Recenze - Rozpaky i triumfální momenty. George Michael v pondělí v pražské Státní opeře odstartoval dost možná nejambicióznější, ale také nejkontroverznější turné své kariéry. Vsadil na orchestrální aranže, soulovější až bluesovější balady, opomněl řadu "neopomenutelných" hitů a nabídl chvílemi velmi osvěžující a jindy spíš problematický pohled na svou tvorbu.
Nejprve k těm nejpovedenějším momentům. Symbióza Michaelova hlasu s Českým národním symfonickým orchestrem vyšla dokonale. Liché se ukázaly obavy, zda angažmá symfonického tělesa neskončí v laciném gestu; v melodických kudrlinkách, kdy se pop skrze "vážené těleso" snaží povýšit do čehosi, co by se dalo popsat jako banální měšťácká vize vysoké kultury: "Jakmile je v tom orchestr, je to umění".
Orchestrální aranže v podání Michaela a jeho kolegů rezignují na otrocké opisování melodických linek nebo laciné ždímání emocí, naopak. Orchestr, rafinovaně upozaděn, dotváří hluboký a chytře strukturovaný zvukový proud, který více než lacinými vyhrávkami zaujme precizní prací s detaily.
Spojení popu nebo rocku s "vyšší" klasickou instrumentací přináší povětšinou rozpaky, pražský koncert byl naopak příkladem zážitku, kdy "nižší" pop a "vyšší" klasika neparazitují, nepitvoří se na sebe navzájem. Z rozporu a rozdílnosti zvuku i formy přestává být laciná atrakce, jde o životaschopné sebevyjádření.
Díky introvertně, až melancholicky soulovému zaměření na paměť chvílemi přicházel třeba legendární orchestrální koncert Portishead z New Yorku 1998. Zvláštní, ale něčím magický moment: George Michael a Portishead k sobě neměli nikdy tak blízko jako v pražské Státní opeře.
Snad to bylo dáno dramaturgií večera, který příliš nepočítal s klasickými hity, snad i trochu formálním prostředím opery a možná i tím, že začátek nabral více než půlhodinové zpoždění, každopádně mezi zpěvákem a obecenstvem zpočátku panovalo zvláštní napětí. Jakoby si ani publikum, ani zpěvák nebyli zpočátku zcela jistí, jak se v této dosud nepoznané situaci a konstelaci chovat.
S každou další skladbou ale Michael ztrácí na nervozitě a publikum se učilo sžívat s mnohem introvertnějším programem, který opomíjel víc hitů, než se čekalo. Michael také postupem času vyplňoval pauzy mezi skladbami delšími, rozvernějšími a místy osobnějšími proslovy. Přiznal, jak v podroušeném stavu telefonoval Rufusi Wainwrightovi a pak se mu bál se znova ozvat nebo jak mu alkoholismus poničil několik vztahů.
Po pár skladbách se uvolnilo i publikum a Kissing A Fool sklidila první skutečně uvolněný aplaus. Show později gradovala až do orgasmického souznění mezi jevištěm a hledištěm. Přesto mezi řádky stále trčí několik rozpačitých momentů, kdy se Michaelovi nepodařilo přimět obecenstvo ke zpěvu nebo tleskání.
Před začátkem turné Michael sliboval, že program namíchá z orchestrálně zaranžovaných verzí svých skladeb a několika cover verzí. V pondělí došlo na Roxanne od Police, zajímavá byla cover verze Russian Roulette od Rihanny a jedním z hudebně nejsilnějších okamžiků byla předělávka Love Is A Loosing Game coby pocta zesnulé Amy Winehouse.
Právě tento moment byl zároveň symptomatický pro nejednoznačné vyznění večera: zatímco hudebně sál zažíval jeden z vrcholů, kýčovitá projekce zpěvaččiných fotek byla za hranou vkusu. Méně je někdy více, což platilo i ve chvíli, kdy zpěvák okořenil předělávku True Faith od New Order otravně vlezlým auto-tune hlasovým modulátorem.
Ačkoliv tu bylo řečeno, že spojení popových melodií a ambiciózních orchestrálních aranží dopadlo vkusně, i v tomto spojení se nakonec skrýval ošidně dvojsečný motiv. George Michael je skvěle disponovaný zpěvák, ale byla to nakonec efektní a fungující orchestrální složka, která mimoděk odhalila jeho hlasové limity.
Doprovázející kapela i orchestr ho ze své povahy nutily do technicky výborné, ale rozsahem a zvukovou pestrostí monotónní polohy; a ke konci už pěvecky formálně bezchybný koncert nabíral na zvukové zaměnitelnosti. Ačkoliv balady přetékaly emocemi, předvídatelné polohy hlasu zážitek zplošťovaly.
Zatímco Michaelova "běžná" tvorba nabízí řadu poloh, v rámci kterých nabírá jeho hlas řadu nových kontextů a barev, víc než dvě hodiny zpěvu do orchestrálních, soulových a bluesových aranží sklouzávalo až k předvídatelné rutině. Což je vzhledem ke kvalitám zpěváka i doprovodu škoda.
Obecenstvo ale nakonec odcházelo nadšené a závěrečné cuvée vymodlených slavných melodií odskandovalo hlediště jindy asi uměřenější opery ve stoje. Bude zajímavé vypravit se na listopadové pražské repete v O2 Aréně. Turné bude rozjeté, repertoár usazenější, zpěvák méně nervózní a prostředí uvolněnější.
Také ale bude zajímavé sledovat, co s intimně a jazzově nadýchanými baladami provede megalomanské prostředí sportovní haly. Zatímco jedním aspektem selhával první pražský koncert kvůli prostředí, kde se odehrával, svou povahou to bude mít koncert složité i ve velkém, neosobním prostoru.
Jistou nejednoznačnost a rozporuplnost si tato show navzdory nezpochybnitelným hudebním kvalitám dost možná ponese s sebou po celou dobu.
