Recenze - Nakladatelství Galén se kromě vydávání knih z oblasti medicíny profiluje i jako folkový label se zálibou v archiváliích. 2CD V mýdlových bublinách shrnuje tvorbu první, klasické sestavy folkrockerů Marsyas, tedy tria Zuzana Michnová, Petr Kalandra a Oskar Petr. Podtitul Live 1973 - 1978 napovídá, že kompilace přináší průřez koncerty, které trojice odehrála před vydáním zdařilého eponymního debutu.
Marsyas byli na české hudební scéně sedmdesátých let zajímavým, i když problematickým zjevem. Michnová, Kalandra a Petr totiž na rozdíl od ostatních folkařů nevzhlíželi ani tak k Bobu Dylanovi (i když zcela ignorovat jej samozřejmě nešlo) a netoužili být bardy pojmenovávajícími bolesti doby a místa. Místo toho se zhlédli v prosluněném, nekonfliktním folk rocku čtyřlístku Crosby, Stills, Nash & Young a Lovin' Spoonful a tak trochu si hráli na české Mamas & Papas.
Déšť medicinbalů
Takhle skupinu zachycuje první disk skvěle vypravené kolekce s plakátem a obsažným bookletem. Na druhém disku už drtivě převažuje původní tvorba (na prvním je toho původního pramálo). Ne že by se Marsyas během pětiletky 1973 - 1978 proměnili z revivalu v kapelu hrající výhradně původní repertoár, to jen dramaturgie Mýdlových bublin je sestavena tak, aby podobný posun naznačovala. Téměř výhradně autorsky původní kapelou se Marsyas stali až na prvním albu. Na dalších dlouhohrajících kolekcích, Kousek přízně, Jen tak, V přítmí (to je navzdory slovu Marsyas na obalu spíše sólovka Zuzany Michnové), kapela hledá širší zvukovou paletu a opouští rozjásané tamburašství svých raných dní.
Název V mýdlových bublinách vyznívá při poslechu prvního CD kompletu vcelku bizarně: na mnoha místech s ním lze bezezbytku souhlasit a poukázat na to, že bubliny jsou lesklé věcičky bez váhy a s ničím uvnitř, jindy mám dojem, že obraz vznášejících se bublin by bylo vhodné nahradit ničivým deštěm medicinbalů.
Problém raných Marsyas totiž spočívá v kombinaci absolutní absence nadhledu a smyslu pro humor s neodbytným nutkáním „dát do toho vše" a být američtější než Američani. Trojice to na záznamech coververzí zkrátka „hrne" a nenechá posluchače ani na vteřinu vydechnout - navíc se tváří, jako by se kolem ní rozprostíral přinejmenším Woodstock. Při nedávném sledování mistrovského tříhodinového dokumentu z tohoto festivalu jsem jen žasnul nad společenskou naivitou vystoupení Joan Baez, Country Joe McDonalda i Johna Sebastiana - jistě, patřilo to k duchu doby a místa, ale lze považovat skutečnost, že někdo v normalizačních Čechách je smrtelně vážně imituje, za jinou než dokonale směšnou?
Říká se tomu eskapismus, únik do jiné skutečnosti, třeba do starých zlatých časů či vůbec „někam, kde je líp". Podle sociologa Anthonyho Giddense je eskapismus jednou z širších schopností médií - lze dodat, že i populární kultury - vytvářet tzv. ontologické bezpečí (snižování úzkosti, vnášení řádu a srozumitelnosti do života). Pro první éru Marsyas to platí dokonale. Touha být TAM, ocitnout se alespoň ve snech na idealizovaném západě, kde ta správná hudba žije, ta je vlastní každému, kdo TAM nebyl - ať už českému rockerovi a folkaři nebo britskému teenagerovi, který se narodil o čtyřicet let později než členové Rolling Stones.
Rozdíl je v tom, že onen český rocker a folkař měl pocit, že jej železná opona dělí od naprostého ráje. Krásnou, ironickou ilustrací budiž popěvek, jehož autora se mi nepodařilo vypátrat, který jsem ale často slýchával: „Kdyby byl John Lennon od nás, kdyby byl z Moravy…" (Byl by pořád takový salónní proletář, táži se. A co Lou Reed, podepsal by Antichartu? Buďme rádi, že naše idoly jsou bezpečně daleko. Ale to sem teď nepatří.)
Kalandra? Američan z Vysočan
Svůj privátní hudební ráj si v tvorbě přivolává kdekdo, na tom není nic špatného a těžko si představit vývoj umění bez návaznosti. Problémem není ani to, že Marsyas v tomto směru ale, zdá se mi, ulítli až příliš. Když začínali, nebyl jsem ještě na světě, poslech prvního disku kompilace mi ale dokonale štymuje s výrokem, jehož se ve svých pamětech Alternativa dopustil Mikoláš Chadima: „Jejich vystoupení bylo nekonečné. Ztratili zřejmě soudnost. Přivolávali atmosféru festivalů šedesátých let a nedošlo jim, že na ně lidi serou. Přetáhli nejmíň o tři čtvrtě hodiny."
A nejvíc biti na tom byli sami Marsyas, tedy alespoň dvě třetiny skupiny nepochybně ano. Zuzana Michnová pro samou exaltovanost a stylizaci do Joan Baez zapomínala, jak působivé může být ticho, pocit důvěrné intimity, jak naléhavý dokáže být náznak. Oskar Petr, jednoznačný hitmaker, který si na konto později připsal třeba Medvídka, zase mohl jen oplakávat své jedinečné básnické obrazy ušlapané drnčením kytar a halekavými špatnými trojhlasy - málo platné, pořádně zpívat uměla z trojice jen Michnová. V původní tvorbě se trojice zpěvácky našla - bylo to i tím, že písničky, které si sami psali, byly vesměs pomalejší. Snad jen v případě Petra Kalandry tohle všechno bylo jedno.
Následujícím textem nepochybně popudím všechny ty, kdo ke Kalandrovi vzhlížejí, a že jich není málo: na tohoto zesnulého kytaristu a zpěváka se v Čechách obecně „nešahá" a má status legendy se smutným koncem. Přitom v Kalandrově osobě jako by ono eskapistické a marné toužení českého bigbítu vyplouvalo na povrch nejvýrazněji.
Všichni, kdo na Kalandru vzpomínají, říkají víceméně totéž: byla s ním ohromná sranda a především byl v Americe a „kus té svobody přinesl s sebou" (píše v bookletu 2CD Vojtěch Lindaur). Byl zkrátka TAM. Jenže na tohle existuje i trefné označení „Američan z Vysočan" a to, obávám se, v Kalandrově případě platí víc než dokonale.
Až do konce života se zabýval tvorbou coververzí svých oblíbených písní, které zpíval nevýrazným hlasem a textoval mnohdy spíše za pomoci slovníku než múzy. Slyšte Solnej sloup - topornou verzi Dylanovy Like A Rolling Stone. Jistě, nelze trumfnout originál, Kalandra svým repertoárem ale jako by dával najevo, že je se svými skupinami navždy jen chudým příbuzným amerických gigantů a že nemá cenu snažit se o autorskou výpověď. (Jaký je rozdíl mezi ním a například Václavem Neckářem zpívajícím Mrs. Robinson? Prozradím: výborný zpěv, text i orchestr na straně „spotřebního popu.")
O prvním disku kompilace se tolik rozepisuji proto, že právě obsahuje ty „dříve nevydané rarity", tedy to, čím Galén patrně touží zaujmout kupce především. Druhé CD, vlastně jakýsi náčrt debutového elpíčka, ukazuje Marsyas jako autorsky vyzrálou partu, jejíž tvorba sice nemusí sedět každému, rozhodně jí ale nelze upřít originalitu a šmrnc.
Když nepsali na cizí hudbu, byli najednou tisíckrát přesvědčivější, tisíckrát méně křečovití, nacházeli vlastní jazyk - nebo jazyk autorské písně není jen ve slovech, ale je synergií vzešlou ze spojení hudby, textu a přesvědčivé interpretace - osobnější témata než ta, která si vypůjčili spolu s melodiemi, neotřelejší obrazy. Jako dvojice klenotů z druhého disku vystupují mistrovské živé verze Petrova Zmrzlináře a Příště se ti radši vyhnu, snad nejlepší písně Zuzany Michnové, která si už díky ní zaslouží přízvisko královna českého folk rocku.
Tápající hledání a vyvolávání něčeho, co nikdy nepřijde, tento „historický šerm hudby", jak jej ukazuje první disk Mýdlových bublin, ale mělo, domnívám se, zůstat skryto v archívech. Slušelo by se, aby tahle recenze byla co do vyzdvihování kladů a záporů vyváženější a nerýpala se jen v negativech, jejím tématem ale zkrátka není to, co z Marsyas dodnes platně přežilo, nýbrž archivní nahrávky, tedy nahrávky, jejichž největší hodnotou je ona „archívnost". A reedice základní diskografie Marsyas na CD - s výjimkou debutu - stále ne a ne vyjít.
