Recenze - Lana Del Rey je patrně nejdiskutovanější popovou hvězdnou naší dekády. Média i fanoušci s každou její deskou zhusta propírají její neautenticitu, anti-feminismus, botoxem nafouklé rty i nestoudné vykrádání americké popkultury a zapomínají na to, že Lana Del Rey je možná víc umělecký projekt než jen "pouhá" zpěvačka.
Všechny kritizované elementy jsou součástí větší skládanky mýtu, který obaluje její nahrávky. A někdy tak důmyslně prorůstá do písniček, že je občas těžké odlišit, co je ještě hudba a co už mem.
Na začátek ještě návrat k první větě recenze, která skrývá malý paradox. Lana Del Rey je dnes skutečně velká hvězda, nicméně i ostřílený popkulturní konzument by se nejspíše zapotil při úkolu dát dohromady tři její největší hity. Samozřejmě, jsou tu Video Games - virální klipová senzace, která ji v roce 2010 katapultovala ke slávě poté, co se roky marně pokoušela prorazit jako Lizzy Grant.
A pak je tu taky její jediný americký top 10 hit Summertime Sadness, který ale potřeboval k průniku do rádií poněkud lacinou taneční verzi od remixéra Cedrica Gervaise, a tak je otázka, zda ho skutečně považovat za její hit. Možná si někdo vzpomene na Young and Beautiful ze soundtracku k Velkému Gatsbymu, ale to rozhodně žádný frontální atak na rádia nebyl.
Smyslné napětí místo hitů
Sečteno a podrženo, Lana Del Rey negeneruje hity stylem Rihanny, Drakea nebo (kdysi) Lady Gaga, její síla spočívá v schopnosti prodat sebe a svoji image v několika podobných balíčcích a udržovat ve fanoušcích napětí. A chtít víc. Lana Del Rey je trochu jako filmová hvězda, která hraje pořád tu stejnou roli, ale divákům to nijak nevadí. Vždycky přece dostanou přesně to, co chtějí.
A co že to Lana Del Rey vlastně hraje? "Mám tě moc ráda a udělám všechno, co budeš chtít," zpívá ve skladbě Music To Watch Boys To, ale i notorický naivka nejspíš prohlédne masku, pod níž je fatální žena, která svoji ženskost používá hlavně jako zbraň. "Bůh ví, že jsem milovala. Bůh ví, že jsem lhala," zpívá v God Knows I Tried. Jinde jde její stylizace ještě dál a Lana vystupuje jako žena, která naletěla mužům a láska se u ní změnila v závislost, jíž se potřebuje zbavit (Religion).
Kdoví ale, jestli to není jen další trik "sváděcí" techniky. Postavy z jejích písniček jako kdyby vypadly z noirových filmů padesátých let, kdy ženy měly v hollywoodských příbězích jasně dané místo - buď byly mrchy, nebo krásky. A pro diváky bylo všechno tak nějak jednodušší, což je jedna odpověď na otázku po současné fascinaci Lanou.
Hity? Ty na nové desce zase nejsou. Vadí to? Rozhodně ne. Honeymoon je projekt Lana Del Rey dotažený k dokonalosti. Kalifornský padlý anděl zpívá jako někdo, kdo se předávkoval prášky na spaní, katatonicky pomalé skladby nenápadně budují atmosféru a lákají posluchače do pasti. Dětské nemoci debutu jsou zapomenuty, stejně jako producentské zásahy Dana Auerbacha z The Black Keys, který by na minulé desce Ultraviolet nejradši postavil Lanu do buranského baru s country kytarou.
Novinka vrací do hry nepravděpodobnou kombinaci opulentních smyčcových aranží a halucinačních hiphopových beatů a třeba v prvním singlu desky High By The Beach to funguje opravdu na výbornou. Mohutné peřiny vřelých smyčcových zvuků mají ale samozřejmě navrch, zpěvačka si v nich krásně lebedí ve svých glamour depresích.
Hodně se mluvilo o tom, že Lana natáčí s producentem Markem Ronsonem, který pomohl na vrchol Amy Winehouse, Adele nebo Lily Allen. Jenže Lana Del Rey vůbec není čisté retro, kterého je Ronson přeborníkem. Honeymoon tak natočila s osvědčenou dvojicí - Rick Nowels (autor) a Kieron Menzies (producent), s nimiž sdílí vizi hudby, která nestojí ani tak mimo čas, jako spíš nad ním. A může si dle libosti vypůjčovat, cokoliv potřebuje - ať už to jsou obří muzikálové melodie, padesátkové soundtracky k romantickým filmům nebo moderní trapové beaty.
Životaschopná alternativa
Podobně ostatně Lana pracuje i s texty, kde na Honeymoon stihne odkazovat na Space Oddity od Davida Bowieho, hiphopovou klasiku Rapper’s Delight i soulovou královnu Billie Holiday. Jediný výrazný přešlap udělá, když přestane rafinovaně citovat a začne bez skrupulí napodobovat. A tím myslím poslední track s coververzí Niny Simone Don't Let Me Be Misunderstood. "Jsem duše, jejíž úmysly jsou čisté, jen mě prosím špatně nepochopte," lká po hodinové jízdě plné emocí - předstíraných i skutečných - a posluchač si není úplně jistý, jestli jí už tentokrát uvěřit.
Temné líbánky kalifornského padlého anděla míří za oceánem k stotisícovému prodeji v prvním týdnu, což je při současném stavu hudebního průmyslu velmi slušné číslo. Životaschopnost projektu Lany Del Rey je přinejmenším důkazem toho, že dnešní pop nutně nepotřebuje hvězdy, které mění styly s každým singlem a snaží se zalíbit co nejširšímu spektru posluchačů.
Někdy stačí mít jasně definovanou hudební estetiku zdánlivě mířící na menší konzumentskou skupinu a dostatečně propracovat příběh kolem své osoby a fanoušci nakonec dorazí. Byť možná nejdříve budou jen zvědavě nakukovat.
Stejně nenápadně jako Lana Del Rey nakonec ke slávě protančil i The Weeknd, který se svým příběhem zmučeného hédonisty úspěšně boduje v amerických žebříčcích. (A Lana mu hostuje na aktuální desce Beauty Behind The Madness ve skladbě Prisoner.) Také on začal svoji cestu na internetu, v anonymitě a v zvláštní žánrové bublině. O pět let později společně stojí rozkročení mezi popem a alternativou a z obou světů dělají o něco lepší místo.
Hodnocení: 85 %
