Po pěti letech, během nichž spolupracoval s barbadoskou zpěvačkou Rihannou, se superskupinou Hollywood Vampires, absolvoval intenzivní koncertní šňůru a mihl se v zatím posledním dílu filmových Pirátů z Karibiku, vydal Paul McCartney své osmnácté sólové album nazvané Egypt Station. Pojmenoval je po vlastním obrazu a sám říká, že co písnička, to jedna železniční zastávka na trati odnikud nikam. Nebo odněkud někam?
Už dvakrát hudební tisk uvažoval o McCartneyho novince jako o tečce za velkolepou kariérou. Poprvé v roce 2007, kdy vydal nahrávku s příznačným počítačovým názvem Memory Almost Full (Paměť skoro plná). A znovu před šesti lety, kdy na trh poslal album standardů Kisses On The Bottom. Vždyť mnozí umělci končí kariéru tím, že natočí nejoblíbenější písně z dob, kdy vyrůstali.
Nová deska Egypt Station ale s koncem kariéry šestasedmdesátiletého Sira Paula nemá nic společného. Je stejně aktuální jako nahrávky jeho o padesát let mladších kolegů. Kdyby nebylo stárnoucího hlasu a - pro McCartneyho typických - postupů či klišé, mohly by se některé z písní bez větších změn objevit třeba v repertoáru Maroon 5, Portugal. The Man nebo Twenty One Pilots.
Zásluhu na tom má producent a multiinstrumentalista Greg Kurstin, který se předtím mimo jiné staral o díla zpěvaček Adele či Lany Del Rey. S dalším producentem Ryanem Tedderem, jinak šéfem pop-rockové kapely One Republic, prý McCartney natočil tři písně, ale na desku se dostala jen Fuh You, z níž se má stát hlavní hit alba.
Pokud se z chytlavé stadionové melodie událost nestane, pak jen proto, že vůdčí složka příjemců populární hudby je generačně jinde a hezký šestnáctiletý nezpěvák je jí bližší než geniální, leč stařičký mistr. Tak to v popu chodí.
McCartney znovu ustoupil od kytary jako klíčového rockového nástroje a ve většině skladeb ji nahradil různými klávesovými nástroji. Nicméně poslouchat Happy With You, skladbu z kategorie až folkových melodií typu beatlesácké písně Blackbird, znamená vychutnat si lahodně znějící akustickou kytaru, ke konci decentně doplněnou melotronem a gradujícími bicími.
V závěrečném Hunt You Down zase hned na začátku předvede kytarový riff, za nějž by se nemuseli stydět ani AC/DC.
Před McCartneyho invencí se nezastaví žádný hudební styl. V možná nejkrásnější písní desky I Don't Know si vymyslel předehru jak z Romantického klavíru Jiřího Maláska, z níž se vyvrbí melodie lehce inspirovaná Let It Be a se vzdálenými ohlasy blues. Skladatel ale zašel ještě dál - píseň Back In Brazil napsal v pop-jazzovém fusion stylu s ozvěnou bossa novy, ukrytou v pozadí.
Kdosi vtipně poznamenal, že Egypt Station zní jako nové album Electric Light Orchestra. To je správný postřeh, protože slavné E.L.O. se netajilo tím, že je pokračovatelem Beatles a využívá stylotvorných prvků Beatles a hlavně Paula McCartneyho k vlastním, o stupínek modernějším skladbám.
Jedním z nich byla tendence vytvářet uzavřené cykly. Také Egypt Station je na začátku a na konci orámována malou koláží nádražních zvuků, aby opravdu vznikl dojem alba, které zachycuje imaginární cestu soudobým světem. A po závěrečné koláži nečekaně následuje další mccartneyovská specialita - sedmiminutová třídílná kompozice, která vzdáleně připomíná závěr Abbey Road od Beatles.
Není to jediná minisuita ve struktuře desky. Ještě před koláží ze závěrečné zastávky se objevuje další třídílná kompozice Despite Repeated Warnings, pocházející z kategorie skladeb, jako byla Band On The Run. Patří mezi dvě sociálně-politická poselství desky. McCartney ji pojal jako dylanovský obraz lodi s šíleným kapitánem, který se přes opakovaná varování žene vstříc zkáze: "Přišli jsme za kapitánem / A řekli mu, aby to otočil / Ale on se nám smál do tváří / A říkal, že se mýlíme."
Je to píseň o ničení životního prostředí? O brexitu? O tom, že politici nenaslouchají lidem? Dá se aplikovat na všechny klíčové problémy dnešního světa.
Paul McCartney: Egypt Station
Capitol Records/Universal 2018
Kromě songu Despite Repeated Warnings je na desce ještě další s podobným poselstvím, hymnická People Want Peace, jakási vzdálená partnerka Give Peace A Chance, kterou v roce 1969 napsal Paulův kamarád a kolega John Lennon.
Možná za ni McCartney tu a tam sklidí posměch, neboť připomíná hippísácké mírové písně z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Doba se ovšem změnila a není takovým jednoduchým, možná až naivním poselstvím nakloněna. Nicméně na podobné řeči sám autor odpovídá: "Já vím, že jste to slyšeli už dřív, ale to přece vůbec nevadí."
Co dělá z nové McCartneyho desky tak příjemný zážitek? Dokonalé řemeslo přece nabízí tucet i více špičkových alb ročně. Z Egyptian Station je ale na rozdíl od nich cítit, že je to především srdeční hudba, upřímně od srdce skládaná a zároveň od srdce zpívaná.
Je to muzika elegantní a hravá, která pořád drží prst na tepu doby a třebaže nevidí svět v tak růžových růžových brýlích jako před padesáti lety, sálá z ní pozitivní atmosféra. A hlavně: je nápaditá a krásná.
