Recenze - Každý ze dvou členů Broken Bells je hvězdou určitého hudebního kontextu či přístupu. Danger Mouse, civilním, neuměleckým jménem Brian Burton, je producentem a studiovým kutilem, o kterém se říká, že všechno, čeho se dotkne, se mění v cenné hudební kovy. Že to nejsou fámy, dokládají četná alba z četných spoluprací s jinými muzikanty. Řekneme-li, že každé album, na kterém se podílel, velmi úspěšně reflektovalo jiný žánr, bude to nadsázka, ale její velikost nebude nikterak obrovská.
Umělecká identita jeho kolegy z Broken Bells, Jamese Mercera, má mnohem méně vrstev. Hudební scéna ho zná, protože zpívá, skládá a textuje skromně vyhlížející a skvěle znějící skladby indiepopové kapely The Shins.
After Disco je antitezí eponymního debutu
Debutové album Broken Bells z roku 2010 znamenalo několik vítězství. Tím prvním byla skutečnost, že Danger Mouse už po několikáté ve své kariéře dokázal elektronickými hračkami a chrastivými beaty zvukově obohatit tvorbu dosud spíše rockověji se profilujícího interpreta. (Ovšem ještě předtím, než to zmáknul v rámci Broken Bells s Jamesem Mercerem, ukázal nové hudební perspektivy například Beckovi a Sparklehorseovi, písničkářům, kteří se experimentu nikdy neštítili.)
Za druhý triumf bylo možné považovat moment, ve kterém se jejich pop stal živoucím, kreativním organismem, který není zakonzervován ve svých modelových vzorcích. Popových alb, které toto dokáží naplnit, příliš nevychází. Proto si jich važte. Druhé album Broken Bells už mezi ně nepatří.
Přestože se aktuální novinka - jmenuje se After the Disco a nejmenuje se tak bezdůvodně nebo snad omylem - tváří zvukově a skladatelsky docela podobně, lze ji chápat jako přesný opak debutu.
První album bylo spontánní, hravé. Jeho hlavní emocí byla radost; radost dvou muzikantů přicházejících z odlišných hudebních světů, které těší, že se vzájemně mohou obohacovat, ovlivňovat, předávat si informace, zkušenosti, zvukové látky a názory na podobu písně. Čas strávený s touto nahrávkou byl vzrušivý, protože jste přihlíželi vzniku něčeho nového, neokoukaného; něčeho, co nemá stanovená přesná pravidla.
Druhá deska je naopak výsledkem tvrdé práce; snahy naplnit právě ta pravidla, která byla debutovým albem formulována. Byl-li debut spontánní, tak dvojka onu spontánnost tematizuje, přijímá ji jako kýžený koncept, cíl. Vy už ale víte, že něčeho takového nelze na zakázku dosáhnout. A že, pokud se o to někdo snaží, tak mu hrozí, že bude obviněn ze sprostého podvodu.
After the Disco je důsledkem strachu z vlastní recyklace
S touto změnou přístupu se logicky mění také požitek posluchače při konzumaci.
Přinesla-li vám předchozí deska emocionální zážitek, přenesla-li na vás chuť chovat se spontánně, jen tak si zazpívat, jen tak si zatančit, tak aktuální album vás pravděpodobně zklidní; místo toho vám nabídne možné potěšení „z analytického poslouchání popové hudby“.
After the Disco totiž není albem, které by strhlo samo o sobě, svými písničkami, ale je albem, u kterého je zajímavé diskutovat o tom, proč tenhle zvuk byl použit právě tímto způsobem. Pokud je vaším fetišem akademický pop, zabaví vás na několik týdnů. Můžete pak klidně napsat studii na téma, jak se Broken Bells na svém druhém albu vyrovnávají se zvukovou estetikou diska.
Na prvním albu Broken Bells bylo zábavné rozpoznávat, zda za konkrétním motivem stojí Danger Mouse, nebo James Mercer; oba ve skladbách zanechali jasný otisk, který bylo možné docela snadno identifikovat.
Hrát si tímto způsobem s novinkovým albem nebude možné. Na After the Disco se už totiž stírají kořeny a původ jednotlivých postupů; zvuk je mnohem homogennější, ucelenější. V důsledku toho nové skladby Broken Bells ztrácejí jinakost atraktivního alt-popového stylu. Znějí prostě obyčejněji.
Druhé album Broken Bells vlastně přiznává strach obou muzikantů, že se budou opakovat, strach, že debut nahrají podruhé. A deska skutečně zní jinak než první: je vážnější, je na ní víc zvuků; je těžší, je hutnější, chce být chytlavější, nepůsobí už tak odlehčeně, naopak je velmi okázalá.
Tyto charakteristiky ale bohužel nejsou výsledkem nové tvůrčí vize dvojice, ale snahou, aby všechny typické znaky debutu dostaly velkolepější a epičtější rozměr. Eponymní debut vyvolal chuť tančit. After Disco posluchači vydá direktivní příkaz: „TANČIT! HNED!“. To si s sebou nese zvláštním způsobem nepříjemnou agresi.
Tento přístup může odrážet ambici po absolutní preciznosti, koncepční dokonalosti. Jako by Broken Bells nechtěli nechat ani jednu vteřinu své písně nevyužitou; každý „volný prostor“ tak musí být zaplněn nějakým zvukem nebo motivem, nápadem.
Ti spokojení posluchači budou mluvit o progresivní vrstevnatosti, o albu, ze kterého čiší čisté muzikantství, možná snad až nečekaná originalita. Ti zpruzení se zmíní o producentské přeplácanosti, která ty zajímavé momenty nemilosrdně zabíjí.
Autor tohoto textu desku After Disco slyšel už desetkrát a stále se nerozhodl, ke komu se přikloní. Ale protože mu nikdy nebyly sympatické snahy o dokonalost každého detailu, protože se zhlédl spíše v estetice kazovosti a lo-fi, tak by měl mít blíže k těm, kteří druhé album Broken Bells považují za kýčovitou zvukovou koláž.
Broken Bells své aktuální skladby "našli" kdesi na popové scéně sedmdesátých a osmdesátých let. Fascinace těmito dobami jsou dnes zcela standardní. To by mohlo podpořit tezi, která hlásá, že vše na druhém album Broken Bells je tak nějak neodvážné, možná zbabělé. Jako by to byla deska, která se bojí udělat cokoliv netradičního. Eponymní debut byl v tomto ohledu plně opačný.
After the Disco je pop, který mainstream udělá lepším
Tato recenze určitě ale nemá motivaci, aby označovala Broken Bells za zrádce. Hravé debutové fejetony se totiž v myšlenkově objemné akademické studie mění poměrně často.
Málokdy totiž interpret přijme, že se bude druhé album jeho projektu od debutu výrazně lepšit, stejně jako odmítne, aby znělo stejně, či alespoň výrazně podobně. Postup, kdy se absence invence maskuje velkolepějším stylem, je pak docela tradiční. A také to je důvod, proč mne albové dvojky často tak moc nudí.
Přijde-li ovšem za mnou někdo s tím, že pokud by všechen pop světa zněl jako ten na After the Disco, žili bychom v kulturně mnohem přijatelnějším světě, mlčel bych na znamení souhlasu. Toto album je vlastně také důkazem faktu, že současný mainstream častěji oživují umělci s alternativní, nebo dokonce dávnou undergroundovou minulostí, než aby tento vděčný úkol plnily uměle vyráběné hvězdy major labelů.
Tato recenze vás nechtěla přesvědčit o tom, že nová deska Broken Bells je špatná. Jen formulovala důvody, proč vlastně není ani trochu cool. After the Disco je deskou těžce vydřené kvality. Vhodná je zejména pro zajištěné padesátníky, kterým umožní upadnout do sladkého snu vzpomínek na své dozrávání.
Autor redaktor časopisu Živel
