Glosa - „Festival nemůže stát a padat na jednom jméně," pronesl na závěrečné tiskovce Pohody její ředitel Michal Kaščák. Rozhodně nemělo jít o přímý direkt konkurenci mezi hudebními festivaly. Dost dobře tím ale ilustroval, proč je Pohoda na úplně jiné úrovni, než zbytek masových akcí na československém území, postavených na hudbě.
Nemůže za to ani Thom Yorke, ani Nick Cave. Ani kdyby se v budoucnu splnil Kaščákův nereálný sen a v budoucnu dorazil Tom Waits, pořád by to samo o sobě nestačilo.
Dát lidem na výběr
Pohoda má několik dramaturgických linií, dává svým divákům na výběr, zásobuje je kvalitními interprety po celý den (nejen od deváté večerní do půlnoci) a přiváží aktuální jména. V důsledku tedy i reaguje na aktuální tendence na světové hudební scéně.
Loňskou labutí píseň za skomírající britskou kytarovou scénou tak vystřídal vzestup elektropopu a elektronické taneční hudby.
Některá z nejzajímavějších jmen totiž měla za jménem dovětek DJ set (SBTRKT, Diplo, Justice, Amon Tobin) a připadla jim úloha rozproudit končetiny návštěvníků v nočních hodinách. V dalších prorůstala obsluha samplerů a dalších elektronických efektů s klasickou nástrojovou skladbou a písničkářstvím (Karin Park, Bonobo, Youth Lagoon, iamwhoami, Mo, ale platí to i o hlavních hvězdách Atoms for Peace). Výrazné zastoupení měla také world music (Tony Allen, Buena Vista Social Club, Hermeto Pascoal).
Skok od jednoho k druhému sice nejednou znamenal nutnost narychlo přeřadit na úplně jinou notu. Posloupnost vystoupení Bonobo - Nick Cave - brutální elektronika Two Fingers nedává o moc větší smysl než proslulá série Gott - Queens of the Stone Age - Klaxons na Rock for People.
Nicméně, přístup Pohody je mnohem bližší způsobu poslouchání digitální generace. Velké žánrové dominance už v kyberprostoru neplatí, míhá se v něm mnohem víc miniaturních vln a lidé po nich libovolně proplouvají. Přeneseno do festivalového dění, návštěvníci mají mnohem víc na výběr z několika decentně kurátorsky uspořádaných linií.
Nejvýraznější momenty?
Nejsilnější zážitky se stále pojí s konkrétními vystoupeními a schopnosti dostát očekáváním nebo je vysoce překročit. Stihnout všech 129 koncertů během necelých tří dnů nebylo v lidských silách, ale některá jména stojí za to alespoň krátce vyzdvihnout.
Asi nejvýraznějším úlovkem ročníku 2013 byli superprojekt Atoms for Peace, v němž se sešel Thom Yorke s producentem Radiohead Nigelem Godrichem nebo basákem Fleou (Red Hot Chili Peppers). Jejich letošní album Amok trochu připomíná studiové hrátky hudebníků, kteří už si svůj úděl vyhledávání nových cest odbyli a teď své kariéry nesměle propojují.
Yorkův ublížený hlas byl znovu jen značkou pro to, kam až ve studiu můžete tradiční nástroje dovést, pokud je začnete křížit se syntetizéry a dalšími elektronickými efekty, abyste dospěli k pozoruhodným atmosférám. Naživo však hlavní roli převzali perkuse, jejichž neposedná hra táhla set kupředu a mezi níž kličkovala Fleaova mohutná basa i kytarové výpady.
S Nickem Cavem jsme si zase mohli projít dlouhou kariéru australského rockového písničkáře. Od emotivní balady Into Your Arms, přes postupně budovanou gradaci od blues až po hlučný rock v Stagger Lee až po starou vypalovačku Deanna. Všechno odzpívané s naprostou suverenitou a z bezprostřední blízkosti publika. Cave se jím doslova nechal nést, ze zábradlí si do něj klekal, nechal se jím při zpěvu pouze držet a zaujímal k němu víceméně arogantní postoj. Maximálně děkoval, ale nijak vlídně, jen jako by šlo o samozřejmost vzhledem k vědomí si vlastní pozice.
Až na mohutné výbuchy The Bad Seeds v gradujících kouscích ale byl set postavený právě kolem jeho osoby. A v tomto testu bez problémů obstál - silným hlasem i naplněním vize neohroženého rokenrolového suveréna, který dokáže probouzet emoce, kdy se mu zachce.
Jako největší festivalový trhák se však ukázala megalomanská show Diplova dancehallového projektu Major Lazer. Dvojice producentů se za obřím soundsystemem vždy jen zastaví, aby na chvíli pustila vlastní party vypalovačku nebo zahájila beatovou invazi na všeobecné známé skladby, ať už na Harlem Shake, Nirvanu nebo cokoliv dalšího.
Na všechny lepí vlastní nálepku Major Lazer a nechává mezi nimi znít útržky svého největšího hitu Get Free.
Mezitím na hradbě reprobeden stojí dýdžej v majestátním postoji - jedna ruka v bok a hledí dolů, jak tanečnice pohazují zadky. Je to ironická oslava tupého megalomanství, která ví o vlastní hlouposti a i o síle jednoduchého tanečního beatu. Tím že obojí vyžene do absolutního extrému, se z nich stává přednost a v důsledku obrovská party, kde se všichni smějí, tančí a dobrovolně se oddávají diktátu obřího soundsystemu.
V čem tkví kouzlo Pohody?
Když slovní spojení masová akce převedeme do čísel, je to 22 až 25 tisíc návštěvníků, kteří dorazili během prvního dne. Přesnější čísla organizátoři budou mít k dispozici až v následujících týdnech. Zajímavější ale je, že už během sedmdesáti minut se vyprodala první várka 999 lístků pro ročník 2014 za nejnižší cenu. Do konce festivalu zmizely další téměř tři tisíce lístků ve vyšší cenové relaci. Přitom není oznámené jediné jméno.
Důvody můžou být různé. Nedávný výzkum portálu MSN ve Velké Británii prokázal, že za hudbou na tamní festivaly jezdí pouze 45 procent jejich návštěvníků. Důležitějšími důvody jsou socializace nebo únik od ubíjející každodenní rutiny.
Ať už je to v případě Pohody jakkoliv, festival i letos ukázal mnoho důvodů, proč mu důvěřovat.
Jedním z nejotřepanějších klišé v hudební publicistice je přirovnávání jakéhokoliv typu produkce k jídlu: "Deska je lahůdková, na koncertě jsem si smlsnul, nahrávka je směsí rozdílných chutí, krátký set jako jednohubka," šlo by pokračovat ještě hodně dlouho.
Nicméně zkusme tuto situaci obrátit a udělat si paralelu mezi nabízeným jídlem na Pohodě a konzumovanou hudební produkcí.
Kde jinde musíte procházet tradiční sortiment osvědčených klobás, langošů a dalších smažených lahůdek (za něž vám bude žaludek po třech dnech vděčný) jen když přecházíte mezi pódii, Pohoda má pro ně vyhrazenou vlastní část areálu a pokud nechcete, při korzování po letišti na ně ani narazit nemusíte. Nehledě na to, že nabídka v ní zahrnuje domácí cider, kvalitní sýry a ani na osvědčené klasiky se nezapomíná.
Podobně to funguje s hudební produkcí.
Jednotlivé linie se více či méně volně táhnou třemi dny a fungují jako nabídka, na kterou můžete nebo nemusíte přistoupit. Věřím tomu, že právě důvěra v ní je hlavním důvodem, proč už významná část lístků zmizela. Pořád je Pohoda masovým kurátorem, ale její přístup je podstatně rafinovanější a daleko méně pohodlný, než u jiných, rozsahem srovnatelných akcí.
