Napodoboval, co slyšel z nahrávek jazzových legend Louise Armstronga nebo Nata Kinga Colea, učil se žánr kalypso, toho času populární na jamajských ulicích, a pravidelně poslouchal jazzové a rhythmandbluesové pořady amerických rádií. Z toho letos čtyřiasedmdesátiletý Monty Alexander vytěžil jedinečný hráčský styl, díky němuž se stal přední jazzovou osobností s přesahem až do světa pop-music. Jeho pražské vystoupení ve čtvrtek 22. listopadu zpestří letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, jinak plný výhradně klasické hudby.

Foto: Hollis King

"Neumím to vysvětlit," říká Alexander o své šedesátileté kariéře, během níž navštívil více kontinentů a hrál hudbu více žánrů, než se za život podaří většině muzikantů. "Je to, jako byste po mně chtěli, ať vysvětlím, proč může létat pták. Nebo proč člověku nabíhá husí kůže. Prostě je na tom něco magického," krčí rameny hudebník, který prý v životě jednoduše hrál to, co se mu líbilo a na co měl chuť, aniž by nad tím dvakrát přemýšlel.

Alexander má až pohádkový osud. Jako čtyřletého jej zaujal klavír. Vášeň ho nepustila, dva roky nato mu rodiče zaplatili lekce. Jenže dítě nevydrželo. "Od začátku jsem se vzpouzel formálnímu učení," vzpomíná. "Když jsem nedělal, co po mně chtěl učitel, udeřil mě přes klouby. Jenže mě klasická hudba nezajímala. Chtěl jsem sedět u piana a hrát, co se mi zlíbí. Později jsem zjistil, že to nabízí jazzová hudba, kde muzikanti improvizují."

Dnes Monty Alexander říká, že se vše naučil z ulice, napodobováním, vstřebáváním vlivů a právě improvizací. Prsty kdysi bité pravítkem měl ve čtrnácti už tak vyhrané, že mohl vystupovat po jamajských klubech a v nahrávacích studiích doprovázel dvakrát třikrát starší muzikanty.

V sedmnácti se pak s matkou přestěhovali do amerického Miami. A odsud Alexanderova cesta vedla přes náhodné setkání až k pravidelnému účinkování v klavírním baru Jilly's na západní 52. ulici v New Yorku, oblíbeném místě třeba Franka Sinatry.

Alexander se za domovskou Jamajkou neohlížel, do nového prostředí zaplul a brzy doprovázel přední jazzové instrumentalisty. S mnohými se také na celý život spřátelil. Viz nedávný příspěvek, který na jeho facebookovou stránku napsal dvaadevadesátiletý zpěvák Tony Bennett: "Monty Alexander včera v klubu Birdland odehrál jeden z nejlepších jazzových koncertů, jaké pamatuji," vzkázal Bennett.

Toho Alexander doprovázel, stejně jako dříve Franka Sinatru. Dnes říká, že zkušenosti získané po boku či poslechem velkých pěvců se odrážejí v jeho hře. "Lidský hlas dovede nejlépe předat melodii a jazzoví muzikanti, které obdivuji ze všech nejvíc, třeba trumpetista Miles Davis, hráli tak, že jste z jejich nástrojů ten hlas skoro slyšeli mluvit," říká Alexander, který prý pianisticky usiluje o totéž. V jednu chvíli prý dokonce zkoušel přímo zpívat. "Lidé mě k tomu povzbuzovali, prý mám dobrý hlas. Ale zjistil jsem, že si nepamatuji slova," tvrdí.

Alexanderovu žánrově pestrou hudbu stmeluje silné rytmické cítění. "Odmalička mě nejvíc zajímala muzika, ke které jste si mohli potleskávat, luskat prsty nebo podupávat nohou, ať už to byly latinské, nebo jazzové rytmy," přitakává a zmiňuje, jak takový rytmus umí být krásně nakažlivý, když se od muzikantů šíří k publiku.

Monty Alexander se naučil hrát po sluchu. "Když mi někdo ukáže noty, okamžitě se začínám potit," přiznává. "Kdybych do nich hleděl dost dlouho, nakonec to přečtu. Ale tou dobou už by duch hudby stoprocentně vyvanul," vysvětluje.

Handicap někdy vede k pozoruhodným situacím. Před několika lety Alexander dostal pozvání na přední evropský hudební festival Verbier, který se koná ve Švýcarsku. Tam ho požádali, jestli by nezahrál jedno Chopinovo preludium. "Co mi zbývalo? Prostě jsem ho poslouchal a poslouchal, dokud jsem se ho nenaučil po sluchu," krčí rameny. "Neodpustil jsem si do něj tu a tam přidat něco svého. Po vystoupení za mnou přišel klavírista Emanuel Ax a radil mi, že bych měl takto nahrát všechna Chopinova preludia. Ale já už byl rozhodnutý, že se k tomuhle vracet nebudu. Dopadlo to fajn, ale opakovat to nemusím," líčí.

Alexanderův nadcházející pražský koncert na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného je jediný, u nějž pořadatelé dopředu nezveřejnili program. "Nechci to prozrazovat dopředu," říká klavírista, který prý setlisty v předstihu nesestavuje nikdy. Kdyby to udělal, musel by prý vybírat odhadem z 2000 skladeb, které má v hlavě. "Raději to nechávám do poslední chvíle otevřené. Den dva předtím mě většinou něco napadne a dostanu inspiraci, jak ten koncert pojmout, kde začít, čím skončit."

Nadcházející vystoupení v Praze je součástí Alexanderova listopadového turné po Evropě. Na většině štací jej doprovodí trio, v Praze ale zahraje sám. Byť ne tak úplně, jak říká. "Na jevišti sice jsem sám, ale zároveň nejsem. Vždy v sále cítím publikum, které čeká, až ho hudba popadne a zavleče někam jinam. A přítomnost posluchačů ten zážitek povyšuje na jinou úroveň," říká hudebník, který si neklade velké cíle. "Chci, aby se lidé na mých koncertech měli dobře, abych je ohromil. Aby měli hezký zážitek," uzavírá Monty Alexander.