Nové album Roberta Craye: Blues pěkné jako pop a silné jako soul

Daniel Konrád Daniel Konrád
21. 5. 2020 16:12
Byl nadějí blues. Americký zpěvák a kytarista Robert Cray se v 80. letech minulého století prosadil jako uhlazený, jemně zpívající mladík, který sice navazuje na blues, ale píše vlastní písně, má moderní zvuk, nestaví na odiv kytarové dovednosti a se starou hudbou seznamuje mladší posluchače.
Robert Cray hrál třikrát v Česku: roku 2006 předskakoval Ericu Claptonovi v Sazka areně, v letech 2012 a 2014 již přijel samostatně s vlastní kapelou. | Video: Nozzle Records

S vrstevníky, dnes již nežijícím Steviem Rayem Vaughanem a naopak stále činným kytaristou Robbenem Fordem, Robert Cray přispěl k renesanci blues, byť v jeho podání vždy s úkroky do popu, soulu nebo R&B. S chytlavými hity jako Smoking Gun uspěl v hitparádách i tehdy populární televizi MTV, v obchodech se jeho desky skvěly v přihrádkách s popem či rockem. Obyčejného černého kluka, který donedávna pracoval v myčce aut, si jako předskokana nebo hosta začali zvát Tina Turnerová, Rolling Stones či Eric Clapton.

Robert Cray.
Robert Cray. | Foto: Jeff Katz

Od té doby Robert Cray vydal přes 20 alb, ale také narazil na strop: poslední ze svých pěti Grammy získal roku 1999, a přestože setrvale natáčí i koncertuje, některými nahrávkami z nového tisíciletí jako by jen napodoboval šablonu své nejúspěšnější desky Strong Persuader z roku 1986.

To se naštěstí nedá říct o Crayově novém albu That’s What I Heard, plném vynikajících autorských i převzatých skladeb s důrazem na soul a R&B. Po letech ukazuje všechny kvality letos šestašedesátiletého Američana z jižanského státu Georgia. A dost možná mu po dvou dekádách zase vynese Grammy.

V něčem je ta deska osobní: hned ve druhé skladbě, gospelu Burying Ground, kytarista odkládá nástroj a jen s přitakávajícími vokalisty, Hammondovými varhanami za zády a tamburínou napodobuje černého reverenda Juliuse Cheekse, který stejnou píseň natočil v 50. letech s kvartetem Sensational Nightingales. Cray, toho času dítě, ji s rodiči poslouchal o nedělích.

Osobní je také autorské blues To Be With You, věnované nedávno zesnulému písničkáři Tonymu Joe Whiteovi. A jiné skladby mají politický podtext: hlavně This Man, postavená na jediném akordu a šlapavé figuře Crayova dlouholetého basisty Richarda Cousinse. "Kdo je ten chlap / V našem domě / Jestli ten domov chceme zachránit / Musíme ho vykopnout," zpívá Cray v textu, který může vyprávět o milostném trojúhelníku i odvolání současného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Každý ať si to vyloží po svém. Síla blues není v tom, co říká naplno, ale v tom, co naznačuje.

Skladba This Man má patrně politický podtext. | Video: Nozzle Records

Robert Cray je výborný textař, přestože se k tomu podle vlastních slov nutí, z hotových písní polovinu vyhodí a nakonec je na desce doplní převzatým materiálem. V minulé dekádě zaujal autorskými skladbami o dopadech finanční krize na obyčejné Američany nebo písní o údělu navrátilců z invaze do Iráku, což je téma, pro něž má Cray - syn veterána z válek v Koreji a Vietnamu - pochopení.

Jinak si látku většinou vymýšlí. Přes třicet let je šťastně ženatý s britskou modelkou a herečkou Susan Turnerovou, a stejně nejčastěji zpívá o nepovedených vztazích. V dávném hitu Phone Booth osaměle vytáčel číslo naškrábané na zdi telefonní budky, jindy se stylizoval do figury napraveného svůdníka.

To je další charakteristika: Crayovy texty mívají morální rozměr, nevěra v nich většinou končí zle. "Jednou dvakrát jsem ti zvoral život / Vím, že za to se platí," zpívá teď v nové skladbě Anything You Want.

Na důvěryhodnosti tomu přidává jeho hlas, na bluesové poměry mimořádný a v šestašedesáti letech čímsi stále mladistvý. Teplý, jemný, čistý tenor s přirozeným vibratem a pěkným falzetem, kterým ovšem šetří, zbarvuje slova emocemi od lítosti po smyslnost. Ve vyšších polohách připomene dávného soulového pěvce Sama Cookea, typově také tenora.

A stejně jako Cray šetří hlasem, je úsporný ve hře na kytaru. Přitom má obdivuhodnou techniku, jak dokázal už roku 1985 deskou Showdown, nahranou se svými kytarovými vzory Albertem Collinsem a Johnnym Copelandem, kde se blýskl převzatým blues She’s Into Something od Muddyho Waterse.

Drží se standardního ladění, netrpí sentimentem ke starým kytarám. Od 70. let užívá nástroje Fender Stratocaster a patří k vybraným hudebníkům, jejichž signované kytary firma prodává po celém světě.

Obal alba That’s What I Heard.
Obal alba That’s What I Heard. | Foto: Nozzle Records

Přesto Craye ani na novém albu neslyšíme přehnaně sólovat. Drží se zkrátka, hraje jen nejnutnější noty, které často opakovaně vytahuje na strunách. Má čistý tón, podobně vřelý jako hlas. Buduje napětí, typické jsou pro něj staccatové pasáže nebo arpeggio v prvním mollovém akordu. A tam, kde není nutné, si sólo odpustí a jen doprovodnou hrou vespod rozhýbává rytmus.

Na tom má ovšem podíl zejména bubeník a producent alba Steve Jordan. Dlouholetý spoluhráč Keitha Richardse z Rolling Stones nebo mladšího kytaristy Johna Mayera natáčí s Crayem od konce 90. let minulého století. That’s What I Heard je jejich šestý a dost možná nejlepší projekt: vědí, čeho chtějí dosáhnout, co funguje, ve kterém songu upozadit varhany a kdy je naopak vytáhnout do popředí.

Maximálně využívají dechové sekce: v coververzi soulu You’ll Want Me Back sestupnou a zase se zdvihající mollovou pasáž velkolepě nesou saxofon s trubkou. A v další převzaté baladě Promises You Can’t Keep má podobný účinek doprovodný mužský vokál Stevea Perryho, někdejšího zpěváka rockové kapely Journey z 80. let.

V baladě Promises You Can’t Keep hostuje zpěvák Steve Perry. | Video: Nozzle Records

Je to samozřejmě retro: v jedné skladbě "moje baby ráda tančí boogaloo", to znamená latinskoamerický tanec z 60. let, a v závěru alba Cray vyzývá posluchače "sock it to me" slangovým výrazem ze stejné doby, v černé hudbě zpopularizovaným Arethou Franklinovou.

Co je ale špatného na tom připomínat to dobré? Crayova nová deska je pestrá, pěkná. Vysloveně příjemná na poslech.

Robert Cray: That’s What I Heard

Nozzle Records 2020

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Sluková s Hermannovou potvrdily v Litoměřicích roli favoritek

Plážové volejbalistky Markéta Nausch Sluková a Barbora Hermannová potvrdily roli favoritek a vyhrály v Litoměřicích úvodní turnaj Beach Series, nového domácího seriálu tříhvězdičkových akcí. Elitní světová dvojice otočila finálový duel proti Michaele Kubíčkové a Michale Kvapilové a zvítězila 22:24, 21:12, 15:10.

Vítězky slavily úspěšný návrat po mnohaměsíční zápasové pauze a teprve po týdenní společné přípravě. Dohromady začaly trénovat teprve v pondělí po návratu Nausch Slukové s trenérem Simonem Nauschem z USA.

"Vlastně nějakých osm devět měsíců jsme vůbec nehrály. Naposledy jsme hrály koncem září 2019 a ten herní rytmus je prostě úplně jiný. A to je něco, co se nedá natrénovat. V tomhle to bylo náročné se zase chytnout, zažít si zápasový styl a rutinu," uvedla Nausch Sluková v nahrávce pro média.

Sluková s Hermannovou zvládly třísetový duel i v semifinále proti Martině Williamsové (za svobodna Bonnerové) a Sáře Olivové. Ty potom prohrály utkání o třetí místo s dvojicí Marie-Sara Štochlová, Martina Maixnerová.

"Jsem ráda, že zápasy jsou náročné, že nepřijedeme a nevyhrajeme všechno na osm. To by pro nás ztrácelo význam a jsem vděčná za každý dobrý zápas a za každý tie-break, protože to poslouží z dlouhodobého hlediska pro náš trénink," konstatovala Nausch Sluková. "To 'semíčko' a finále bylo náročné a myslím, že nás dost procvičily, takže ideální," zhodnotila turnaj.

Pětidílný seriál bude pokračovat v týdenních intervalech na Strahově, v Nymburce, Chodově u Karlových Varů a opět na pražském Strahově.

Další zprávy