Nekrolog: Úsměv a hrát všechno se všemi. Zemřel jazzový velikán Chick Corea

Daniel Konrád Daniel Konrád
12. 2. 2021 7:40
Zprávu, že po 79 letech se zastavilo srdce klavíristy Chicka Corey, bude jazzový svět vstřebávat dlouho a těžce. Corea jej změnil jako málokdo a vždy byl přece nezastavitelný. Každý rok zakládal nové kapely, vydával další alba, vyjížděl na turné. Po nocích skládal v hotelech.

Chick Corea stál u zrodu jazzrocku, posunul možnosti hraní v duu i triu. Napsal skladby jako Spain, Windows nebo 500 Miles High, ze kterých se staly standardy. Patřil k muzikantům, kvůli nimž lidé začínají hrát na nástroj a které studují celý život.

Obdařen nevídanou mírou talentu, jejž rovnoměrně uplatňoval na akustický klavír i elektrické piano, propojoval jazz, rock, flamenco, evropskou klasiku či latinskou hudbu. Přestože žil na Floridě, hráčsky byl doma v New Yorku, městě zrozeném z míchání kultur a vlivů, tak jako se potkávaly v Coreově hře.

Psal invenční, technicky náročné, afrokubánskými rytmy často poznamenané skladby. Hrál je ale zlehka. Měl osobitý zvuk a precizní frázování, které člověk poznal po pár taktech. V závratné rychlosti posluchače prováděl náročnými harmonickými zákruty a lichými metry v improvizacích, které s postupujícími minutami nabývaly udivujících rozměrů.

Za více než šest dekád natočil přes 100 desek, za něž dostal 23 cen Grammy. Neměl oblíbený styl či sestavu, stejně tak nerozlišoval žánry. Všechno u něj souviselo se vším, kontinuálně se vyvíjel různými směry. Když sedal za klavír, často bez setlistu, pod rukama se mu otevíralo nekonečně možností. "Vědět, co vás čeká, je nuda. Nejlepší je stavět sebe sama do neznámých situací," hlásal.

Česká stopa

Vyznával přesvědčení, že umělec se nesmí svazovat škatulkami ani příliš dlouho věnovat jedné věci. Odmítal názor hudebních labelů, že je nemoudré zahlcovat trh nahrávkami, a tak jen za poslední dekádu vydal 15 desek. Chtěl hrát co nejvíc, s co nejvíce lidmi, co nejrůznější muziku. Vystupoval sólově, v komorních i větších sestavách, komponoval pro orchestry. Co rok vyrážel na turné s novou kapelou.

Když měl jubileum, sezval všechny, s nimiž kdy něco dělal, a postupně také se všemi účinkoval. Před pěti lety mu takto oslava 75. narozenin v newyorském klubu Blue Note zabrala osm týdnů, v jejichž průběhu se představil v 15 formacích. Každý večer měl vyprodáno.

Chick Corea.
Chick Corea. | Foto: Arne Rostad

Nebyl stavěný na rozhovory ani ceremoniály. Nejvíc vždy řekl za klavírem, kde se nepřetržitě usmíval až dětskou radostí ze hry. Neměl tvůrčí bloky ani deprese. Hudba pro něj byla komunikace, dlouho především s muzikanty, v novém tisíciletí čím dál víc také s publikem, kterému skladby krátce popisoval, příležitostně s ním žertoval, nebo ho dokonce dirigoval při sborovém zpěvu.

Za Coreou se táhnou výrazné české stopy. Ta koncertní začala koncem 80. let minulého století, kdy vystoupil nejprve se zpěvákem Bobbym McFerrinem na Bratislavských jazzových dnech a rok před sametovou revolucí v pražském Paláci kultury s kapelou Elektric Band, v níž působili basista John Patitucci nebo bubeník Dave Weckl.

Její obměněnou sestavu, ve které kromě Corey zůstal saxofonista Eric Marienthal, roku 1994 přivezl ještě do Edenu. A pak se znovu, mnohem intenzivněji, začal vracet v novém tisíciletí: byl s banjistou Bélou Fleckem v Obecním domě, vibrafonistou Garym Burtonem v Kongresovém centru nebo hned třikrát na brněnském Jazzfestu. Vždy v jiné sestavě.

Nejdůležitější Coreovu českou spojnici však tvořila spolupráce s kontrabasistou světových kvalit Miroslavem Vitoušem, s nímž roku 1968 ještě s bubeníkem Royem Haynesem natočili album Now He Sings, Now He Sobs. Posunulo možnosti jazzového tria o roky napřed a předznamenalo jeho moderní podobu.

Záznam koncertu Chicka Corey s Miroslavem Vitoušem a Royem Haynesem z newyorského klubu Blue Note, 2001. | Video: Blue Note

Sestavu obnovovali nárazově, jednou v 80. letech, podruhé začátkem tisíciletí. Zřejmě naposledy spolu hráli roku 2010 v izraelském Tel Avivu. I tam Vitouš, celoživotně emancipující kontrabas od jeho původně doprovodné role směrem k nástrojové paritě, vedl s Coreou plnohodnotný dialog. Mohutnýma rukama a osobitou technikou přenášení váhy v zápěstí vytvářel jedinečný zvuk. Majestátně užíval hry smyčcem na svou upravenou americkou basu s menším tělem.

Zkraje tisíciletí se Chick Corea objevil ještě na Vitoušově desce Universal Syncopations, natočené v supersestavě s jazzrockovým kytaristou Johnem McLaughlinem, saxofonistou Janem Garbarkem a bubeníkem Jackem DeJohnettem. I když tady klavírista účinkoval jen ve třech skladbách a své party natočil na dálku, což limitovalo vzájemnou improvizaci.

Přelomová fúze

Chick - vlastním jménem Armando - Corea hrál na piano od čtyř let. Protože vyrůstal ve východoamerickém státě Massachusetts, od dospívání jezdil na koncerty do jazzově zajímavějšího New Yorku. Už na střední škole kvůli tomu "vynechal tak třetinu učiva", jak říkal. Jiné to nebylo na univerzitě Columbia, kde vydržel měsíc, ani na hudební škole Juilliard. "Nebavily mě formality," vysvětloval.

Vztah k jazzovému stylu bebopu a klasické hudbě měl po otci, trumpetistovi a kapelníkovi, načež v polovině 60. letech našel cestu také k afrokubánské muzice, když v klubech doprovázel perkusistu Mongoho Santamaríu. "Nic jsem o latinské muzice nevěděl. Ale její rytmy, otevřenost, ten pocit z toho, když na vaši hudbu lidé tančí, mi otevřely oči," říkal.

Chick Corea v roce 1975.
Chick Corea v roce 1975. | Foto: ČTK/AP

Zároveň hrál v kapelách slavných jazzových hudebníků Dizzyho Gillespieho nebo Stana Getze. A podle svých slov tehdy především napodobal vše, co slyšel. Třeba klavíristu Horace Silvera.

Upozornil ho na to saxofonista Joe Farrell, o pár let starší spoluhráč, se kterým roku 1968 natočil své debutové album Tones for Joan’s Bones. "Šli jsme k Joeovi domů, udělali si sendviče s burákovým máslem a jenom poslouchali. A kdykoliv přišlo moje klavírní sólo, Joe povídá: takhle hraje Horace Silver. Za chvíli zase: tohle máš od Wyntona Kellyho. Přiváděl mě k nepříčetnosti, protože měl pravdu," vzpomínal Corea, jak mu trvalo, než se hráčsky osamostatnil.

To přišlo skrze stylotvorného trumpetistu Milese Davise, s nímž Corea začal hrát v době jeho přelomového přechodu z akustické na elektrickou hudbu. Desky In a Silent Way a Bitches Brew, vydané v letech 1969 a 1970, otevřely cestu fusion, to znamená kombinaci jazzu a rocku, a Coreovi ukázaly do té doby nevídanou míru svobody.

"Miles nás všechny přivedl do studia a nechal nás hrát, co jsme chtěli. Nedával povely. Donesl skladby, někdy jen melodii či groove, a nikomu neříkal, co, jak nebo kdy hrát," popisoval Corea zkušenost, která mu improvizačně rozvázala ruce. A pro muzikanta zvyklého na jazzkluby byla přelomová nejen tím: když Davise doprovodil na festivalu Isle of Wight, naslouchalo jim odhadem 600 tisíc lidí.

Část vystoupení kapely Milese Davise s Chickem Coreou na festivalu Isle of Wight, 1970. | Video: Eagle Rock

Ve znamení fusion se pak nesla celá 70. léta: směr udávaly sestavy Headhunters, Mahavishnu Orchestra, Weather Report spoluzaložený Miroslavem Vitoušem, a především Coreův nový projekt Return To Forever.

Kapela v letech 1972 až 1977 natočila sedm alb v různém složení, definitivně etablovala Coreu jako skladatele a prošla závratným vývojem.

Na začátku to byla relativně mírná sestava se zpěvačkou Florou Purim a jejím mužem, perkusistou Airtem Moreirou, vnášejícím do ještě jazzového celku brazilské rytmy. Od přelomové desky Hymn To The Seventh Galaxy už šlo o našlapanou, rockově hrající sestavu, ve které Coreovi užívajícímu nejmodernější syntezátory byli plnohodnotnými partnery bubeník Lenny White nebo Stanley Clarke na elektrickou basu. Rok nato se k nim přidal kytarový talent, teprve devatenáctiletý Al Di Meola.

Byl to vedle Clarkea další z mnoha hráčů, které Chick Corea objevil a jejichž kariéry nastartoval: podobně jako pak v 90. letech izraelského kontrabasisty Avishaie Cohena nebo v novém tisíciletí japonské klavíristky Hiromi.

Do všech směrů

Protože desky Romantic Warrior z roku 1976 prodala půl milionu kusů, byla Return To Forever i klavíristova komerčně nejúspěšnější kapela. Později se k ní vracel: roku 2008 absolvovala celosvětové turné a ještě později se rozšířila o houslistu Jeana-Luca Pontyho. Ale tou dobou už se Chick Corea dávno rozletěl do nejrůznějších směrů. Co rok se věnoval jinému projektu.

Vydal špičkové album Three Quartets se saxofonistou Michaelem Breckerem. Zkomponoval sólové klavírní Children’s Songs, někdy až tajuplně znějící, dětsky radostné prosté motivy. Volně navazovaly na cyklus Mikrokosmos Bély Bartóka, avšak užívaly proti sobě jdoucích klavírních figur, opakovaných motivů, drobných posunů frází či rytmů.

Skladba Medieval Overture v podání Return To Forever, 1976. | Video: BBC

Od poloviny 80. let Corea vytrvale koncertoval s vynikající fusion sestavou Elektric Band, jejíž první i druhou podobu přivezl do Prahy. Koncem tisíciletí se věnoval sextetu Origin s Avishaiem Cohenem, později třeba Five Peace Bandu s kytaristou Johnem McLaughlinem. Mezi tím vším osobitě interpretoval Scarlattiho sonáty nebo Mozarta, jehož klavírní dvojkoncert nahrál s klasickým interpretem Friedrichem Guldou.

S oblibou koncertoval v duu: s vibrafonistou Garym Burtonem, s nímž již zkraje 70. let spontánně komunikoval na slavné desce Crystal Silence, dále s improvizujícím zpěvákem Bobbym McFerrinem či banjistou Bélou Fleckem. Všechny tyto tři spolupráce, kontinuálně rozvíjené v průběhu dekád, v novém tisíciletí slyšeli také Češi.

Tou dobou už si Corea znovu nechal narůst knírek a shodil několik desítek kilogramů. Zůstával věrný scientologické církvi, s jejímž zakladatelem Ronem Hubbardem si ještě za jeho života korespondoval a kterému věnoval své desky.

V posledních letech založil osmičlennou kapelu hrající latinskou hudbu nebo zveřejnil dvě desky v triu s kontrabasistou Christianem McBridem a bubeníkem Brianem Bladem. Už za druhé vlny pandemie koronaviru, vloni na podzim, vydal sólové koncertní dvojalbum Plays. A několik dalších chystal na letošek.

Ani pořadatelé brněnského Jazzfestu, kam měl příští měsíc přijet již počtvrté, nemohli tušit, že Chick Corea trpí "vzácným a teprve nedávno objeveným typem rakoviny". Ta zpráva se na webu objevila nad pátečním ránem až v jeho parte.

Video z koncertu Chicka Corey s Bobbym McFerrinem na brněnském Jazzfestu roku 2015. | Video: Jazzfest Brno
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Ganna vyhrál úvodní časovku Gira d'Italia

Italský cyklista Filippo Ganna vyhrál úvodní časovku Gira d'Italia a jako první se oblékl do růžového dresu. Mistr světa v této disciplíně porazil na trati dlouhé 8,6 km v Turíně krajana Edoarda Affiniho o deset sekund. Jediný český cyklista ve startovní listině 104. ročníku Jan Hirt do závodu vstoupil 135. místem.

Další zprávy