Recenze: Scorpions objevili lék proti stárnutí. Za koncert v Praze si zaslouží poklonu

Petr Adámek
28. 2. 2016 9:45
Kapel, které se dožijí padesáti let a i v tomto požehnaném věku dokáží odehrát vystoupení se zapálením a maximálním nasazením, na světě mnoho nenajdeme. Scorpions k nim i v roce 2016 patří. A předvedli to i během sobotního koncertu v Praze. Více v recenzi Petra Adámka.
Scorpions v Praze
Scorpions v Praze | Foto: ČTK

Z aktuální sestavy pamatuje úplné začátky Scorpions jako jediný kytarista Rudolf Schenker. Naopak současný basák Paweł Mąciwoda v té době ještě ani nebyl na světě. Tak jako tak hned dvěma členům (kromě Rudolfa ještě zpěvákovi Klausi Meinemu) táhne na sedmdesát. Namísto bačkor a televize však stále skládají muziku, objíždějí svět a při tom nezapomínají ani na Českou republiku.

Vloni na jaře Pardubice, letos největší hala v zemi, pražská O2 arena.

Ještě než vypálili své největší hity, zahráli Scorpions na strunu českého vlastenectví, když na velkoplošných obrazovkách nechali plápolat českou vlajku. Zhruba patnáct tisíc hlav v aréně pak frontman Klaus Meine způsobně pozdravil: „Dobrý večer, Praha. Jak se máte?“

Aktuální turné, pokud jde o samotné pódium, se nese ve znamení jednoduchosti. Žádné bedny, kabely, nic, co by rozptylovalo pozornost. Pouze vyvýšená plošina pro bubeníka, obří obrazovka za zády kapely a jedna menší přímo na stagi. Prosté, střízlivé a pompézní zároveň.

Z pódia pak vedla rampa na jakési mini-pódium ukotvené v předních řadách publika, přičemž „škorpíci“ možnosti být fanouškům ještě blíž často využívali. Několikrát na něj dvojice či trojice členů v jakési běžecko-muzikantské choreografii vystartovala společně. Během trojlístku balad v rychlém sledu Always Somewhere / Eye of the Storm / Send Me an Angel se na tuto „stage B“ vmáčkla celá kapela, a to dokonce včetně bubeníka Jamese Kottaka.

Právě Kottak byl jednoznačným hrdinou poslední části setu. Nejprve dokázal, že za pomocí hydraulicky zvednuté plošiny může být i jinak fádní bubenické sólo zážitkem (Tommy Lee z Mötley Crüe by mohl vyprávět) a poté došlo i na zábavnou vložku na téma „stoupni si na bubny, svlíkni si triko s nápisem rock’n’roll forever a ukaž, že totožný nápis máš vykérovaný přes celá záda.“ Na závěr se zase rozčepýřený bicman vyválel v konfetách jako hravé štěně.

Největší pozornost se podle očekávání soustředila na zpěváka Klause Meineho. Sedmašedesátiletý lídr odzpíval celý koncert naprosto čistě. Tu a tam sice vypustil vysoké party, avšak minimálně během přídavku Send Me an Angel dokázal, že i ty nejvyšší polohy stále zvládne bez sebemenšího zaváhání.

Hala dostala několik ochutnávek z posledního alba Return to Forever, ale největším nadšením zabouřila pochopitelně s úvodním pískáním megahitu Wind of Change. Jen škoda, že sborový zpěv, kterému dal Klaus prostor v poslední sloce, nezněl silněji. Došlo i na staré hity Blackout, nebo Big City Nights.

V hymně Rock You Like a Hurricane, která vystoupení definitivně uzavřela, pak jednoho napadlo, zda-li Scorpions objevili lék proti stárnutí. Devadesátiminutovému koncertu by sice slušelo pár desítek minut navíc, přesto kapela za svůj poctivě odehraný a energický set zaslouží poklonu až na zem. Rockový dinosaurus s jedovým ostnem na zadku se stále těší nebývalé vitalitě.

Hodnocení: 75 %

 

Právě se děje

Další zprávy