Recenze: Sci-fi Tron je triumf 3D designu

Kamil Fila Kamil Fila
19. 12. 2010 11:10
Počítačová sci-fi posouvá hranice kinematografie
Foto: Falcon

Recenze -  V historii kinematografie je běžnou praxí, že filmy, které technologicky posouvají kinematografii do jiných sfér, bývají dějově primitivní a vcelku záměrně se vyhýbají složitější psychologii. Jedním z důvodů je i to, že pro publikum je příliš obtížné sledovat mnoho věcí najednou. 

Základním dějovým principem je vrhnout „univerzálně přijatelného" (tedy trochu nevýrazného) hrdinu no nového neznámého světa a ten nám pak postupně představit. Je to podobné, jako bychom se procházeli muzeem moderní techniky či seděli ve hvězdárně, zírali na noční nebe a poslouchali výklad o vzniku vesmíru. Aby to nepůsobilo jen naučně, jsme vedeni klasickým mýtem o zrodu hrdiny - potenciálního záchrance světa, jehož pravidla ale musí nejprve poznávat, aby mohl být uznán za „vyvoleného". 

Foto: Falcon

Takové jsou Hvězdné války, takový je Matrix i Avatar. Snímek Tron: Legacy, jenž je přímým (!) pokračováním lehce zapomenuté sci-fi Tron z roku 1982, si troufá zařadit se do této skupinky.

Nové formy života 

V prvním filmu byl programátor Kevin Flynn dezintegrován a přenesen pomocí laseru dovnitř počítače, kde pomohl zotročeným programům zpod nadvlády Master Control Programu a díky němu se „informace staly svobodné". Pokračování vypráví o tom, že Flynn bez vysvětlení zmizel.

Jeho syn Sam po letech narazí na jeho stopu a je rovněž „vcucnut" do počítače, kde zjistí, že programy mezitím stvořily nový systém a evolučně tu vznikly dokonce nové formy života - ani lidé ani programy. Kdyby se dostaly přes portál ven do reality, mohly by změnit lidské dějiny (zřejmě k lepšímu; jak už si tak utopičtí vizionáři představují).

Foto: Falcon

Předem je těžké předpovědět, jak Tron: Legacy dopadne, ale pravděpodobně přinese producentům podobné finanční zklamání jako první díl a později bude znovuobjevován různými nadšenci. Vzhledem k celkovému zrychlení toku informací v dnešní době je možné, že prodleva mezi „propadnutím" a „vznikem kultu" bude kratší než několik let; spíše se od počátku vydělí skupinky obhájců proti lehce znuděné či zklamané většině.

Tato recenze stojí na straně obhájců - s vědomím, že je možné vznést spoustu námitek proti takové budoucnosti kinematografie i konkrétním detailům snímku samého. Bere na vědomí, že je něco až perverzního na tom, že se zcela převrací způsob výroby filmů : 64 dní natáčení a 68 týdnů postprodukce (výroby triků, střihání, mixování zvuků a hudby) představuje pravděpodobně nový rekord.

Drtivá většina děje se odehrává ve zcela abstraktních, nebo přinejmenším geometricky minimalistických a vyprázdněných prostorech; všechny kostýmy a rekvizity mají totálně fetišistickou povahu (blikavé oblečky prý přišly na 13 milionů dolarů). Lidské emoce se tu redukují na úroveň arkádové počítačové hry, ostatně film celý je jedna dlouhá honička (občas přerušovaná filosofujícími monology). 

Videoherní princip

Foto: Falcon

V Tronovi někdo může spatřovat poslední stádium dehumanizace současné kultury a důkaz, že se Hollywood podřizuje ve výrobě filmů mnohem výdělečnějšímu videohernímu průmyslu, jenž cílí na (mentálně) raně náctileté kluky. Leckoho nechává chladným ona velmi chladná „cool" estetika a v 3D obrazu nevidí nic, co přidává filmům na plastičnosti či by dokázalo intenzivněji vtáhnout do děje (už proto, že to, co se tu děje na plátně, nepokládají za děj, ale šňůru atrakcí). Tito diváci a divačky vnímají Tron jen jako studený a kupodivu i docela statický objekt, který se marně snaží uhranout různé technofilní blázny. 

Jaký je pak ten opačný, pozitivní přístup? Jednak si lze všimnout a ocenit, že Tron v záplavě laciných 3D konverzí představuje technologický nadstandard - vedle Avatara a Resident Evil: Afterlife vznikal rovnou „trojrozměrně".

Vysvětlovat postup by bylo dost složité; v zásadě jde o to, že návrhy scény vznikají přímo v počítači a kamera, která kolem objektů krouží, je vlastně virtuální. Podle některých zdrojů je technika použitá v Tronovi dokonce krokem o jednu generaci za Avatara.

Foto: Falcon

Pro laické oko to možná není zachytitelné či podstatné, ale samozřejmě nejde jenom o „techniku" nebo „efekty" - což je absurdní výraz, protože se tu efekty „nenavěšují" na natočený materiál, ale téměř celé dílo je vygenerováno „z ničeho". Především jde ale o to, že takové filmy používají jiný typ záběrování než snímky, které takové technické prostředky nemají. Upřednostňují se celky a velké celky oproti polodetailům a detailům, jsou možné jiné pohyby „kamery", která vlastně neexistuje, záběry mají jinou délku, jinou ostrost i hloubku pole… Zkrátka znovu se vynalézá způsob, jak vůbec natáčet.

Paradoxně si nakonec řada diváků neuvědomuje, že 3D se neprojevuje jen „vylétávajícími předměty z plátna", kterých tu je dost málo, ale spíše má vliv na to, jaké před námi může objevovat horizonty, případně ukazovat různá průchozí patra. Ne nadarmo je (debutující) režisér snímku Joseph Kosinski vystudovaný mechanik a architekt, který má rovněž zkušenosti v produktovém a technickém designu.

Co se děje uvnitř

Tron je totiž silně architektonický a designérský film, přičemž výjimečný není jen rozlohou staveb a konstrukcí, ale hlavně jejich průsvitností, propustností a možností procházet metamorfózami. Onen zdánlivě neživý, vektorově hranatý a primitivní svět je spíše velmi pulzující, tekutý a není tu rozdíl mezi živými formami a neživou hmotou. Právě zdůrazňovaný motiv náhlého vyvstání života v neživém prostředí se promítá i do stylu snímku.

Foto: Falcon

Jiné filmy předvádějící „úžasné nové světy" se snaží působit v jistém ohledu realisticky a nějak napodobovat přírodu; typicky třeba Avatar simuluje přírodní evoluci za jiných než pozemských podmínek. Tron - podobně jako Matrix - naopak zcela otevřeně prozrazuje a reflektuje svou umělost, konstruovanost a jakousi „nedodělanost" - jako by mnohé „kostry" a „modely" teprve měly být potaženy texturami. Dělá atrakci z toho, že se díváme „do zákulisí" a útrob počítačové mašinérie.

Ač to může znít přestřeleně, jde o stejnou strategii, jakou měla dříve avantgardní umění - upozornit na to, že umění a jakýkoli způsob reprezentace (zde tedy toho, co se manifestuje na obrazovce počítačů) má materiální základ a je výsledkem nějakého procesu. Tron tedy naplňuje touhu technicky založených nebo obecně zvídavých jedinců dozvědět se, „co se děje uvnitř".

Jistě, nedostáváme se k ničemu jinému než klišé „v každém složitém přístroji jsou nějací malinkatí černoušci, kteří tam něčím hýbou a něco nosí", ale co čekat ve filmu od Disneyho jiného než metaforu pro děti? Jak by ve srovnání s tímto dopadla třeba klasická černobílá sci-fi Metropolis (1927), jejíž podobou se mimochodem inspiroval první díl Trona a jehož oživená robotická dívka Maria byla částečným předobrazem pro Yori z jedničky a Quorru z dvojky? Vždyť i Metropolis byla svého času vyčítána nabubřelá pompéznost a filozofická naivita.

Foto: Falcon

Oč jsou nepřijatelnější sekvence z Trona: Legacy, kde Kevin Flynn rozjímá o „bio-digitálním jazzu", medituje jako jogín a učí svou lehce praštěnou žačku, aby byla nesobecká na základě četby Tolstého a Dostojevského? Vždyť to jen vystihuje myšlení technických vizionářů, kteří zákonitě musí uvažovat o společenských důsledcích svých vynálezů.

Hudba a zvuk

Přitom do této „etické vážnosti" zapadá bezproblémově i hravost. Jeden z největších mozků v dějinách lidstva tráví večery se synkem, kdy mu jako pohádku vykládá své zážitky o honičkách na světlo-cyklech, a pak ho vyzve, aby spolu na nějakém automatu překonali dosavadní high score.

Stejně tak film sám láká na ty „motorky". I z hlediska akce je však přísně konceptuální. Nenabízí se tu jen bombastické akční scény doplněné hudbou. Tron: Legacy se do dějin zapíše i novým způsobem spojení obrazu a hudby. Je prakticky nemožné určit, co je dominantní.

Foto: Falcon

Jestliže jen na poslech může soundtrack od skupiny Daft Punk působit trochu útržkovitě a nezvykle pompézně oproti stylu, jakým se proslavili (recenze viz zde), ve filmu hudba účinkuje neuvěřitelně skvěle. Může za to i nezvyklý postup, že byla nahrána předem;  film je tedy z velké části stříhán na hudbu, což vytváří dokonale vtahující zážitek a při správné vlnové frekvenci v mozku uživatelů vyvolává až extatické stavy.  Režisér Kosinski ostatně prokázal cit pro filmové zachycení videoherní akce ve spojení s hudbou už u svých ceněných reklam na hry Gears of War a Halo.

Není ale přesné tvrdit, že Tron: Legacy je pouze dvouhodinovým videoklipem pro novou desku Daft Punk. U videoklipů nebývá obraz nikdy napojen tak silnou dějovou logikou na hudbu - a hudba tedy nerespektuje emocionální vývoj a rytmus vyprávění. V Tronu probíhá tak těsná fúze obrazu a hudby, která navíc plynule přechází do zvukových efektů a zpět, že pro to nelze najít adekvátní srovnání, aspoň v rámci hollywoodské produkce.

Toto by samo o sobě mělo ospravedlnit výsledné hodnocení. Vzhledem k tomu, že verdikt bude vyvolávat různé otázky a pochyby, je vhodné uvést na pravou míru, co znamená, a že vychází z určitého pojetí toho, co filmy umí.

Tron: Legacy mimo jiné opakuje různě formulované úvahy a vize toho, co to je dokonalý systém či dílo. A tak jako v Matrixu (dalším „programátorském" a prvoplánově filosofujícím díle) se zde dospívá k poznání, že dokonalost je nemožná (či nežádoucí) a „stále o krok před námi". Lidský svět není a nemůže být dokonalý a my se ho jen různě snažíme spoutat nebo zachytit do určitého formalizovaného systému. Krása je ale nakonec v nepředvídatelnosti.

Tron: Legacy jako dílo je dokonalý, protože je přísně vykalkulovaný a zbavený psychologické složitosti. Svým způsobem je to nefér, ale prostě se dá snadněji natočit dokonalý film, který se nepokouší být realistický, věrohodný a lidsky složitý. Ale proto, že si to jeho tvůrci uvědomují a ústy postav nám to říkají, můžeme jim odpustit a užívat si ten vrcholný paradox.

P. S. Hodnocení filmu vychází ze zážitku, který poskytuje kino IMAX. Beru to spíš jako negativum, protože většina lidí má šanci vidět Trona pouze v běžných kinech, kde je obraz příliš tmavý, málo ostrý a zvuk příliš potichu. 

TRON: Legacy 3D
TRON: Legacy
Žánr: Akční, Dobrodružný, Sci-fi, Thriller
Režie: Joseph Kosinski
Obsazení: Garrett Hedlund, Jeff Bridges, Olivia Wilde, Yaya DaCosta, Michael Sheen, Bruce Boxleitner, Serinda Swan, John Hurt, Beau Garrett, Thomas Bangalter ad.
Délka: 126 minut
Premiéra ČR: 16.12.2010
 

Právě se děje

před 6 hodinami

Everton se díky výhře nad Southamptonem přiblížil pohárům

Fotbalisté Evertonu díky brance Richarlisona porazili 1:0 Southampton a v anglické lize se posunuli na sedmé místo. Liverpoolský celek na domácím stadionu vyhrál po pěti zápasech a od pohárových příček ho se zápasem k dobru dělí jediný bod.

Richarlison se prosadil už v deváté minutě. Brazilský útočník skóroval potřetí za sebou a v posledních pěti soutěžních utkáních zaznamenal pátou branku. Everton podruhé za sebou udržel čisté konto, když navázal na vítězství 2:0 v derby nad obhájcem titulu Liverpoolem.

V tabulce je Everton se 43 body sedmý a za šestým Liverpoolem zaostává jen o skóre. Od páté Chelsea ho dělí bod a od čtvrtého West Hamu dva. Výběr trenéra Carla Ancelottiho má však oproti soupeřům v první šestce jedno utkání k dobru. Southampton v posledních devíti kolech získal jen bod a je čtrnáctý.

Anglická fotbalová liga - 26. kolo:

Everton - Southampton 1:0 (9. Richarlison).

Tabulka:

1. Manchester City 26 19 5 2 52:16 62
2. Manchester United 26 14 8 4 53:32 50
3. Leicester 26 15 4 7 45:30 49
4. West Ham United 26 13 6 7 40:31 45
5. Chelsea 26 12 8 6 41:25 44
6. Liverpool 26 12 7 7 47:34 43
7. Everton 25 13 4 8 38:33 43
8. Tottenham 25 11 6 8 41:27 39
9. Aston Villa 24 12 3 9 38:26 39
10. Arsenal 26 11 4 11 34:27 37
11. Leeds 26 11 2 13 43:44 35
12. Wolverhampton 26 9 7 10 27:33 34
13. Crystal Palace 26 9 6 11 29:43 33
14. Southampton 26 8 6 12 31:44 30
15. Burnley 26 7 7 12 18:34 28
16. Brighton 26 5 11 10 26:33 26
17. Newcastle 26 7 5 14 27:44 26
18. Fulham 26 4 11 11 21:32 23
19. West Bromwich 26 3 8 15 20:55 17
20. Sheffield United 26 3 2 21 15:43 11
Další zprávy