Praha - Trvalo to dvaadvacet let a odkladů bylo více než v případě Chinese Democracy od Guns n' Roses. Přesto, ačkoliv už tomu nikdo příliš nevěřil, vydali pionýři vlny shoegazers My Bloody Valentine třetí studiovou desku nazvanou jednoduše MBV. Zájem o ní byl v prvních hodinách tak velký, že oficiální web kapely nápor nevydržel.
Frontman Kevin Shields zprávy o novém materiálu začal intenzivněji šířit od loňského jara. Tehdy mluvil o vydání koncem roku 2012. To se nicméně nestalo a víra v pokračování desky Loveless, často doprovázené přívlastkem kultovní, zase postupně pookřávala.
Přesto Shields po dvou dekádách slibů svým slovům nakonec dostál. Dle prvních kritických reakcí výsledek za nekonečné čekání stál. Někteří z fanoušků si naopak stěžují, že se jedná víceméně o stejný materiál, jaký kapela produkovala během své aktivní kariéry na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Euforie z návratu hudební ikony
"Na první poslech je to na okraji toho, jak běžně chápeme hudbu - ale MBV není jen cvičení ve vrstvení zvuků a efektů. Shieldsova schopnost (a touha) udělat každou melodii zapamatovatelnou má přednost před pokušením zničit publiku uši," píše v recenzi pro BBC Music publicista Ian Wade. "Odstřihněte si dvě dekády a odklady a je to perfektní pokračování Loveless. Je to album, u něhož se dvaadvacet let spekulací a analýz ani zdaleka nepřiblížilo realitě," zakončuje pozitivně svou recenzi.
Z prvních recenzí shromážděných portálem Any Decent Music pak prozatímní známka pro desku vychází na 9 z deseti možných. Aktuální hodnocení je nicméně třeba ještě brát s rezervou, nadšené reakce jsou obvykle rychlejší než pečlivě vykonstruovaná kritika.
S okamžikem vydání desky se ale spustila vlna také vlna reakcí na sociálních sítích a hashtag #mybloodyvalentine se na chvíli objevil na síti Twitter mezi zrovna nejpopulárnějšími diskusními tématy.
Britský zpravodajský server Guardian se zase z komentářů čtenářů pod článkem o vydání MBV pokusil sestavit žebříček "proč ano a proč ne-poslouchat" novou desku My Bloody Valentine.
Reakce nejsou nijak překvapivé a odpovídají návratu dlouhodobě milované kapely, u níž znovunabytá aktivita vzbuzuje rozpor, zda má smysl, aby modla pokračovala v tom, co dělala dříve. Většina komentářů se tak točí kolem toho, zda by kapela měla být vzývána kvůli novému materiálu, který vlastně starou tvorbu nijak nerozvíjí.
Narkotická a mimozemská, tyto přívlastky zůstaly
Někteří čtenáři serveru vyzdvihují krásu, hloubku a určitou drogově zastřenou náladu, což vždy byly hlavní atributy tvorby My Bloody Valentine. Jiný uživatel má radost z toho, že deska vyšla, ještě než mu stářím přestal sloužit sluch. Další se pak domnívá, že v daném žánru se dosud Shieldsovi nikdo nevyrovnal. "Díky tomuhle si uvědomíte, jak málo lidí skutečně pochopilo, co Shields dělal v roce 1990. Protože v uplynulých letech nikdo nevydal nahrávku, která by zněla takhle," píše jistý Andy Hazel.
Výtky jsou de facto pouze opačným pohledem na tu samou věc. Kde jedni oslavují návrat svých oblíbenců, druzí jim vyčítají především tvůrčí zaseknutí se v jedné hudební poloze. Případně jim deska připadá podstatně slabší než dva kousky v diskografii kapely.
"Několik záblesků geniálních melodií jsou jenom zlomek toho, co bylo na předchozích záznamech. Se vším respektem k úchvatnému vrstvení kytarových linek, kterých je Loveless plné, zde je nevidím," píše zase čtenář Ryan Denziloe.
Dlouhé nahrávání se podepsalo nejen na vysokých očekáváních fanoušků, ale takřka fatálně i na domovském labelu Creation Records. Nahrávání třetí řadové desky se totiž vyšplhalo na vysokých 250 tisíc liber (takřka 7,5 milionu korun) a spekuluje se, že vydavatelství to téměř zruinovalo, ačkoliv Shields tato tvrzení popírá.
Vlna introvertů, co zírá na boty
My Bloody Valentine byli jednou z nejvýznamnějších kapel britské kytarové hudby kolem přelomu devadesátých let. Vstřebali melancholii a inspirovali se v hlasitých kytarách The Jesus and Mary Chain proháněných rozostřujícími efekty. S množstvím krabiček a pedálů různě zkreslujících zvuk kytary ale začali experimentovat v podstatně větší míře.
Během koncertů měli na zemi poskládaných tolik efektů, že téměř celou dobu zírali do země, z čehož vznikl zpočátku posměšný název hudebního stylu shoegaze, tedy ve volném překladu zírání na boty. Do jisté míry ale mohlo být ignorování lidí pod pódiem dáno také introvertní povahou hudby a vlastně i většiny kapel, které se k této vlně řadí.
Extrémně zkreslený zvuk se s přechodem do devadesátých let na ostrovech vcelku uchytil a obsese melodiemi zastřenými za mlhou elektronických udělátek dala vzniknout nemalé hudební scéně, již dále reprezentují třeba Lush, Slowdive, Ride, Swervedriver a další. S ozvěnou kytarových neuróz ve stejné době pracovali také Suede a jako jedni z "velkých" britpopových kapel své doby ji pomáhali šířit mezi masovým publikem.
Když se pak v alternativní kytarové hudbě začínal kolem přelomu tisíciletí objevovat nejasně vymezený termín post-rock, oslovující především introvertní a intelektuálněji založené posluchače, vcelku pochopitelně došlo k častému splývání obou těchto tendencí. Ukázkovým příkladem je projekt Jesu hudebního samouka Justina Broadricka (mimo jiné hlavní postavy inovativních metalistů Godflech), který vznikl po ukončení dlouholetého vztahu a následném nervovém zhroucení.
