Sakamoto je držitel Oscara, Grammy i dvou Zlatých glóbů za soundtracky k filmům Poslední císař, Malý Buddha či Revenant Zmrtvýchvstání, jinak také autor znělky k Letním olympijským hrám 1992 ve španělské Barceloně. Tucet stop na novince nazvané jen číslovkou 12 jej zachycuje ve smířené, kontemplativní, až meditativní poloze. Vystačí si jen s klavírem, syntezátory různých barev a zvuky prostředí.
Většinou desky nás provází záznam jeho dechu. V některých skladbách funguje jako pozoruhodný biologický metronom mezi přerývavými úhozy do klaviatury.
Album vzbuzuje pocity intimnosti a navazuje jakousi vzdálenou blízkost - to když kompozice nezačíná tóny, ale posunutím dveří a nadzvednutím krytu od kláves. Jako bychom byli u skladatele doma, jako by nám přehrával črty své nejčerstvější práce.
Pro japonského hudebníka není ambientní žánr nic nového. Dostal se k němu ale postupně. Absolvent skladby a etnomuzikologie na Tokijské univerzitě múzických umění koncem 70. let minulého století patřil k zakladatelům Yellow Magic Orchestra. Skupina inspirovaná například německými Kraftwerk průkopnicky experimentovala s elektronickými nástroji, sekvencery a digitálním nahráváním. Nejzkušenějším z jejích členů byl Haruomi Hosono. "Ukázal nám svou kresbu. Byl to výbuch hory Fudži a u něj nápis: prodáno pět milionů. Hosono snil o tom, že budeme tvořit nezávislou hudbu a exportovat ji z Japonska do světa," vzpomíná Sakamoto v deníku Guardian, jak se dali dohromady.
Hranice ostrovního státu skutečně překročili. Trojice uniformovaných, trochu záhadných Japonců se Sakamotem za klávesami pronikla i do USA, kde za vlády prezidenta Ronalda Reagana způsobem oblékání i elektronickou hudbou trochu potměšile využívala strach z rostoucí ekonomické moci východoasijských zemí. A účinkováním v pořadech jako televizním Soul Trainu zase oslovila afroamerické obyvatelstvo v době, kdy se rodily hip hop nebo techno.
Sakamota, zejména díky jeho první sólové nahrávce B-2 Unit z roku 1980, už tehdy označovali za vzor skupina Mantronix nebo DJ a raper Afrika Bambaataa.
Kromě působení v Yellow Magic Orchestra a vydávání vlastních nahrávek pak začal pracovat pro film. Upozornil na sebe skladbou Merry Christmas, Mr. Lawrence z válečného dramatu o japonském zajateckém táboře Veselé Vánoce, pane Lawrenci, kde roku 1983 hrál po boku Davida Bowieho.
Později spolupracoval s renomovanými režiséry Pedrem Almodóvarem, Bernardem Bertoluccim nebo Brianem De Palmou. Zatím naposledy vloni složil hudbu k animované minisérii Exception od Netflixu.
Přestože jeho věhlas rostl, nadbytečné pozornosti se spíš stranil. V 90. letech rozvíjel elektronickou tvorbu, načež také z této linie uhnul a roku 1996 vytvořil čistě klavírní album svých starších písní, na nějž navázal další nahrávkou u téhož nástroje. Pojmenoval ji zkratkou BTTB neboli Back to the Basics, Zpátky ke kořenům.
Aby stylových obratů nebylo málo, v novém tisíciletí se pro změnu vrátil k elektronice, tentokrát však s příklonem k ambientu, minimalismu a manipulaci s digitálním zvukem. Na několika deskách spolupracoval s německým umělcem Carstenem Nicolaiem známým pod pseudonymem Alva Noto. Třeba na nahrávce Summvs, kam roku 2011 zařadili také coververze dvou děl známého producenta Briana Ena.
Tou dobou už další generace posluchačů objevila hudbu označovanou jako minimalistickou nebo post-klasickou. Na dotaz, čím si vysvětluje její popularitu, odvětil Sakamoto, že často zní jako něco vhodného na podkres. "Takové věci bývají oblíbené, protože naše společnost je tak zaneprázdněná, tak rychlá, že silná melodie nebo silné emoce by byly příliš. Ale občas možná lidem doma stačí pěkná, atmosférická hudba plná arpeggií, bez melodie," řekl webu Vice.
Ambientní tvorba posunem ke každodenním zvukům tyto postupy ještě zvýrazňuje, zároveň ale člověka dokáže zakotvit v našem světě, znovu ho okouzlit, když je přehlcený záplavou digitálního "obsahu".
Rjúiči Sakamoto stanul na pomezí ambientu, elektroniky a klasické hudby už před šesti lety deskou nazvanou Asyncs. Skládal ji v době, kdy mu doktoři poprvé našli rakovinu. S melancholií tu ohledává širokou paletu zvuků, od syntezátorů přes klavír po šumy a vlnění, stejně jako útržky textů o vlastní smrtelnosti či vidině konce. Anebo básně Arsenije Tarkovského, což byl otec filmového režiséra Andreje Tarkovského.
Sakamotův přístup k hudbě zase dobře ilustruje, že i takto intimní nahrávku následně poskytl o generaci dvě mladším umělcům, aby jednotlivé písně přemodelovali k obrazu svému. Na remixovém pokračování pracovali čtyřicetiletý americký producent elektronické hudby Oneohtrix Point Never, islandský skladatel Jóhann Jóhannsson, synthpopové duo Electric Youth nebo proměnlivá elektronická umělkyně Arca.
"Zajímá mě kdokoliv, kdo má jiný talent, jiné nápady, jiné vize než já. Kdyby někdo disponoval stejným nadáním, schopnostmi, nápady či vizemi, proč bych s ním spolupracoval? Chci opozici. Chci něco jiného," říká Sakamoto v rozhovoru pro Vice. Postoj dává o to větší smysl u někoho, kdo už při rozvoji internetu vyzýval k přehodnocení copyrightových pravidel.
Nová deska vlivem navrátivší se rakoviny zůstává v osobní rovině. Připomíná deník vypovídající o touze tvořit navzdory podmínkám. I proto skladby nesou prostá, kódová jména s daty, kdy byly nahrány.
Ta asi nejtradičnější s názvem 20220302 - sarabande upomíná na Sakamotova oblíbeného skladatele Clauda Debussyho tím, jak dokáže narušit nastolený motiv políčkem mírné disharmonie. Tato reminiscence hudebního impresionisty zároveň může vycházet z ročního období, kdy vznikla, to znamená vloni v březnu. Blížící se jaro znamená znovuzrození, počátek koloběhu. Skladatel jako by se na svém konci vracel k vlastním začátkům.
Na ploše hodiny a jedné minuty Rjúiči Sakamoto pracuje především s klavírem a syntezátory, občas doplněnými ambientními ruchy, zvoněním či šumem. Od sedmé položky kompozice zkracuje až do závěrečné, čistě ambientní 20220304 trvající pouhou minutu, kde už zní jen cinkání skla. Evokuje ztrátu, zvuk vždy na chvíli zanikne v tichu, aby se zase vynořil. Je příznačné, že deska vrcholí takto pomíjivou kompozicí.
Většina skladeb má široký rozptyl. Úvodní 20210310 prolíná vysoké a hluboké syntezátorové tóny, jejichž doplňování lze interpretovat jako smiřování se s něčím všudypřítomným a bolestivým. Následná 20211130 otiskuje sebe sama do klavíru, kdy Sakamoto každou frázi nechává rezonovat do chvíle, než úplně zmizí. Jako by se snažil předvést možný poslední tón v celé jeho kráse.
Nezáleží mu na tom, jestli jeho hudba umře s ním - radost mu dělá vědomí, že mohl někoho ovlivnit a inspirovat, řekl. Přesto ve druhé skladbě dává vyniknout pocitu hledání třeba jen jednoho tónu nebo motivu.
Zánik, smrt či smrtelnost ztvárňuje deska 12 v mnoha fazetách a jednoduchých, avšak pozoruhodných kulisách. Ve své tišině však Sakamotovy aktuální skladby dokáží i děsit, to když veškeré zasnění a éteričnost přeruší vrzání, klapání nebo bouchání. Patrné je to v kompozici 20220207, v níž klavír opakuje jednoduchou ukolébávající melodii. Ta se následně větví s vpády vyšších tónů, které však spíše hledají, kam patří a jak zapadají do nastíněného vzorce. Následně nástroj přerušují šum a ticho, pískání v uších. Přetržení hlavní linky na posluchače doléhá silně, což ještě podtrhuje náhlý konec. Zanechává dojem, jako by člověk odešel uprostřed věty.
Album je samozřejmě otevřené emočním i myšlenkovým interpretacím. Můžeme si vystačit s individuálním loučením člověka po naplněném životě, v souladu s důrazem ambientních zvuků na osobní a osobité prožívání.
Pocit ztráty někdy zažil každý. Člověk si pak všímá miniatur a detailů, které mu najednou chybí, nenahraditelné kousky, na které už můžeme jen vzpomínat. 12 tyto důležité maličkosti zachycuje.
"Přemýšlel jsem, že potřebuji osvobodit své uši od veškeré konvenční hudby, která je blokovala," vzpomínal ve své autobiografii Rjúiči Sakamoto na dobu, než nastoupil na vysokou školu. Jak se zdá, ten přístup už si zachová až do konce.
Album
Rjúiči Sakamoto: 12
Milan Records 2023
