Recenze - Trutnovský festival zůstává pořád stejný. Zda to brát jako pozitivum, nebo částečně i jako negativum, se pokusím osvětlit v následném zamyšlení nad charakterem tohoto čtyřdenního hudebního svátku, který si stále uchovává atmosféru spiklenectví a pospolitosti.
Pořadatelé festivalu s výjimkou prvního dne nezveřejňují časový harmonogram vystupujících, jen jejich jména. Právě proto, aby se zachoval jedinečný duch festivalu, kam se přijíždí kvůli setkání lidí, a ne primárně kvůli hudebním hvězdám.
Kdy ty budou vystupovat, se návštěvníci dozvědí až na místě z Festivalového samizdatu, který si při cestě do areálu Na Bojišti za padesát korun zakoupí. Tento tištěný program se od těch ostatních festivalových liší v tom, že připomíná spíš hudební časopis než klasický program. Během festivalu si je v něm možno na skoro devadesáti stránkách pročítat informace o jednotlivých kapelách, třicetileté historii festivalu či současných existenčních problémech festivalu. Je zde i množství rozhovorů s umělci a lidmi z veřejného života, již se v Trutnově objeví.
Ladislav Heryán jako duchovní pastor festivalu
Mimo jiné i s římskokatolickým duchovním a pomocným biskupem pražským Václavem Malým, kterého měl festival čest po dvou letech znovu přivítat. Před dvěma lety, kdy byl festival zasvěcen Václavu Havlovi a Ivanu Martinu Jirousovi, se tu Václav Malý objevil ve funkci pražského světícího biskupa poprvé. Dle jeho slov byl velmi příjemně překvapen chováním mladých lidí, kteří bohoslužbu pod širým nebem nenarušovali nějakým nevhodným chováním nebo nezájmem.
Z pohledu pod pódiem si je možno všimnout, že občas se nějaký alkoholem příliš zmámený návštěvník festivalu chová méně důstojně, než by si bohoslužba zasloužila, ale jde opravdu jen o jednotlivé výjimky. Považuji skoro za zázrak, že při počtu lidí, již v areálu jsou, a s přihlédnutím k tomu, že Trutnov je také jeden velký mejdan, probíhají bohoslužby, tak jak probíhají.
Svědčí to o vyspělosti místního publika, které každodenní bohoslužby, sloužené většinou katolickým knězem a pastorem undergroundu Ladislavem Heryánem, ve spolupráci s biskupem Církve československé husitské ze Slovenska Jurajem Dovalou, berou jako vstupní duchovní bránu do nadcházejícího festivalového dne. Salesián Heryán s Dovalou mše doprovází na kytaru písněmi od Beatles, Metalliky nebo Jany Kirschner a činí z nich tak působivý obřad i pro lidi bez víry.
Pusť krišňáka na pódium a měj trpělivost
Ve čtvrtek festival o šesti hodinách otevřelo modlitební setkání, propojující poprvé v historii festivalu křesťanské pastory z katolické, evangelické a husitské církve s hnutím Hare Krišna, vyznávajícím východní náboženství a védskou kulturu.
Krišňáci, jejichž stoupenců bylo na pódiu nejvíc, ho svým nenásilně expanzivním stylem ovládli a vypadalo to, že jejich zpěv mahámantry s tancem hned tak nikdo nepřeruší. Nakonec se to podařilo punkovým Visáčům, již letošní hudební nabídku odstartovali.
Druhý den, kdy bohoslužbu po poledni vedl Václav Malý, si už katolíci svou "show" krišňáky "ukrást" nenechali. Pokud před dvěma lety Václav Malý vyzvedl význam svých spolubojovníků z disentu a obrátil svou pozornost i k vězněným členkám Pussy Riot, letos se jeho mše týkala jak idejí 17. listopadu, jimž je festival zasvěcen, tak situace v Iráku, Sýrii nebo na Ukrajině.
Ukradená fotoreportáž
Více původních fotografií tentokrát nemáme, protože po koncertě Patti Smith kdosi fotoreportérce Aktuálně.cz odcizil její fotoaparát Canon i s dvoudenní prací. Peace and love :)
Vlajky této v současnosti těžce zkoušené země bylo možno spatřit v publiku při hudebních vystoupeních. A je opět dobře, že festival vedle duchovní roviny lidského života nezapomíná ani na tu společenskou či občanskou. Je to tu tradice, na niž slyší právě hosti typu Patti Smith, která je sama významnou aktivistkou, která se v minulosti o osud lidí z disentu, vězněných a pronásledovaných komunismem, velmi živě zajímala.
Fenomén Underground by za Janečka nešel
Z tohoto prostředí se rekrutují i pořadatelé a duchovní otcové tohoto festivalu Martin Věchet nebo František "Čuňas" Stárek, kteří jsou zvyklí brát se za lidská práva nejen u nás, ale i ve světě. Význam "androšů" v zápase o lidskou svobodu, nezávislost a demokracii připomene od půli září unikátní dokumentární cyklus Fenomén Underground. Ten ve čtyřiceti dílech zmapuje činnost lidí známých i těch méně známých a fenomény spjaté s nezávislou kulturou u nás.
Na trutnovském festivalu po Skalákově Meziříčku a Colours of Ostrava projekt představili všichni čtyři jeho režiséři. Autorka a režisérka celovečerního dokumentu o Plasticích z roku 2001 Jana Chytilová. Režisér Václav Křístek, který se kromě filmové a televizní tvorby podílel ve trojici se Zdeňkem Suchým a Tycem i na vzniku dokumentárního cyklu Bigbít. Herec, scenárista a režisér dokumentů Břetislav Rychlík a dokumentarista Jiří Fiedor, který se podílel třeba na cyklu Neznámí hrdinové.
Rychlík zmínil, že za bývalého generálního ředitele České televize a předlistopadového vedoucího redaktora táborského týdeníku Palcát, vydávaného Okresním výborem KSČ, Jiřího Janečka byla realizace tohoto projektu nemožná. Čuňas, který diskuse a setkání v Undergroundovém stanu I. M. Jirouse moderuje, pak pustil jeden z dílů tohoto cyklu, který je věnován právě trutnovskému festivalu.
Mnoho pamětníků při něm zamáčklo slzu při vzpomínce na legendární koncert Faith no More v roce 1997, krocení piana předčasně zemřelým Filipem Topolem či účasti Václava Havla na těchto setkáních a naopak se zasmálo při historkách o tom, jak vypadal hotelový pokoj po Magorově řádění.
Cyklus poběží od půli září na ČT Art vždy v pátek od osmi hodin večer. Všichni zájemci o něj, kteří páteční noci na konci pracovního týdne využívají k jiným aktivitám, než je sledování televize, ho budou moci zhlédnout i v i-vysílání ČT online. Pokud mohu usuzovat z jednoho dílu, jde o projekt, v němž se snoubí historická hloubka a zajímavost se "zábavnými historkami z natáčení", jež k tomuto veselému ghettu neodmyslitelně patří.
Koho na Hrad?
V Undergroundovém stanu v pátek v podvečer s návštěvníky festivalu debatoval i Václav Malý, který se dotkl tématu jeho kontroverzní účasti na koncertě s názvem Večer s písní Karla Kryla pro český národ, který se v roce 2004 konal ve vyšehradském chrámu svatého Petra a Pavla. Bylo znát, že další obdobné seance Daniela Landy by se už neúčastnil a že se Orlíkovým pojetím této akce cítil částečně zneužit.
Předlistopadový disident a moderátor listopadových mítinků se dotkl i aktuálního tématu, jež se probírá v médiích, a to kdo by byl vhodným nástupcem Miloše Zemana na Hradě. Tomáši Halíkovi by to kvůli předsudkům české společnosti vůči "černoprdelníkům" nedoporučil a uvedl, že jeho poslání je v činnosti farní a pedagogické.
Naopak vyzvedl kvůli jeho lidským i profesním kvalitám jméno diplomata a velvyslance ČR ve Francii, ředitele Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla z let 1999-2003 a poradce nevládní organizace Rekonstrukce státu Pavla Fischera. Jako dalšího pak uvedl bývalého rektora Univerzity Karlovy Ivana Vilhelma.
Podání ruky ke smíření a odpuštění
Tento výčet mimohudebních aktivit, jež se na festivalu v Trutnově dějí, nezmiňuji náhodou. Protože právě jimi se odlišuje od ostatních letních hudebních setkání. Součástí snad už všech velkých festivalových klání jsou různé workshopy, debaty s účinkujícími, divadelní představení nebo stand-up výstupy pořadu Na stojáka, ale onen občanský a duchovní rozměr má pořád nesilnější právě Trutnov.
Undergroundová komunita, hrdá na to, že se nezaprodala ani bolševikovi ani konzumnímu mainstreamu současnosti, se tu nenásilným způsobem propojuje s představiteli předlistopadové oficiální kultury. Neboť právě v podání ruky těm, kteří podepsali třeba Antichartu, ale vnímají to jako své osobní selhání, tkví princip smíření, k němuž trutnovští androši vyzývají.
Naopak ty, kteří se dosud neodhodlali k tomu, aby sdělili důvody, proč neřekli ďáblovi ne (Ondřej Hejma, Jim Čert, Jaromír Nohavica), sem nezvou. Ne proto, aby je ostrakizovali, ale naopak aby je přiměli k tomu, že by se i jejich duši mohlo ulevit. Téma (ne)spolupráce s StB dle vyjádření tvůrců se bude táhnout jako leitmotiv i cyklem Fenomén Underground. Právě na příkladech konkrétních lidí, kteří třeba selhali, ale našli odvahu se k tomu postavit čelem.
Duo OlDáš děkuje za pořádný mrd
Zářným příkladem propojení dvou lidí ze zdánlivě opačných koutů české kultury je hudební i lidské partnerství undergroundové písničkářky Dáši Vokaté a předního českého herce Oldřicha Kaisera. Letos spolu vydali album Dva divoký koně, jež v Trutnově v Undergroundovém stanu představili.
S Magorem na obrázku za zády ukázali, jak také může vypadat milostný trojúhelník tří lidí, kteří si sebe navzájem vážili a kde ten třetí na ty zbývající dva už jen shovívavě shlíží z nějakého undergroundového nebe. Duo OlDáš, jak je Vlasta Třešňák vtipně pojmenoval, se příliš nepáralo se zvukovou zkouškou, "neboť ladí jen zbabělci", a rovnou nás prostřednictvím písní zasvětilo, jak je to s jejich vztahem, který neunikl i pozornosti bulvárních médií.
Jiří Peňás v recenzi desky v Lidových novinách napsal, že Dáša Vokatá "zpívá s vervou rozjeté lokomotivy a s něhou březí medvědice", což nezapomněl Oldřich Kaiser, hrající na housle a kytaru, připomenout. Jejich vystoupení připomínalo něžně dojemné, rozverné i ironické škádlení dvou milenců, kteří si i ve zralém věku užívají toho, že láska a sex přináší do lidského života radost.
Dáša v písních vzdává Pánubohu díky za lásku, smrt i pořádný mrd s takovou upřímností a otevřeností, že záhy pochopíte, odkud pramení její slabost pro muže velmi svobodného a nespoutaného ducha. Milostné písně, reflektující vztah Dáši a Oldy, který do nich "armstrongovsky" brouká, střídají ty, jež zasvětila svému bývalému partnerovi Magorovi, Sváťovi Karáskovi nebo Eugenu Brikciovi.
Připomínat to, že herci Jiří Lábus a Oldřich Kaiser, kteří se kdysi objevili v normalizačním seriálu o majorovi Zemanovi, jsou dnes přirozenou součástí trutnovského kmene, do něhož vstupují recitací básní právě Ivana Jirouse, mně přijde zbytečné. Oba v minulosti už mnohokrát dokázali, že jejich občanské postoje jsou blízké těm, za něž se berou androši z Trutnova, a že Lábusova deklamace lyričtějších Magorových veršů a naopak Kaiserova těch ostřejších výborně vyplňuje mezery mezi hudebními vystoupeními.
Podobnou úlohu sehrávají i moderátoři celého festivalu, Zdeněk Suchý, Lenka Vychodilová a Branislav Jobus na hlavním pódiu, František Stárek v Undergroundovém stanu a dvojice Ester Kočičková a Radomil Uhlíř na druhé scéně. Zvlášť na výstupy posledně zmíněných se těší nejen diváci, ale i účinkující, kteří na jejich průpovídky rádi reagují.
Rezignace na objevování nových kapel
Bohužel kapel, které by v Trutnově oživily už léta neměnnou sestavu účinkujících, nebylo tak mnoho. Nebo spíš z české scény žalostně málo (Lanugo, Alo Trio). Je fajn, že Jirka Macháček s MIG 21 umí v podvečer zaplnit trutnovský kotel Na Bojišti, ale jde opravdu o kapelu, která na festival s undergroundovými kořeny patří? Neměli by tu spíš hrát Vložte kočku, Nylon Jail, Kittchen, Květy, Dva nebo třeba slovenské kapely a interpreti sdružení kolem vydavatelství Slnko records (Katarzia, Longital, Živé kvety, Modré hory)?
Nerezignoval trutnovský festival v osobě dramaturgů úplně na objevování nových kapel a nespoléhá se jen na tu léty prověřenou sestavu ska, punkových, metalových a undergroundových kapel, doplněných písničkáři a večerními taháky typu Mňágy a Žďorp, Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers, Monkey Business, Sto zvířat nebo Davida Kollera, kteří se tu objevují každý rok nebo ob rok?
Je dobré, že zde mají svůj prostor Fru Fru, Zrní, Please the Trees, bratři Orffové, Kazety a z veteránů třeba Marsyas nebo Máma Bubo, protože představují oživení toho léty zavedeného dramaturgického playlistu. Ale není to málo na čtyřdenní festival, který se rád vymezuje vůči mainstreamu, jemuž v sestavě vystupujících ale částečně podléhá? A nevnímají pořadatelé, že je škoda, že třeba Iva Bittová vystupuje na mikulovském festivalu Eurotrialog, a ne u nich?
Tyto všechny otázky už léta trutnovský festival vzbuzuje a nejsem si jistý, zda na ně posluchač, který nechce dostat každý rok naservírované to samé hudební menu, dostává adekvátní odpověď. Trutnov je důležitý právě tím občanským a duchovním přesahem, jež nabízí, ale není škoda, že z hlediska dramaturgie je mnohem zajímavější Beseda u Bigbítu v Tasově?
Punková kmotra souzní s duchem festivalu
Hovořím tady o české, případně slovenské scéně, neboť velká zahraniční jména se sem přitáhnout nedaří (zřejmě z důvodů finančních), a přiznám se, že to od Trutnova ani neočekávám. Patti Smith oním jménem ale je a její návštěva souzněla s duchem a občanským vymezením se festivalu (důraz na lidská práva a svobodu).
Barvy ukrajinské vlajky vlály v publiku i na klopě jejího saka, do něhož byla oblečená. Z čepice jí vystupovaly dlouhé vlnité vlasy a díky své vytáhlé štíhlé postavě a výrazným rysům připomínala indiánskou šamanku. Do festivalové hry na indiánské ležení, které se vymezuje vůči rozpínavosti bledých tváří, jež ho chtějí zabrat, tedy skvěle zapadla.
Na pódium nastoupila o půl jedenácté v sobotu večer a po Jiřím Suchém s Evou Pilarovou obstarala druhý vrchol letošního trutnovského festivalu. Však jí také účastníci festivalu připravili opravdu důstojné přivítání ve zcela zaplněném areálu Na Bojišti, kde ji nadšeně poslouchali jak v hledišti před pódiem, tak i v okolních kopcích.
Sedmašedesátiletá zpěvačka s doprovodnou kapelou, v níž se nachází i kytarista Lenny Kaye, který stál v roce 1974 u zrodu její skupiny Patti Smith Group, zahájila koncert skladbou Dancing Barefoot. Tu pro ni napsal kytarista Ivan Král, který se ke kapele přidal o rok později a nahrál s ní čtyři stěžejní studiová alba.
Patti Smith ji věnovala svému manželovi, muzikantovi Fredericku "Sony" Smithovi z punkové kapely MC5, od jehož smrti v listopadu uplyne 20 let. Připomněla i nedávné úmrtí herce Robina Williamse, na jehož počest zazpívala píseň z repertoáru Johna Lennona Beautiful Boy (Darling Boy).
Po úvodu v podobě světově nejznámější skladby českého rodáka a emigranta Ivana Krále výraz jejího vystoupení pro mnohé možná trochu překvapivě přešel do komornější, folkově šansoniérské polohy. Patti v ní směrem k publiku vysílala vřelé signály v podobě pohybu rukou, které jako by se jich chtěly dotknout nebo je obejmout.
Pro punkovou kmotru šlo o její páté vystoupení v České republice (první proběhlo v roce 1996) a první pod širým nebem. Střídala při něm akustickou kytaru s elektrickou a posluchači se mohli těšit ze snad všech největších hitů její kariéry. Skladby Free Money z debutového alba Horses, které je dodnes považováno za jednu ze stěžejních desek rockové historie, jsme se dočkali v úvodu jejího setu, písně Gloria v orgasticky vygradovaném závěru. Dále pak zazpívala Pissing in a River z Radio Etiophia, Ghost Dance a Rock N Roll Nigger z následného Easter, k změně vyzývající People Have the Power z alba Dream of Life z roku 1988 a písně Banga z poslední desky Banga, již vydala před dvěma lety. Tu novou se dle jejích slov chystá natáčet v zimě ve spolupráci se svou kapelou a svými dětmi, dcerou Jesse a synem Jacksonem, kteří jsou také muzikanti.
Frodo zasvěcen do dějin samizdatové kultury
Koncert Patti Smith přinesl zážitek, kterému se ostatní sety zahraničních kapel ani zdaleka nepřiblížily. Vidět to bylo na značně prořídlém a možná už taky trochu zmrzlém davu, který se pod pódiem vytvořil na německé trashové legendě Kreator, kteří vystupovali právě po Patti Smith.
Zpěvák hroziče neustále vyzýval k akci, ale jeho domněnka, že festival je plný metalových fanoušků, byla trochu nadsazená. Kreator předvedli solidní ukázku stylu, jehož byli v osmdesátých letech v Čechách ikonou. Soudě alespoň podle množství nášivek s motivy kapely na džiskách tehdejších metalových fandů.
Blackmetaloví Cradle of Filth z Velké Británie slibovali nářez, z něhož budou Krakonošovi naskakovat na plotně pokličky, ale nakonec to byla spíš taková bubácká show, na níž byl zajímavý snad jen hlas vzrůstem nepříliš vysokého zpěváka Daniho Filtha, který přecházel od hlubokých hrdelních poloh k pištivé fistuli.
Pokud už je řeč o výšce vystupujících, tak herec a představitel Froda Pytlíka z trilogie Pán prstenů Elijah Wood díky své výšce a dětské velikosti riflí působil na hlavním pódiu, kam přijel podhorský kmen v den zahájení festivalu pozdravit, dojemně ztraceným dojmem. Možná i proto si na pódium přizval své dva parťáky z projektu Wooden Wisdom & DJ Fitz Zacha Cowieho a britského DJ Fitze, s nimiž pak od půl druhé v noci do rána v Undergroundovém stanu pouštěl své oblíbené desky. Nešlo o klasický DJing, jako spíš o ukázku toho, jakou hudbu má rád. Tipl bych si, že je mu blízký soul sedmdesátých let.
Loni tu byli představitelé Vinnetoua Pierre Brice a Nšo-či Marie Versini z populární západoněmecko-jugoslávské série filmů o hrdém apačském náčelníkovi. Od pořadatelů byli obdarováni dýmkou míru, indiánskou čelenkou a roztomilými bílými štěňátky setrů, které si ale nemohli odvézt. Filmový Frodo dostal ručně vydlabanou indiánskou dýmku s runami a taky spolu s kolegy festivalová trička.
Třiatřicetiletému herci, specializujícímu se v posledních letech na produkci hororů a právě na hudbu, se od Martina Věcheta dostalo poučení z historie českého samizdatu, když mu bylo ukázáno vydání Pána prstenů z roku 1982, které vlastnoručně v pár kopiích přepisovala známá disidentka Petruška Šustrová.
Na hlavní stage nakráčel za obrazového i zvukového doprovodu ze slavného počinu Petera Jacksona a ze strany fanoušků i pořadatelů se mu dostalo přijetí, jaké asi jako DJ nečekal. Tyto momenty v sobě zahrnují vždy onu zvláštní směsici trapnosti, údivu ze strany hosta a dojetí ze strany návštěvníků, kterou ale pořadatelé umějí vybalancovat. Třeba tím, že Martin Věchet Froda prostě objal a nadzvedl jej. Tento důvěrný projev spřízněnosti přijal Wood s povděkem.
Životní koncerty Evy Pilarové
A s povděkem, v případě Evy Pilarové a Jiřího Suchého i s hlubokou úklonou festivalovým návštěvníkům, pojaly své sety legendy české pop-music - Petr Spálený a právě dvojice vzešlá ze Semaforu. Jejich vystoupení navázalo na další tradici trutnovského festivalu, kde se vzdává pocta domácím umělcům, jejichž písně mají pod kůží snad všechny generační vrstvy trutnovského publika.
V roce 1995 tu došlo k znovuoživení zájmu o Banjo Band Ivana Mládka a nezapomenutelné chvíle obrovsky vřelého diváckého přijetí tu zažil i Petr Novák, Waldemar Matuška, Pavel Bobek, Václav Neckář nebo v roce 2012 Marta Kubišová.
Eva Pilarová tu poprvé vystoupila v roce 2006. A ač se zdráhala pozvání přijmout, sklidila takový aplaus, že své dva koncerty v Trutnově označovala za své životní. Ten druhý se odehrál v roce 2009 a ona při něm byla korunována na trutnovskou královnu. Od té doby sem pravidelně jezdí, jednou v roli kuchařky, před dvěma lety jako jedna z těch, kteří rozvinuli transparent žádající propuštění Pussy Riot.
Vitální Jiří Suchý a nevtíravý Petr Spálený
Letos tu vystupovala potřetí jako speciální host Jiřího Suchého, kterého pořadatelé přemlouvali k návštěvě Trutnova dlouhých osm let. Letos ji přijal a nemusel určitě litovat, protože přesně takto se vzdává poklona hudebním legendám i lidem, kteří se v minulém režimu chovali statečně. Jiří Suchý neodvolal svůj podpis pod výzvou 2000 slov a v roce 1977 odmítl jako jeden z mála umělců podepsat Antichartu.
Ve dvaaosmdesáti letech a s orchestrem divadla Semafor za zády nabídl tento zpěvák, básník a divadelník zcela zaplněnému amfiteátru své hity Pramínek vlasů, Klokočí, Jó, to jsem ještě žil, Blues pro tebe, Hluboká vráska, které kdyby chtěl, tak by je areál odzpíval za něj.
Uprostřed svého vystoupení pozval na pódium Evu Pilarovou, která směsicí semaforských hitů i jejích vlastních přivedla publikum do takového varu, že k dvěma životním vystoupením v Trutnově přidala letos dle jejích slov třetí. Společně s Jiřím Suchým si pak vystřihli duet Ach ta láska nebeská, po němž evidentně dojatá a ve skvělé formě zpívající Pilarová uvolnila místo svému hostiteli, který jejich společný set dotáhl do konce.
Po něm snad každý návštěvník musel obdivovat Suchého noblesu, vitalitu a jemný ironický humor. A také poetickou sílu jeho textů. Závěrečný úklon publiku na kolenou a s rukou na hrudi byl pak snad dostatečným vyjádřením díků za přijetí na tomto festivalu.
To Petr Spálený s Apollo bandem emocemi den předtím víc šetřil, ale i na něm bylo vidět, jak je rád, že může před několikatisícovým publikem předvést své hity, kterých se za víc než čtyřicet let na scéně nashromáždila pěkná řádka. Dáma při těle, Plakalo bejby, Kdybych já byl kovářem, Josefina. Jeho nevtíravý a nesentimentální chlapský projev, s nímž své písně spíš melodicky recituje nebo pobrukuje, než zpívá, v Trutnově určitě nezapadl a našel si své posluchače.
Festivalu by ovšem prospěl "nový náboj" a třeba by mu to přilákalo i nové návštěvníky s tím, že ty staré by určitě neztratil. Za pokus to při zachování jeho ideové, duchovní a společenské výjimečnosti určitě stojí.
