Praha – Bulisův odkaz čítal desítky písní, s nimiž doprovázel divadelní představení nebo je psal jen pro sebe a pobavení svých kamarádů.
Kult osobitého písničkáře a šansoniéra si pak žil vlastním životem, až se od konce 90. let jeho písně začaly konečně objevovat oficiálně na veřejnosti – ať už v pořadech jeho divadelních souputníků (HaDivadlo, Divadlo v Dlouhé), či na vydaných archivních záznamech (album Tiché písně).
Že Bulisovy skladby fungují i 23 let po jeho smrti, dokazuje kompilace coververzí Jiří Bulis Hommage, kterou spolu s Bulisovou dcerou Lucií Dlabolovou připravil Martin E. Kyšperský ze skupiny Květy.
„S nápadem přišla Lucie Bulisová-Dlabolová, které jsem na začátku letošního roku poslal písničku Hosté na zemi natočenou jen tak doma pro radost,“ vysvětluje Martin E. Kyšperský. Skladatelově dceři se líbil nápad vyvázat písničky z divadelní tradice, v níž dlouhá léta žily, a přenést je do kontextu současné alternativy.
S Kyšperským připravili seznam muzikantů a oslovili je. Třináct hudebníků či kapel na výsledné podobě Jiří Bulis Hommage nespojují žánry (ty sahají od folku až po elektroniku), ale výrazná autorská osobitost, která slibovala, že pojmou Bulisovy písničky po svém. Kyšperský a Dlabolová pak předstoupili na konci jara před fanoušky a na portálu HitHit následně posbírali finance potřebné na dokončení celého projektu.
S deskami coververzí se poslední rok doslova roztrhl pytel – čeští muzikanti skládali poctu Filipu Topolovi a Vladimíru Mišíkovi, dvojice Tvrdý/Havelka přehrávala hity z osmdesátkové alternativní scény a experimentátoři B4 aktuálně vydávají skladby Plastic People of the Universe natočené v elektronickém hávu.
Předělávky písní Jiřího Bulise jsou ale v něčem jiné. Nesmělý písničkář s klavírem jim nemohl nebo nechtěl vtisknout charisma profesionálního zpěváka ani je obdařit rádiovými popovými aranžemi, a tak existují hlavně jako kombo silné melodie a poetického textu a méně už jako definitivně uzavřené nahrávky.
Přemysl Rut o Bulisovi napsal: „Jirka nezpíval své písničky tak, že by si je osvojil a dokázal prodat, prodávaje zároveň sám sebe. Vždycky se držel trošku mimo ně, jako dveřník, který jim jen umožňuje vstup. Nezpíval melodii, ale upozorňoval, kudy se melodie ubírá.“ Autoři coververzí tak nemuseli pro začátek soupeřit s notoricky známým originálem.
„Oslovení muzikanti mohli vykročit kterýmkoliv směrem,“ říká s úsměvem Kyšperský a poslech kompilace mu dává za pravdu. DVA si předělali Běh života do podoby digitálního šansonu, v Bonusově podání dostaly skladby Zhasl maják ve skalách a Nikdo z vás víc mě neuvidí nádech alternativního hip hopu, zatímco Audiofenky z lyrické písničky Vánoce za dveřmi vymazaly melodii a do elektronického beatu vypráví text. Proč ach proč se pak pod rukama Davida Smečky proměnilo v koláž, v níž Lucie Dlabolová přes propast času zpívá duet se svým otcem podkreslený zvuky rádiového šumu a pípáním odkazujícím na Bulisovu zálibu v radioamatérství.
Přes všechna osobitá zpracování ale vládne kompilaci Jiří Bulis Hommage melancholie, která tak nějak k jeho pomalým písním patřila. Možná že právě díky ní našel tak silnou odezvu v současném nezávislém rocku, který si v různých odstínech smutku tak libuje.
Bulis je mezi muzikanty kult, ve všeobecném povědomí ale nefiguruje. „Když jsme začali vybírat peníze na HitHit, tak jsme natočili video, kde se ptáme lidí na ulicích Brna, jestli znají Bulise. A pro devět z deseti to byl úplně neznámý pojem,“ říká Kyšperský. Je to škoda, s Brnem byl Bulis velmi úzce spojený díky HaDivadlu, které vzniklo v polovině sedmdesátých let v Prostějově, ale své nejslavnější období si prožilo v moravské metropoli.
Bulis byl důležitou součástí souboru a zde nebo v Divadle na Provázku doprovázel hudbou četná vystoupení. Od konce osmdesátých let se navíc etabloval jako autor filmové hudby a jeho skladby jsou slyšet například ve filmech Věry Chytilové Šašek a královna či Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Psal i pro televizní inscenace, a to hlavně ostravského studia. A právě cesta na sever Moravy se mu stala v roce 1993 osudná.
Autorská písničková tvorba byla pro Bulise vždy spíše koníčkem a odreagováním než vážně míněnou prací. Nikdy se nepovažoval za zpěváka a popová kariéra ho nijak nelákala, stejně jako sólové koncertování. Možná že nebýt toho, že v roce 1981 nahrál Jan Beránek jeho recitál na vánočním večírku a kazeta pak kolovala celá osmdesátá léta mezi fanoušky, zůstal by Bulis dnes jen ve vzpomínkách pár pamětníků či znalců.
Vyčištěný záznam vyšel v roce 1998 pod názvem Tiché písně a ve stejném roce se objevilo i album Hosté na Zemi, kde zazněly písně Jiřího Bulise nazpívané herci HaDivadla pro inscenaci Proklatec. O sedm let později pak jeho posmrtnou diskografii doplnilo 2CD komplet archiválií Works / Věci a záznam z představení Divadla v Dlouhé vydaný pod názvem Kdo neví co s láskou.
„Citlivost a intenzita Bulisových písniček může zasáhnout každého posluchače a je jedno, jestli se píše rok 1995, nebo 2015. Je to setkání se silnou energií,“ říká Kyšperský, který Bulisovo EPčko objevil náhodou v bazaru s vinylovými deskami a jeho písním zcela propadl. „Ten příběh a smrt dodává jeho odkazu něco definitivního, něco, co ho uzavírá a zároveň zesiluje. Je v tom určitá nespravedlnost, že umřel jako relativně mladý člověk. A když přišel nápad, že můžeme jeho písničky vzkřísit, věděl jsem, že děláme správnou věc,“ dodává.
K projektu Jiří Bulis Hommage patří i zpěvník, kde jsou jeho písně vůbec poprvé přepsané do akordů, o což se postaral Marek Doubrava ze skupiny Hm… Vznikla také webová stránka, která nabídne zájemcům možnost hlubšího studia díla a osudu Jiřího Bulise. O budoucnost odkazu osobitého autora je tak snad postaráno.
