Cave se rozhodl o tom nemlčet. Mohl by vůbec? Poprvé začal vést s posluchači dialog: otevřel webovou odpovědnu The Red Hand Files a uspořádal živé turné In Conversation. Živé, vtipné, ale bez uhýbání před těžkými tématy. V obou případech se "experiment ve spojení" obešel bez moderátora, Nick Cave chtěl s lidmi mluvit přímo.
A nyní je tu sedmdesátiminutové dvojalbum Ghosteen, celé "o tom". Nepochybně se liší od předchozích desek, zároveň je to jasný Cave. Písňová a poetická reakce na hroznou událost je tu překvapivá, obdivuhodná a osvobozující. Album už vyšlo, Cave ho 30. května 2020 představí naživo v pražské O2 areně.
Jak o tom mluvit
Než se Nick Cave otevřel zvláštnímu sdílení faktu smrti a než ho propojil se svým veřejným vystupováním, předcházela tomu léta opačné tendence. Bezprostředně po smrti syna vydal prohlášení, v němž stálo: "Byl to náš krásný, šťastný, milující chlapec. Žádáme vás o soukromí, které naše rodina potřebuje v této těžké chvíli pro truchlení."
Rozměr soukromí a intimního gesta měla i Caveova účast na pohřbu kolegy Michaela Hutchence: zpíval tady baladu Into My Arms, ale vymínil si předtím, aby kamery jeho výstup nesnímaly.
To všechno se nyní obrátilo: ale ne do křiklavého gesta, nýbrž spíš do Caveova hledání, jak dál žít a nezamlčovat, neskladovat v sobě vytěsněné, jak být pravdivý a včlenit do dalšího života tak otřásající zkušenost.
Nejdřív přišel dokumentární film One More Time With Feeling: sledoval, jak zpěvák natáčí písně pro album Skeleton Tree a zároveň se on i matka dětí Susie Bicková vracejí k synově úmrtí. O Skeleton Tree píše kritik britského Guardianu Alexis Petridis, že písně vznikly ještě před neštěstím. Mnozí posluchači tomu ale nechtěli věřit nebo se po faktech nesháněli: pokládali album za "tu truchlící" desku. Charakter písní tomu nahrával. Když teď skutečně přišla nahrávka, která na úmrtí syna reaguje, můžeme být překvapení: vůbec nemá temný a skepticky existenciální charakter, jak by se dalo čekat.
Moje bejby je na cestě
"Byla jedna píseň a ta toužila být zazpívána," znějí první slova úvodní Spinning Song, takže nás okamžitě bodne touha žít, sdílet se. I když je první píseň zdánlivě o "králi rock’n’rollu" v Las Vegas, hlavně pojednává o tom, co nemizí. Byl tu král, měl královnu, královna měla strom, ve stromě bylo hnízdo, v hnízdě pták: a i když krále, královnu i strom už pohltila černá zem, pírko z ptáka se pořád chvěje ve větru a pomáhá mu zpívat. "A ty sedíš v kuchyni a posloucháš rádio." Písně jsou najednou obrazem toho, co přesahuje život a spojuje mrtvé a živé.
A Cave skutečně chce vytvořit novými písněmi časoprostor, kde jsou hranice prostupné, nejisté, součástí tajemství a magické proměny. "Jsme moc unavení, abychom vnímali věci, jaké skutečně jsou," zpívá a je to reflexe člověka, který tuší, že se dostal do stavu přeludného vnímání, jež nemusí sdílet každý.
Cave se odmítá poddávat programovému smutku a už vůbec z něj nechce dělat úhel pohledu. "Ve které chvíli jsem se stal předmětem lítosti?" ptá se odmítavě ve filmovém dokumentu. Stav úžasu ze světa: k němu se chtěl znovu dostat a na Ghosteen takový svět opravdu nachází. Ve zjitřeném vnímání se najednou stává podnětem výkřik pouličního kazatele: "On se vrátí!".
"Jsou věci, které se těžko vysvětlují, ale 'my baby' se vrací domů vlakem v půl šesté," zpívá se v Bright Horses: jako by popové klišé o "bejby" najednou bylo jádrem ukrývajícím něco důležitého.
Život vedle neviditelných
Album má jednoduché dělení: osm písní na první desce jsou "děti", tři delší skladby na albu druhém pak "rodiče". Postupně se skládá obraz Caveova světa po otřesu.
Sun Forest, jedna z nejvýraznějších kompozic, se odehrává ve světě zániku, apokalypsy, nebe zahaleného dýmem: ani v něm se ale neztrácí živý pocit krásy a lásky, dokud si vypravěč vybavuje "ty světle zelené oči", spojení s někým, skrze koho jsme pocítili skutečnou lásku. Galleon Ship připomíná, že nebe je plné "riders in the sky", nebeských jezdců, putujících duší - zkrátka, že utrpení se nevyhne nikdo a ztráta je to, co nás spojuje.
Těmihle slovy Nick Cave taky nedávno popsal Davida Bowieho a dvě fáze jeho tvorby: právě ta před smrtí prý už dobře věděla o kolektivním, společném vnímání.
V závěrečné skladbě Hollywood to Nick Cave převypráví naplno. Bere si na pomoc starý buddhistický příběh. Kisa byla matka, které zemřelo dítě. V nezměrném žalu si odmítala přiznat, že je mrtvé, pokládala je za nemocné a šla pro lék k Buddhovi. Ten jí slíbil pomoc, jen ji předtím poslal pro hořčičné semínko z domu, kde nikdo nikdy nezemřel.
Pointa je zřejmá: takový dům se najít nedá, v každé rodině jsme o někoho přišli, koloběh života a smrti se nedá popřít. Ve výsledku dobře, že je na světě.
Tentokrát bez rytmické mašiny
Co říct k hudebnímu provedení? Cave ve svých dvaašedesáti letech zpívá krásně, sytým pevným barytonem, který občas odejde do falzetových výšek. Přeludnost a bezhraničnost světa se tu dobře odráží v hudbě skoro úplně bez bicích a bez pevných rytmů: jistě i proto se "plovoucí" album hůř poslouchá bez znalosti angličtiny.
Cave se tu vzdal rockerského umu strhnout - téma je moc velké, než aby se jeho účinek posiloval siláckostí a svůdností riffů. Zaříkávání hlasu, který přechází mezi zpěvem a deklamací, je dost silné. To stačí.
Nemlčet a být spolu
Odnedávna tu je přímý dialog Nicka Cavea s posluchači, teď tohle album. Mají jedno společné: programové neuhýbání před těžkostmi a traumaty, které na nás v životě číhají. To je nepochybně hlavní přesah desky, která není jen o vyrovnávání se ztrátou dítěte.
Nemlčme o tíživých věcech, nedělejme průrvu mezi zbytkem našeho života a nimi. Buďme spolu a mluvme o nich, říká Cave. Metaforicky i konkrétně. Takové gesto by bylo cenné v každé době. V té naší je zásadní.
Nick Cave and The Bad Seeds: Ghosteen
Ghosteen Ltd 2019, virtuální nahrávka vyšla 5. října, CD a LP vycházejí v listopadu. Nick Cave s Bad Seeds desku naživo představí 30. května 2020 v pražské O2 areně.
