Několikaminutová performance téměř rituálních rozměrů se odehrává na pozadí černošského spirituálu Sinnerman, jenž kdysi lidem pomáhal přiznat se ke svým hříchům. Od roku 1965, kdy jej natočila Nina Simone, ho možná chápeme obecněji: jako song o nemožnosti utéct před svou minulostí, poklesky či zodpovědností. Nemůžete se tomu vyhýbat věčně, jednou na vás dojde, lepší bude postavit se k věcem čelem, parafrázujme volně Sinnermana.
Právě tak ho na ostravských Colours pojala Fatoumata Diawara: jako zpověď přímo fyzickou, pomyslné očištění či znovuzrození. Čtyřicetiletá malijská zpěvačka a herečka si touto skladbou zároveň připomíná zásadní zlom.
Roku 2002 se jako devatenáctiletá v noci vykradla z domova v západoafrickém Mali, aby se vyhnula nucenému manželství a životu v podřízené roli. Její matce obdobná situace zamezila zpívat a dcera to nemínila zopakovat. Opustila rodinu, zemi i kontinent a tajně odletěla do Paříže, kde se přidala k pouliční divadelní společnosti Royal de Luxe. Hrála sultánovu manželku v představení s desítky tun vážící loutkou mechanického slona.
Od té doby Fatoumata Diawara účinkovala na divadle i ve filmu, nejvýrazněji před osmi lety v oceňovaném hraném snímku Timbuktu o okupaci Mali džihádisty. Celou dobu také zpívala, nejprve jako doprovodná vokalistka, pak po pařížských barech. Roku 2011 vydala debutové album a od té doby je na vrcholu. Dnes má dvě nominace na Grammy, účinkovala na albech Herbieho Hancocka i kapely Gorillaz. Naživo zpívala s Paulem McCartneym či Davidem Crosbym.
Když teď na Colours uvádí Sinnermana, mimoděk připomíná okolnosti svého příjezdu do Francie. "První deska, kterou jsem si v Paříži koupila, byla od Niny Simone," vysvětlila letos časopisu Mojo. "Když jsem utekla do Evropy a získala svobodu, hlas Niny Simone byl první, který jsem slyšela. Psychicky mě podržel. A také mi pomohl uchovat můj vlastní hlas, protože ve Francii jsem se nejdřív snažila napodobovat, jak zpívají Evropanky," dodala.
Dnes o nápodobě nemůže být řeč. Diawařino vystoupení na menší scéně Drive stage patří k nejoriginálnějšímu z prvního dne Colours of Ostrava. Zpěvačka obsypaná náramky a prsteny, s mušlemi na krku, kulatými náušnicemi a nakažlivým úsměvem ve tváři, přitom chvíli nepostojí. Snad jen když si na druhou skladbu nechává přinést červenou elektrickou kytaru Epiphone, na kterou hraje efektní sólo. V jeho závěru teatrálně, vítězoslavně vyplazuje jazyk.
Častěji ale Diawara tančí a zpívá. Obvykle se vzdálí slokám a vokálně improvizuje, někdy i několik minut na pomezí scatu a hrdelního zpěvu. Hlas má naprosto pod kontrolou, ať už v sopránovém rejstříku tvaruje zvuky připomínající kokrhání či delfíní pískot, nebo se pohybuje na opačné straně. "Podobně jako Nina Simone ráda zpívám nízko. Snažím se dělat v něčem podobnou hudbu jako ona. A vždycky mě také inspirovaly její protestsongy," řekla ještě zpěvačka pro časopis Mojo.
To je jediné, co posluchači Colours kvůli jazykové bariéře naplno nedocení. Diawara se narodila na Pobřeží slonoviny, vyrůstala však v Mali a hovoří bambarštinou, které v těchto i okolních zemích rozumí až 15 milionů lidí.
Texty jsou pro ni zásadní. Ostravský koncert začíná skladbou Kokoro, ve které apeluje na Afričany, aby ctili vlastní kulturu a nesnažili se napodobovat druhé. "Bělíme si kůži, abychom vypadali jako Evropané / Číňanům prodáváme přírodní zdroje / Myslíme, že být muslim znamená zakrýt se od hlavy k patě," lituje v této písni Diawara, že na sebe Afričané nejsou více hrdí.
Právě proto se jim snaží dodávat sebevědomí. Ženám na vlastním příkladu ukazuje, že člověk se v devatenácti může sebrat, odjet do neznáma a všechno na svém životě změnit. "Bohužel znám spoustu afrických žen, které se takhle razantní změnu bojí udělat. Teprve až se nebudou bát přihlásit se o slovo, teprve až začnou odmítat nucené sňatky, změní se věci k lepšímu," řekla před lety deníku Guardian.
Její písně bývají apelativní. Přesvědčena, že lidé potřebují vzory, jde příkladem. Nikdo z našich politiků nemůže být vzorem hodným následování, vysvětlovala, proč se tolik afrických pěvců společensky angažuje. A proto "nezpívám, abych zpívala za každou cenu, zpívám, abych změnila věci k lepšímu", dodává.
Natočila baladu o tíži emigrace, ódu na mír i skladby kritizující polygamii, právo šaría nebo libyjská tržiště s otroky z řad migrantů. Na Colours představuje třeba Kanou Dan Yen o milencích, kteří nemohou zůstat spolu kvůli tradici, jež Malijcům zakazuje sňatky mezi různými etniky. "Tvoje matka nám nedovolí být spolu / Tvůj otec nám nedovolí být spolu / Tví bratři a sestry to nepřijmou / Zastavme tuhle lásku bez budoucnosti," vyzývá smutně. Sama zná mladé Afričany, kteří pod tlakem společnosti přerušili vztah, než aby riskovali opovržení. V tomto případě ale lpění na tradicích znemožňuje společnosti, aby se posunula dál, argumentuje svou písní Diawara.
V Ostravě následuje track Bonya o vzájemné úctě. "Když si děti hrají / Měly by se respektovat / Když se lidé zamilují / Měli by se respektovat / Proč byste chtěli někoho rozplakat / Pojďme se vzájemně respektovat," pěje v přímočarém textu.
Ani tenhle se však návštěvníkům nepokusí přiblížit. Fatoumata Diawara na festivalu hraje hodinový večerní set, a tak nejspíš usoudila, že nebude čas jít do detailů. Gros koncertu tedy vystihuje spíš Negue Negue: taneční píseň o tom, že se máme radovat ze života a sdílet potěšení s druhými.
Tenhle pocit je v publiku patrný. A tomuto duchu Fatoumata Diawara přizpůsobila většinu repertoáru. Zatímco na studiových nahrávkách využívá afrických polyrytmů či prvků lidové hudby regionu Vasulu na jihu Mali, naživo skladby sjednocuje do stylu afrobeat, blíž rocku a funku, s příměsí blues nebo jazzu.
Na diváky to funguje. Čtyřčlenná kapela tažená kytaristou Yacoubem Koném a klávesistou Areciem Smithem prakticky celý večer udržuje taneční rytmus. Zpěvačka se do něj maximálně pokládá. V jedné písni odvážně hýbe hýžděmi na hraně twerkování, byť pod sukní decentního. V další skladbě na chvíli vždy strne v sošné póze. O něco později v podřepu paroduje muže zatínajícího svaly. Hýbe se i kapela, kytarista s baskytaristou Sekouem Bahem mají na více místech secvičené kroky.
Je škoda, že zpěvačka nehraje víc na kytaru a že její kytarista Koné to chvílemi přehání s wah-wah efektem, lidově řečeným kvákadlo - v písni Sowa už je ho trochu moc. Stejně tak člověku může být líto, že vystoupení na Colours prokládají z playbacku puštěné zadní vokály místo skutečných sboristek. Energie, kterou do toho Fatoumata Diawara dává, naštěstí vše bohatě vyvažuje.
Diváci ji průběžně odměňují hlasitým aplausem, dokonce přistupují na pokročilou skupinovou choreografii - Diawara je přiměje zpívat, mávat rukama do stran, dřepnout a skákat do vzduchu. Ke konci to je tak intenzivní, že lidem z kapes padají mobilní telefony.
Koncert
Fatoumata Diawara
(Pořádal festival Colours of Ostrava)
Drive stage, Dolní oblast Vítkovice, 13. července.
