Kromě technických a marketingových důvodů ale za odkladem klidně mohla stát i neodbytně optimistická a energická nálada nahrávky, která je nejkratší a zároveň nejpřímočařejší v jejich historii.
Oproti Nirvaně, na jejíž rozervanost před čtvrtstoletím navázali nejen v osobě Davea Grohla, který se přesunul od bicích za mikrofon, byli Foo Fighters vždy krotší a přístupnější. Grohl se ostatně v minulosti nevyznával ze slabosti pro heroin, ale mnohem spíše z lásky ke zběsilosti kapely Motörhead a stejnou měrou také k refrénům švédské skupiny ABBA.
Teprve teď, po padesátce, se rozhodl naplno rozevřít své popové srdce. K nahrávání přizval vrstevníka, producenta Grega Kurstina, který proslul prací pro popové zpěvačky jako Sia, Lily Allenovou, Pink nebo Adele, s níž natočil i její největší hit Hello.
Už nahrávání Grohl opepřil jednou ze svých báječných historek. Kapela si místo studia pronajala starší dům ze 40. let minulého století na losangeleském předměstí Encinu. Tam se ale začaly dít podivné věci. Každé ráno muzikanti našli nástroje rozladěné, stopy v rozpracovaných náběrech byly zpřeházené, některé verze vymazané. A když Grohl do studia nainstaloval starou videochůvičku svých dětí, viděl nevysvětlitelné věci… o kterých ale nemůže mluvit, protože majiteli domu podepsal mlčenlivost.
"Temné síly" každopádně způsobily, že Foo Fighters novou desku nahráli, co nejrychleji to šlo, aby mohli z prokletého studia vypadnout.
Nezáleží na tom, co se ve studiu dělo doopravdy. Ale devět nových skladeb zabírajících 37 minut skutečně působí jako rychle a profesionálně odvedená kompaktní nahrávka. Mají v sobě stejnou měrou rukopisnou předvídatelnost, zvukově a stylově nečekané odbočky i neodbytnou podprahovou chytlavost jako každé duchařské vyprávění, včetně toho Grohlova.
Nadpřirozeného ovšem na desce není nic. Foo Fighters tu pod dohledem producenta Kurstina elegantně procházejí pro rockovou kapelu tím vůbec nejtěžším testem: natočit optimistickou a uvnitř veselou nahrávku o tom, jak jsou po čtvrtstoletí úspěchů spokojení.
Jako hlavní inspiraci Grohl uvádí Let’s Dance od Davida Bowieho z roku 1983. Je to patrné především na rytmické složce, naštěstí aniž by šlo o násilný producentský přerod v rockovou tancovačku.
Vedle kytar, melodií a grungeových energických zlomů se písně mnohem víc řídí rytmikou, až funkovou energií. Tu třeba v titulní skladbě podprahově umocňují perkuse Omara Hakima, bubeníka, který mimo jiné rozhýbal právě Bowieho Let’s Dance.
Foo Fighters na desátém albu neobjevují nic zásadně nového, ale hned několikrát vystupují z ulity svého stylu a očekávání fanoušků. Se svou odvěkou lidovostí k tomu přistupují sympaticky, bez kdovíjakých "uměleckých" her na schovávanou.
Vše je patrné už z úvodní skladby Making a Fire, kterou namísto Grohlova rockového chrapláku otevírají dívčí hlasy se sborovým "ušním červem": na, na, na. Typická stadionová srozumitelnost přichází ostřílené kapele při koketování s popem jenom vhod.
Jsou tu různé experimenty a úkroky: gospelové vokály či silně rytmizované, skoro taneční refrény, mohutné smyčce i textury z kytar.
Stejně samozřejmě ale Foo Fighters i nadále dovedou odpálit tak přímočarou rockovou skladbu jako No Son Of Mine, jejíž náčrt snad Dave Grohl musel vytrhnout z deníku zesnulého Lemmyho Kilmistera z Motörhead.
Medicine at Midnight je nahrávka, která vyvažuje to nové se starým. A vše uhání dopředu ve vzájemné harmonii. Výsledkem je až nakažlivá bezstarostnost. Sám Grohl ji nevědomky vystihuje v textu skladby Waiting On a War: "Nikdy jsem vážně nechtěl být jednička. Jenom jsem chtěl všechny milovat…"
Nové album je především hlasitým a zábavným vyznáním lásky k hudbě bez ohledu na žánry. Ve finále na zvuku nebo aranžmá tolik nesejde. Základem zůstává Grohlovo intuitivní písničkářství, pověstné citem pro melodie a slogany, které se znenáhla vynořují ze zlomů v refrénech a v nástupech k finále.
Čtvrtstoletí poté, co Foo Fighters odhalili svůj rukopis, díky tomu i nové skladby přirozeně utkví v paměti už na první poslech a nepůsobí vykalkulovaně ani bezradně.
Na toho, kdo není ochoten se vzdát předsudků, může popově produkované album působit jako vypulírovaný průjezd rockovou historií. Přitom skrývá místa, kde se vyplatí zastavit a ocenit, že namísto dinosauřího tlení na dobytých pozicích si Foo Fighters uchovávají klukovskou radost z hudby. A s ní schopnost nezastydnout a otevřít se tomu, co život přináší, i když je to zrovna pop.
Jen tak se křehkým klenotem desky mohla stát předposlední skladba Chasing Birds, která zní, jako by se Dave Grohl pokusil napsat a nazpívat "svoje" Lennonovo Imagine. Dokonce i tahle drzost mu s tou jeho humpoláckou přímočarostí bez problémů prochází.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
Album
Foo Fighters: Medicine at Midnight
Roswell Records 2021
