Hrál na mostě, hledal se v Indii. Vyšel vzácný záznam jazzového velikána Rollinse

Daniel Konrád Daniel Konrád
5. 2. 2021 11:54
Bezmála rok poté, co kvůli pandemii koronaviru zavřely světové jazzkluby, nezbývá než vzpomínat, co v nich člověk slyšel. Nebo si mimořádné koncerty pouštět zpětně. Jeden takový teď vyšel: záznam saxofonisty Sonnyho Rollinse z jeho málo zmapovaného období doprovází booklet tlustý jako kniha a příběh plný úniků.
Zleva kontrabasista Ruud Jacobs, bubeník Han Bennink a Sonny Rollins před koncertem v Nizozemsku, 1967.
Zleva kontrabasista Ruud Jacobs, bubeník Han Bennink a Sonny Rollins před koncertem v Nizozemsku, 1967. | Foto: Ton van Wageningen

Je to jedna z nejznámějších jazzových historek. Sonny Rollins, stěžejní americký tenorsaxofonista 20. století, který výrazně rozvinul techniku nástroje, zpropagoval hraní v triu a jehož skladby dnes interpretují muzikanti po celém světě, koncem 50. let odešel do ústraní. Přestal natáčet i vystupovat. Slyšet ho bylo možné jen na Williamsburském mostě, spojujícím newyorskou čtvrť Brooklyn s Manhattanem.

Na pěší lávce si stoupal za mostní pilíř, aby na něj nebylo vidět z projíždějícího vlaku nebo aut. "Bydlel jsem poblíž. Každé ráno jsem vstal brzy a šel cvičit. Okolo poledne jsem se z mostu vrátil, osprchoval se, dal si koňak a po obědě šel zase zpátky," vzpomínal, jak se učil se saxofonem "překřičet hluk velkoměsta". Se zakloněnou hlavou hrál a koukal do nebe.

Rollinsův útěk měl i praktický důvod: tenorsaxofon je hlasitý a muzikant kvůli sousedům nemohl cvičit v bytě s tenkými zdmi. Především se ale měnily časy. Již etablovaného Rollinse začal zastiňovat jinak kamarád John Coltrane. Možná si také potřeboval přebrat nastupující éru takzvaného modálního jazzu a free.

Rollins takovou interpretaci vždy odmítal. Prostě si chtěl vyčistit hlavu. Zastavit se, zbavit tlaku, nemuset myslet na kariéru. Znovu se vnitřně "nahodit".

Deset let nato, na konci 60. let, přišel druhý útěk. Trval ještě déle. A tentokrát most nestačil. Rollins odletěl do Indie a nějaký čas žil s cizinci v ášramu, tedy poustevně. V jeho bohaté diskografii tak roky 1966 až 1972 tvořily slepé místo. Až doteď. Právě z této éry pochází čerstvě nalezený záznam Rollinsova turné po Nizozemsku, kde v květnu 1967 několikrát vystoupil s místním kontrabasistou a bubeníkem.

Dohromady přes dvě hodiny nahrávek zveřejnilo vydavatelství Resonance Records pod názvem Rollins in Holland, a to s obsáhlým bookletem, na 100 stranách tvořícím malou knihu. Obsahuje esej, fotografie, rozhovory s účastníky včetně dnes devadesátiletého Rollinse i podrobné líčení toho, jak byly nepopsané nahrávky objeveny v archivech.

Sedmiminutové video doprovázející vydání desky Rollins in Holland. | Video: Resonance Records

Trochu bavit

Sonny Rollins, dle názvu svého nejznámějšího alba přezdívaný saxofonový kolos, jako by byl osmým divem světa, začal hrát koncem 40. let minulého století. Je posledním žijícím velikánem bebopu, jazzového stylu typického swingujícím rytmem ve zrychleném tempu, nepravidelnými akcenty a častějším střídáním akordů.

Na hudebníky bebop kladl vyšší technické nároky, zároveň ale skýtal víc příležitostí k improvizaci. Mladý, avšak muzikantsky zralý Rollins oboje projevil nejprve jako doprovazeč klavíristů Buda Powella a Thelonia Monka či trumpetisty Milese Davise, později coby lídr vlastních sestav, zejména tria s trumpetistou Cliffordem Brownem a bubeníkem Maxem Roachem.

Sonny Rollins v Nizozemsku, 1967.
Sonny Rollins v Nizozemsku, 1967. | Foto: Toon Fey

Už v 50. letech natočil zásadní desky Saxophone Colossus, Way Out West a Freedom Suite, poslední dvě přelomově nahrané jen v triu s kontrabasistou a bubeníkem, to znamená bez harmonického nástroje - kytary či klavíru. V jazzu tím založil tradici, na niž později navázali Joe Henderson, Branford Marsalis, Joshua Redman a další.

Kromě toho Rollins leccos zažil. Stejně jako jeho vzor Charlie Parker okusil heroin a vytvořil si závislost. Přetrhal vazby s rodinou, vlastními slovy "pořád lhal, pořád kradl", aby měl na další dávku. Zkraje 50. let si Rollins odseděl deset měsíců za pokus o ozbrojené přepadení. Po propuštění z vězení podstoupil protidrogovou léčbu a postupně přestal pít, kouřit i jíst maso. Stejně jako zdokonaloval techniku hry na saxofon, usiloval o duchovní rozvoj. Jógu cvičil dřív, než byla v USA populární.

Když na jaře 1967 odlétal do Evropy, nechával za sebou Ameriku, v níž za mohutných nepokojů vrcholilo afroamerické hnutí za občanská práva.

Rollinsovi bylo 36 let, na kontě měl ale již téměř 30 desek a přemýšlel, kudy dál. Jazz se měnil, u mladých ho na vedlejší kolej odsouvala rocková hudba, s níž záhy začal fúzovat. V létě zemřel John Coltrane. A ještě pořád trochu záleželo, jakou měl muzikant barvu pleti: černí jazzmani museli být vždy skvěle oblečení, skvěle naladění, vždy trochu bavit.

Rollinsovi, stejně jako před ním Charliemu Parkerovi, se to protivilo. Oblek nosil, ale také se nechal vyfotit jako kovboj. Jednu dobu na hlavě vydržoval číro. Na koncertech s publikem nekonverzoval, nežertoval jako Louis Armstrong. Prostě přišel a hrál. "To v Americe každému nestačilo. Ale když jste přiletěli do Evropy, kde lidi znali Bacha a Brahmse, tam jako by si hudby vážili víc. A kromě toho se Evropané vždycky chovali k černým muzikantům lépe než Američané," vzpomíná Rollins.

Sonny Rollins v Nizozemsku, 1967.
Sonny Rollins v Nizozemsku, 1967. | Foto: Toon Fey

Dvacetiminutová sóla

Ještě nebylo pravidlem, aby za oceán cestovala celá kapela. Rollins si tak v Nizozemsku najal místní: kontrabasistu Ruuda Jacobse a bubeníka Hana Benninka. Jejich budoucí směřování jako by předeslaly už fotky v bookletu desky: Jacobs hraje v saku a kravatě, Bennink má na hlavě čapku s aztéckým motivem. První skutečně zůstal u tradičnějšího jazzu, zatímco bubeník založil avantgardní kolektiv. Už když doprovázel Rollinse, všelijak si upravoval bicí soupravu, do které například zařazoval květináč.

Oba Holanďané měli pověst špičkových doprovazečů, osvědčili se Wesovi Montgomerymu či Clarkovi Terrymu. O několik let staršího Rollinse znali z desek a obdivovali. Pár hektických dnů s ním přejížděli z místa na místo. Podle jejich vzpomínek Rollins už nekouřil ani nebral drogy, místo alkoholu si objednával džus. V hotelu nad ránem cvičil jógu, dokud nevyšlo slunce. Jedno odpoledne navštívil kontrabasistu na jeho hausbótu.

Sonny Rollins v Nizozemsku.
Sonny Rollins v Nizozemsku. | Foto: Toon Fey

Před prvním koncertem jim nezbyl čas na jedinou zkoušku, a tak deska zachycuje veškerou jejich souhru od první do poslední noty.

Začíná čtyřmi studiovými skladbami natočenými v Hilversumu, zhruba půl hodiny autem od Amsterdamu. Hned v té první, jazzovém standardu Blue Room, posluchače ohromí, jak má Rollins osobitý, vřelý zvuk: hraje rubato, to znamená v uvolněném tempu s proměnlivou rychlostí. Dojem podtrhuje prostorný, měkký studiový zvuk.

Dvě následující písně pocházejí z televizního vystoupení a už jsou delší, každá lehce pod deset minut. Tady lze srovnávat: studiová verze standardu Love Walked In byla kratší, učesanější, s méně improvizací. Nevadí, že tu televizní v jednu chvíli přeruší hlas moderátorky.

To nejdůležitější však přichází teprve ve druhé polovině desky: je to zvukově sice nekvalitnější, energií však stokrát nabitější záznam koncertu na vysoké umělecké škole ve městě Arnhem. Rollins tady většinu skladeb žene ke dvacetiminutové stopáži. Bez doprovodného klavíru nebo kytary má neomezeně prostoru, jejž vyplňuje v závratných tempech.

Hraje prakticky bez přestání, jako by vedl dlouhý monolog. Neztrácí nit. Neúnavně nadhazuje témata či motivy klidně několika opakovaných not, k nimž se v různých rychlostech a variacích vrací. Jedinečně frázuje. Sóla vede nepředvídatelnými směry, hraje emocionálně. Projevuje úžasnou fyzičku, neboť mohutný zvuk jeho nástroje nezakolísá, i bezbřehou představivost. Spontaneita na nejvyšší úrovni.

Sonny Rollins v Nizozemsku, 1967.
Sonny Rollins v Nizozemsku, 1967. | Foto: Toon Fey

Ustřižená kravata

Deska Rollins in Holland názorně ukazuje, proč encyklopedie označují tenorsaxofonistu Rollinse za pomyslný stupeň mezi lyričtějším altsaxofonistou Charliem Parkerem a techničtějším, systematičtějším Johnem Coltranem. V neposlední řadě dokládá, jak Rollinsovi prospěly všechny ty roky cvičení na mostě: nejspíš i tam vypiloval hru takhle dlouhou, intenzivní, koherentní.

I po více než půlstoletí jsou jeho improvizace mimořádné, i dvacetiminutovou délkou - na slavném živém albu A Night At The Village Vanguard z roku 1957 žádná nepřesáhne deset minut.

Publikum v Arnhemu reagovalo extaticky. Podle saxofonisty Hanse Dulfera, otce také v Česku známé muzikantky Candy Dulferové, který u toho byl, vyvolal večer takové nadšení, až si jeden z pořadatelů v návalu adrenalinu ustřihl kravatu.

Špičkový výkon odvedli i oba doprovazeči, vzájemné porozumění bylo maximální. Zjevně se potkali tři sladění lidé.

Právě proto, že neměli čas zkoušet, hráli takřka výhradně takzvané standardy. Což nevadí: Rollins je skvělý komponista, se standardy ale vždy zacházel originálně a do improvizací zabudoval desítky známých písní či popěvků. Kdo si záznam z Nizozemska poslechne pořádně, odhalí jich nejméně dva tucty, od šlágrů George Gershwina a Wilsona Picketta přes jazzový Work Song Nata Adderleyho a Rollinsovu vlastní kompozici St. Thomas až třeba po Chopinův Pohřební pochod.

V jednom okamžiku trio přejde ze standardu On Green Dolphin Street do jiného, There Will Never Be Another You. Na koncertech se to dělá běžně, Rollins měl pro to důvod: v dobovém rozhovoru vysvětloval, že skladby za pochodu mění, když publikum zívá nebo muzikanti ztrácejí inspiraci.

Pro hudebníky je pak záznam o to cennější, že Rollins nehraje na svůj nejčastěji užívaný saxofon značky Selmer, nýbrž předválečný americký Buescher. Pořídil ho pár let předtím, dočasně frustrovaný Selmery, k nimž se ovšem v dalších letech vrátil.

Sám s Buddhou

Sonny Rollins s Holanďany odehrál ještě jeden koncert, který nikdo nenatočil. Pak se rozloučil, vrátil do Ameriky, po čase odjel do Indie a kariéru obnovil teprve v 70. letech. Přes četná natáčení už zůstal známý především koncerty, které pamatují i Češi: roku 1982 na pražském Mezinárodním jazzovém festivalu a naposledy před devíti roky na Strunách podzimu. Tehdy do vyprodaného sálu velké Lucerny nakráčel shrbený, prošedlý veterán, v červené košili i pletené čepici s výrazným vousem připomínající malíře Jana Zrzavého.

Pořád hrál skvěle, ale hůř dýchal. Měsíc po Lucerně si dal pauzu, a když potíže vyústily v plicní fibrózu, v tichosti ukončil kariéru. Češi tak zažili jeden z jeho posledních koncertů.

Vydání desky Rollins in Holland ho teď vrátilo do středu zájmu. Velké články mu věnují hudební časopisy Uncut i Down Beat, ocitl se na obálce JazzTimes. S novináři si kvůli pandemii jen volá z domova na východním pobřeží USA.

Obal desky Rollins in Holland.
Obal desky Rollins in Holland. | Foto: Resonance Records

Od chvíle, kdy mu zemřela manželka, žije sám s obří malbou Buddhy na stěně. "V hlavě hraji pořád. Saxofon do ruky beru, ale už nefoukám, jen cvičím prstoklady. Co chvíli mě napadne nová skladba a začnu ji zapisovat, než mi dojde, že už ji nezahraju," líčí v jednom rozhovoru smutek z toho, že již tenora neudýchá.

Přesto působí vyrovnaně. Dál se zajímá o východní náboženství, věří na převtělování, cvičí jógu. Knihy čte, desky poslouchá. Jen ne ty své staré. "Na to mám ještě čas," konstatuje čerstvý devadesátník.

Už několik let rozmlouvá se svým životopiscem Aidanem Levym, jehož velká kniha o Rollinsovi konečně vyjde letos. A v neposlední řadě kvituje, jak se za jeho života proměnilo postavení jazzu. "Lidi říkají, že je ho méně než v 50. letech nebo že už není tak populární, ale vezměte si, jak jazz od té doby zbožštěl. Spousta lidí ho dneska poslouchá s úctou, kterou dřív neměl," srovnává Sonny Rollins. Sám k tomu přispěl přímo kolosálně.

Album

Sonny Rollins: Rollins in Holland
Resonance Records 2020.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Lille ukončilo letitou nadvládu PSG v Superpoháru

Fotbalisté Lille ukončili letitou nadvládu Paris St. Germain ve francouzském Superpoháru. V dnešním utkání hraném v Tel Avivu zvítězil mistrovský celek 1:0 brankou portugalského záložníka Xeky ze závěru prvního poločasu.

Paris St. Germain vyhrál předchozích osm ročníků Superpoháru včetně toho předchozího, který se kvůli pandemii koronaviru hrál až letos v lednu. Pařížané v minulé sezoně po třech letech nevyhráli ligu, ale uspěli alespoň v domácím poháru po vítězství 2:0 nad Monakem.

O Superpohár hráli svěřenci Mauricia Pochettina bez hvězdného Kyliana Mbappého. V posledních 20 minutách si odbyl soutěžní premiéru po příchodu z Liverpoolu kapitán nizozemské reprezentace Georginio Wijnaldum.

Francouzský fotbalový Superpohár v Tel Avivu:

Lille - Paris St. Germain 1:0 (1:0)

Branka: 45. Xeka.

Lille vyhrálo Superpohár poprvé v historii a ukončilo osm ročníků trvající nadvládu PSG.

před 7 hodinami

Nevládní organizace zachránily za poslední den ze Středozemního moře 500 migrantů

Lodě nevládních organizací v neděli poskytly pomoc a přijaly na palubu zhruba 500 migrantů, které vylovily ve střední části Středozemního moře, mezi Libyí, Tuniskem, Itálií a Maltou. Oznámila to francouzská organizace SOS Méditerranée. Její loď v sobotu zachránila dalších 200 osob a na palubě má v současnosti na 550 migrantů, uvedla agentura AFP.

Nejvýznamnější zásah byl v noci na neděli nedaleko libyjských břehů. "Záchranná akce v mezinárodních vodách byla velice nebezpečná, velké plavidlo postavené ze dřeva s více než 400 osobami na palubě začalo nabírat vodu," uvedla francouzská organizace. Záchranné akce se účastnily i lodě Sea Watch 3 a Nadir německých organizací Sea Watch a ResQship. Při dalším zásahu nedaleko Malty loď Ocean Viking přijala na palubu dalších 100 migrantů.

Za posledních 48 hodin lodě zachránily zhruba 700 migrantů, kterým poskytly základní pomoc.

Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z Afriky do Evropy připlulo letos dosud po Středozemním moři zhruba 45 000 lidí. To je výrazně více než za stejné období v loňském roce. Více než polovina tohoto počtu připadá na trasu z Libye a Tuniska do Itálie a na Maltu. S růstem pokusů dostat se do Evropské unie se ale zvyšuje i počet úmrtí na moři. Mezinárodní organizace pro migraci uvedla, že v první polovině letošního roku zemřelo ve Středozemním moři přes 1100 migrantů, což je také více než vloni.

Zdroj: ČTK
Další zprávy