Čtyřiasedmdesátiletému interpretovi tuto sobotu večer v bývalém plynojemu Gong přesto aplaudovalo vestoje několik stovek lidí, kteří mu dali přednost před hlavní hvězdou závěrečného dne festivalu, americkým raperem Macklemorem. Překvapivě se to nevylučuje. Vystoupení bylo působivé, Melnyk má charisma. Však jen letos v Česku odehrál už čtyři koncerty, další hned následující den v galerii na pražských Vinohradech.
Melnyk není nějaká utajená klavírní špička. Je to v nejlepším slova smyslu iluzionista. Drobnější, šedými vlasy a vousy zarostlý muž přichází na jeviště Gongu v tmavých kalhotách a pruhované fialové košili. A "kouzlit" začíná, ještě než sáhne na černé koncertní křídlo Yamaha.
Hned zkraje večera si stoupá k mikrofonu a anglicky vychvaluje svou techniku, které říká nepřetržitá či kontinuální hudba. "Je naprosto přelomová. Hraní tímto stylem změní váš život, mysl i tělo. To, co dnes uslyšíte, je nemožné," oznamuje sice tónem plachého génia, avšak stylem pouťového vyvolávače. "I kdybyste sehnali nejlepší klasické pianisty na světě, nebyli by schopni tohle napodobit. To je jako chtít po mistrovi karate, aby ovládl kung-fu," pokračuje.
Podobně bombastické věty čteme na Melnykově webu, kde tlustým písmem, kurzivou a s pomocí vykřičníků označuje sebe sama za "nejrychlejšího pianistu světa", při jehož "transcendentální hudbě ožívají protony a elektrony mysli", celé to připomíná "atomy narážející do sebe nadzvukovou rychlostí", a rozhodně "jste ještě nikdy neslyšeli nic takového". Že nedohledatelným zdrojem citovaných pochval jsou vydání kanadského regionálního deníku Kingston Whig-Standard z roku 1976 a nejmenovaný vedoucí katedry jezuitské univerzity v Chicagu, prozrazuje značný smysl pro humor. Pořád ale lepší, než když na týchž stránkách visela věta "nejdřív se narodil Franz Liszt… a potom Lubomyr".
Že iluzionista ošálil i britskou BBC, která ve vysílání nekorigovala jeho řeči o "klavírním kung-fu, možná taiči" a hraní "19 not za vteřinu", představuje poměrně husarský kousek. "Začínám na 14 notách za vteřinu a pak zrychluji," tvrdí ve videu bez uzardění Melnyk, jako by to něco znamenalo. Následně předvede obyčejné rozklady akordů, jakými by se jiný pianista rozcvičil před recitálem. Melnyk však nasadí soustředěný výraz, zavře oči a po chvíli jako by s rozbušeným srdcem nemohl popadnout dech. "Už mě nenuťte hrát dál, je to příliš těžké," zajíká se. "Je to jako plavat v řece. Já jsem tady, ale zvuk přichází z jiné dimenze," balamutí novináře. Úžasný herecký výkon.
Podobně do zprávy agentury AFP propašoval Melnyk tvrzení, že "fyzická, matematická rychlost jiných klavíristů stanovená přírodou je 14 not za vteřinu", zatímco on "překonává rychlost zvuku". Též prohlašuje, že "ve světě klavíru se 300 let, od roku 1650, nic nedělo, a takový Rachmaninov nebo Prokofjev jen dělali totéž, co před nimi dělal Scarlatti". Až Melnyk prý způsobil revoluci. Jsou to samozřejmě hlouposti, v době, ke které se Melnyk - navíc špatně - propočítal, skladatelé ještě pracovali u cembala, nikoliv klavíru.
Podobně, i když méně okatě, Lubomyr Melnyk "čaruje" při ostravském koncertu. Hned po první čtvrthodinové skladbě začne předstírat, že ztratil pojem o čase. "Dlouho mi trvalo si uvědomit, že filozofové mají pravdu a čas doopravdy neexistuje," tváří se zamyšleně, načež kontroluje hodinky a nešťastně vrtí hlavou. "K nepřetržité hudbě patří, že pozastavuje časoprostor. Co trvalo dvacet minut, působí jako hodina. Nedá se nic dělat, další skladbu budu muset zkrátit," říká, čímž vystoupení dramatizuje.
Melnyk koncerty často doprovází rádoby filozofickými úvahami. Hovoří o nirváně, hudební teorii supluje spektakulárními metaforami. "Když hraji, měním se v letícího orla, plavajícího delfína nebo běžícího geparda. Měním se v déšť, mraky, do barvy nebes," cituje ho web ostravských Colours.
Jednou pianista odkazuje k ruským ezoterikům jako matematikovi Petrovi Uspenskému, jindy vypráví, kterak se sám coby student filozofie koncem 60. let přestěhoval z Kanady do Paříže. Tam se Melnyk dle vlastního líčení živil jako uklízeč v opeře, než zaujal dnes osmdesátiletou tanečnici Carolyn Carlson a začal ji doprovázet na klavír.
"Techniku" nepřetržité hudby údajně vyvinul po vzoru autorů minimal music jako Terryho Rileyho nebo Philipa Glasse. Melnyk tvrdí, že při tom záměrně hladověl, aby dosáhl intenzivnějšího smyslového vnímání.
Od přelomu 70. a 80. let bez větší odezvy koncertoval a vydával alba vlastním nákladem. Až po roce 2012 o něj projevil zájem avantgardní londýnský label Erased Tapes. Párkrát s ním pak spolupracovali současní němečtí pianisté Nils Frahm nebo Hauschka, obě uznávané persony na pomezí elektronické a novodobé klasické hudby. Nebylo by překvapivé, kdyby v Melnykově způsobu hraní spatřili podobnost.
Lubomyr Melnyk dlouholetý nezájem o svou osobu vysvětluje například tím, že jeho hudbu nelze prožít ze záznamu. "Vůbec by se neměla nahrávat," řekl jednou. Přesto ani po desítkách let koncertování nemá na kontě vážnější reference a místo renomovaných sálů také v Česku účinkoval v brněnském Uměleckoprůmyslovém museu, na zámku v Moravském Krumlově nebo na kutnohorském festivalu Creepy Teepee.
Což je naprosto v pořádku. Melnyk skutečně patří mimo škatulky a spíš mezi alternativu. Jeho přínos není srovnatelný s minimalisty a jeho skladby nevyžadují hlubší rozbor ani pokročilejší techniku.
Ve všech čtyřech, které uvádí na Colours, to znamená Legend, Barcarolle, Pockets of Light, při které si z playbacku nechává pustit druhou klavírní stopu, a závěrečné The Sacred Thousand, věnované Ruskem napadené rodné Ukrajině, je princip podobný. Melnyk po většinu večera hraje rychlá, avšak ničím přelomová arpeggia, která nadužíváním pedálu nechává přeznívat a vpíjet do sebe, čímž zakrývá interpretační nedokonalosti a hudbu halí do jakési mlhy.
Dozvuky a ozvěny kaskád jemně variovaných not se přelévají, ze stoupajících a klesajících řad občas vykrystalizuje motiv. Kontemplativní pasáže pianista tu a tam proloží sentimentální, romantickou melodií.
Není na tom nic špatného. Repetitivnost posluchače pohlcuje, doznívající tóny po čase vytvoří jemné zvonění v uších, crescenda působí na emoce. Celé je to vcelku evokativní a publikum aplauduje z pochopitelných důvodů.
Škoda jen, že se Lubomyr Melnyk potřebuje šarlatánsky vydávat za přehlíženého velikána. Samozřejmě sleduje zjevný cíl: v průběhu hodinového vystoupení na Colours stihne čtyřikrát zmínit, že má s sebou údajně cenná vydání vlastních alb, která lidem prodá, pokud mu na sebe dají kontakt.
"Přijďte, zapíšete se mi, domluvíme se," vyzývá poprvé. "Nového alba mám jen jednu kopii, je opravdu těžké ho sehnat, ale stavte se po koncertě, dáte mi na sebe kontakt a já vám pošlu kopii podepsanou zlatým inkoustem," láká podruhé.
Kromě toho zmiňuje možnost, že za peníze odhalí zájemcům tajemství své klavírní techniky. Také prodává noty nebo USB disky se svou hudbou za částky od 30 do 65 eur, což je asi 1500 korun. Hned po vystoupení si nasazuje batoh, schází z jeviště a na jeho schodech rozkládá cédéčka v plastových obalech.
Aby nebylo mýlky: na tom, že ho Colours of Ostrava pozvaly, není nic v nepořádku. Bylo to sice na hraně, ale pořád relativně vkusné vystoupení zábavného samorosta, který se potřebuje trochu chvástat, neboť jen s hudbou desítky let neprorazil.
Jít na "nejrychlejšího klavíristu světa" do Rudolfina, člověk by měl chtít vrátit peníze: i student konzervatoře běžně hraje náročnější kompozice. V poslední večer nadžánrových Colours ale tohle bylo zcela neškodné, ba osvěžující setkání s originální postavou, jaká právě na festivaly patří.
Za přesvědčivost toho kouzelnického triku, za to, že mu ještě ve čtyřiasedmdesáti letech funguje a že ho po skončení koncertu někteří asi skutečně považují za revolučního virtuosa, si snad Lubomyr Melnyk ten potlesk vestoje nakonec zaslouží.
