec spíše přivodí bolení břicha nebo v horším případě otravu.
Brazilské halucinogeny
Ještě než Centipede Hz vyšlo, vypustili Animal Collective na internet čtyři dvouhodinové „přenosy", které měly fanoušky připravit na to, kam se kapela tentokrát vydá. Čtvrtý, který původně vznikl jako „návodná kuchařka" pro producenta desky Bena Allena, prozrazuje, že Animal Collective se shlédli v amerických pionýrech elektronické hudby jako jsou Tod Dockstader a Luc Ferrari či polozapomenutých psychedelických rockerech z šedesátých let jako jsou Gandalf, 13th Floor Elevators a nebo poněkud obskurní japonští Apryl Fool.
Nejvíce se ale na desce podepsal vliv brazilských písničkářů Miltona Nascimento a Zé Ramalho a hlavně kultovních Os Mutantes reprezentujících horečku tropicalismo z konce šedesátých let, kdy se těžiště volnomyšlenkářské avantgardy na chvíli přesunulo do latinské Ameriky. Na Centipede Hz by Animal Collective nejspíše rádi zněli stejně jako oni a naservírovali fantastický mix amerického rocku smíchaného s lokálními halucinogeny. Jenže jako kdyby jim chyběla tajná ingredience, kterou je naivita a nadšení z toho zkoušet něco poprvé.
Místo magie okamžiku tak nakonec na povrch vyplouvá jen křečovitá snaha o to překročit svůj stín a překombinovaný výsledek. Centipede Hz vůbec není špatné album a 99 procent muzikantů by za kreativitu i fantastické nápady, které na svém devátém albu předvádí, upsali duši ďáblu. Jenže na Animal Collective jsme si navykli mít zvýšené nároky. A tentokrát udělali místo kroku vpřed jen úkrok stranou.
Animal Collective: Centipede Hz. CD, 55 minut. Vydalo Domino Records, 2012.
