Petr Janda nepředstírá, že je mladík, což ale neznamená, že už se necítí jako rocker. Větší část písní na novém albu Olympicu je o vzpomínkách, ale mají drsnou polohu. Často v nich slyšíme dědkovské holedbání starého frajera a písně voní pověstným rockovým tématem sexu, drog a rock’n’rollu.
Hospoda a bar k tomu samozřejmě patří také. A správný tvrdý chlap se nestydí občas přidat i trochu sentimentu v nějakém ploužáku.
Smrt? Na tu není čas myslet. Leda na kamarády, kteří už to mají za sebou. "Už moře let vidím tenhle svět / Spíš jako příběh k pousmání," zpívá své krédo Janda. Jinde prozrazuje, jak to přežít: "Nesmím se ohlížet / Už vůbec ustrnout."
Zdá se, že po Pavlu Chrastinovi a Zdeňku Rytířovi našel konečně Petr Janda textaře, který vyhovuje jeho dnešnímu, lehce furiantskému stylu. Ondřeje Fencla známe jako kapelníka doprovodné skupiny Luboše Pospíšila a pospíšilovsky rozmáchlé jsou i jeho texty pro novinku Olympicu. Možná mohly být méně upovídané, se záplavou slov se ale zkušený Janda dokáže vyrovnat.
Důležité je, že to jsou texty na tělo, obsahově zhruba v intencích éry před 40 lety, kdy to Olympicu slušelo nejvíc: éry, kdy Janda zpíval "kdo tě líbá, když ne já".
Titulní píseň s brilantně eroticky naladěnou poslední slokou, ploužák nazvaný Šrám, co se nikdy nezahojí nebo pijácká Hejá jsou evidentně nejlepšími skladbami alba - a všechny je napsal Fencl.
Spíše raritu představuje textařský příspěvek Michala Malátného. Je snadné si představit, jak by skladbu Ach zpívali jeho Chinaski, ale Janda k ní přistupuje nekompromisně, byť laskavě.
Na desce Kaťata si ostatně frontman sám vyzkoušel i textařskou roli. Jandovi patří spoluautorství úvodní písně a hlavně závěrečné Nemám páru. V obou naplno zaznívá jeho smysl pro humor.
V souvislosti s Nemám páru stojí za povšimnutí Jandův hlas. Tak hluboko jako na novém albu snad nezpíval, ani když před řadou let v muzikálové verzi Rusalky hrál Vodníka. Už Karel Gott tvrdil, že závidí barytonům a basům, kteří hlasově stárnou pomaleji než tenoři, a když jim hlas věkem klesne ještě víc, navíc jim to sluší.
To je případ Petra Jandy, i když občas je vyšší věk v hlase trochu zdát. Jeho zpěv, například v Nemám páru, se blíží až k recitaci. Patří to k image, se kterou desku vytvořil - totiž že nemá smysl něco předstírat. Také proto vyznívají Kaťata tak sympaticky poctivě.
Kaťata jsou rovněž první deskou Olympicu, na níž klávesy ovládá nový člen sestavy Pavel Březina, ostřílený muzikant, který kdysi hrával s uherskohradišťskou Argemou. Ke kapele se připojil letos v březnu jako vítěz konkurzu, jehož finále Olympic přenášel on-line.
Na právě vydané desce už je Březinův vliv znát. Klávesy vystupují víc do popředí a v některých skladbách se svými sóly stávají partnerem sól Jandových.
Aranžmá výrazně připomene britský rock začátku 70. let minulého století, dobu Deep Purple a Uriah Heep. Tyto kapely se vybaví v paměti, když zazní klávesový rozjezd na začátku titulní písně alba nebo v úvodním riffu Hammondových varhan a kytary v Ach. Nejsou to ale autentické "sedmdesátky", spíš retro viděné očima a technologiemi dneška.
Současný Olympic i přesto zůstává tím klasickým Olympicem, který zrodil českou rockovou hudbu. Autentický rock’n’roll dodnes hraje stejně dobře jako ploužáky.
Síla Kaťat není v kolekci singlových hitů, ty musí Olympic přenechat mladším, ale v celku. Působí jako sbírka různorodých momentek, shromážděných ve fotoalbu bez ladu a skladu, a přece dohromady tvořící nějaký nedefinovatelný obraz lidského života, míchající vzpomínky a současnost.
Rocková hudba bývala hudbou mládeže. Jak čas utíká, stává se hudbou střední a starší generace. Hity ale vytvářejí ti nejmladší. Desky jako Kaťata nemají takový dopad, jaký by zasloužily. V 80. letech by minimálně ze tří skladeb byly hity. Dnes osloví spíše starší generace. Ty ale zase ocení poctivou muziku.
Olympic: Kaťata
Supraphon 2020
