Nyní vydaná deska Zlom, po které bude následovat koncertní turné, je pro Nerez předělem. Novým začátkem. Skutečným zlomem.
Představu, že se stylotvorná kapela osmdesátých a počátku devadesátých let minulého století, ze které před čtvrtstoletím odešla zpěvačka Zuzana Navarová, bez vrávorání znovu postaví na nohy, by donedávna mohl naplnit jen zručný spisovatel sci-fi. Vždyť zakládající trojice Nerezu Navarová, Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál k sobě patřili tak pevně jako třeba kapela Queen k Freddiemu Mercurymu nebo Led Zeppelin k Johnu Bonhamovi. Když ti dva odešli na věčnost, pokračující Queen ztratili hlavu a Led Zeppelin to rovnou zabalili - kromě ojedinělého návratu s Bonhamovým DNA, jeho synem Jasonem za bicími.
Zuzana Navarová opustila Nerez deset roků předtím, než v pětačtyřiceti letech zemřela. Vřešťál se Sázavským pokračovali pod názvem Neřež, kterým se otevřeně obraceli k nerezovské minulosti a zachovávali si i dost z původního výrazu - jejich písničkový rukopis je navíc eklektický, třeba v tom, s jak přirozeným nadhledem dokázali před lety vytěžit sound raných Beatles (píseň Sobota) či Simona s Garfunkelem (Návod k použití).
Kromě toho na albu Divné století z roku 1996, kde většinu písní aranžoval Sázavský, přivedli Jaromíra Nohavicu k bohatému kapelovému zvuku a inovativní podobu dali i písním Marie Rottrové.
Neřež je dokonale vyladěný stroj na výtečnou muziku, i když se nevyhranil tak nově jako Zuzana Navarová na své sólové dráze se skupinou KOA. Kapela s nevidomým romským akordeonistou Máriem Bihárim sice po smrti Navarové ještě nahrávala, ale už nedosáhla té výlučnosti, k jaké ji zpěvačka a autorka přivedla. Jak v případě KOA, tak Nerezu se nabízí posunutá parafráze citátu z básníka Viktora Dyka: Opustíš-li mne, zahynu.
Jenže uhynulý Nerez teď vstal z popela. Sebevědomý jako kdysi. Muzikantsky suverénní, jak jen dokáže být opravdová hudební špička.
Během pětadvaceti let bez Zuzany Navarové zkoušeli Vřešťál se Sázavským tuto ústřední múzu Nerezu občas nahradit. Angažovali třeba slovenskou zpěvačku Katarínu Koščovou, která roku 2005 zvítězila v soutěži Slovensko hľadá Superstar. A před deseti lety, kdy si připomínali nedožité padesátiny Zuzany Navarové, pozvali ke koncertům Kláru Vytiskovou.
Tento případ byl tak trochu variací na bonhamovskou DNA. Zpěvačka je dcera kontrabasisty Vladimíra Vytisky, který s Nerezem nahrál první tři alba, tedy nejzásadnější desky kapely. Navíc Vytisková prožila s Nerezem dětství a setkávání se Zuzanou Navarovou bylo spoluurčující pro její rozhodnutí dát se na zpěv.
Jenže spolupráce Neřež s Koščovou i Vytiskovou měla spíš nádech nostalgie, návratu starých písní Nerezu v jiném podání. Změnilo se to teprve nyní s Lucií Šoralovou. A to proto, že obnovený Nerez na ten starý navazuje jen volně.
Emancipoval se. Přináší nové písně. Kromě dvou starých - mimo jiné pseudolidové Vřešťálovy Kytičky s textem Navarové, drobné, laskavé, přitom tak impozantní skladby, na níž se "lámou pěvecké charaktery" potenciálních zpěvaček Nerezu. A Lucia Šoralová, někdejší členka slovenského folklorního souboru Lúčnica, se interpretaci Zuzany Navarové vyrovná ohnivým hlasem, který přitom mrazí.
Nerez už neřeže, ale rovnou láme. A sílu na to má jako kdysi.
Tituly, které rámují desku Zlom, lze číst symbolicky. Otevírá ji jedna z nejstarších písní Nerezu Budem si spolu žít, poprvé vydaná na EP roku 1986, a uzavírá ji právě Zlom, jehož hudbu napsala Lucia Šoralová. V těchto kleštích s jednou čelistí starou a druhou novou je sevřen repertoár aranžérsky sjednocený, přitom tak rozmanitý, že co píseň, to další malý zlom.
Jednu napsal i manžel Šoralové, skladatel Ondřej Soukup, a otextoval ji Zdeněk Vřešťál. V jistém smyslu je Klec, jak se jmenuje, ústřední skladbou alba. A nejen proto, že k ní byl také natočen klip upomínající na transporty do nacistických koncentráků.
Klec je tradicionalistická esence středo- a východoevropského odkazu, v němž židovská lidová hudba, klezmer, sehrála zásadní úlohu vzhledem k věčnému pohybu svých protagonistů, často vyháněných a pronásledovaných zbytkem společnosti. A ten "pohyb", nabalování různých vlivů, prolíná celou deskou Zlom.
Její nejvyšší devízou je neukotvenost ve spolehlivě zajištěné pozici, která by se vzhledem k věhlasu Nerezu nabízela. I když třeba "latina" Bosanoha upomíná na někdejší východiska Nerezu z osmdesátých let a blues Vím, že víš odkazuje na starou Vřešťálovu "cestovatelskou" Vlakem na Kolín, známou také v podání kapely Krausberry.
Ale naprosto přirozeně tu vyzní také lidovka balkánských Romů nazvaná Ederlezi, možná nejznámější v podání orchestru "Jugoslávce" Gorana Bregoviče, který ji pojal jako trýznivou pohřební dechovku přecházející do hymnického ženského sboru.
Jako by ta přirozeně vroucná píseň znamenala pro Balkán to, co pro Leonarda Cohena jeho podobně naléhavá Hallelujah. Kýmkoliv interpretovaná, pokaždé jiná, někdy zničená, jindy nádherná. A Nerez přidává další platnou verzi Ederlezi díky hlasu bratislavské rodačky Lucie Šoralové, silnému jako vichřice.
Sázavský s Vřešťálem v Šoralové nenašli jen výtečnou crossoverovou zpěvačku i autorku, ale především sobě rovnou komplexní hudební osobnost. A byť má za sebou také bohatou muzikálovou praxi v kusech z podstaty žánru podbízivých, s Nerezem "nedělá Zagorku". Spíš Hegerku.
Třeba Šoralovou zhudebněná báseň Vřes od Vítězslava Nezvala je absolutní šanson typu, jaký lze zaslechnout ojediněle - a aranžmá s uplakanou starožitnou trubkou Marka Vajóa mu dává neoposlouchatelný zvuk. Snad tisíckrát po sobě by se dal Vřes přehrát, aniž by z toho člověk zešílel.
Nerez & Lucia: Zlom
Warner Music / Monitor 2019
Přijít o rozum může jedině překvapením nad celou deskou Zlom. Musí se však oprostit od toho, že Lucia Šoralová, která už mimo jiné vydala i tři nadstandardní sólová alba, není ani trochu Zuzanou Navarovou. Nemá tak civilní projev, spíš je exaltovanější a z mnoha angažmá vyzpívanější. Dokonce trochu musí potírat jistotu, že technikou hlasu zvládne téměř cokoliv, a hledat přirozenější výraz.
Ale to už je spíš v rovině nuancí než hledání zásadního směru. A ten je deskou Zlom zřetelně vytyčený. Je to jízda do každého počasí či denní i noční hodiny. Stačí se na fotkách v bukletu alba podívat Lucii Šoralové do velkých hlubokých očí obtažených silnou černou linkou. To nejsou oči, ale dálkové reflektory zářící naplno. Možná že díky nim nový Nerez ujede ještě pěkně dlouhou štreku.
