Recenze - Praha se v sobotu dočkala. Po více než čtyřicetileté hudební kariéře do českých zemí poprvé zavítal kanadský písničkář Leonard Cohen.
A pražské publikum si během více než tříhodinového koncertu podmanil. Nejen díky písním, ale i svou civilností, jemným humorem a osobním kouzlem.
Deset minut po osmé hodině večerní zhasla ve vyprodané pražské Tesla Areně světla a pódium se začalo opatrně plnit muzikanty. Už týden čtyřiasedmdesátiletý Leonard Cohen křepce přiskotačil pochopitelně jako poslední, poprvé smekl nezbytný klobouk a potlesku si užíval, aniž stihl říct jediné slovo.
Stejně jako snad na všech koncertech právě probíhajícího turné, i v Praze se začínalo s Dance Me To The End of Love a celkem záhy bylo jasné, že recitál Leonarda Cohena bude skutečným zážitkem.
| Čtěte také: Praha poprvé uslyší Cohena. Je vyprodáno |
Skladba koncertu byla jasně reminiscenční: hrálo se přesně to, co si člověk ta dlouhá léta představoval, že na koncertě Leonarda Cohena uslyší. The Future, Who By Fire, Ain't No Cure For Love, Everybody Knows, Anthem - a to jsme pořád v první půli večera.
Každý koncert turné je rozdělen na dvě hlavní části, dvacetiminutovou pauzou a přídavkový blok. Ani v sobotu tomu nebylo jinak a koncert trval včetně přestávky více než tři a čtvrt hodiny. V dnešní době naprosto výjimečné penzum hudby!
A ne ledajaké. Cohenovy písně jsou jasně strukturované, ale doprovodná skupina vedená basistou Roscoe Beckem si i tak našla téměř v každé z nich místo, kde uplatnit instrumentální schopnosti svých členů. Výsledkem byla velmi barevná směs písní, která nemohla nudit snad nikoho.
Ostatně šestičlennou kapelu si evidentně užíval i sám Cohen. Téměř před každým sólem decentně smekl, občas poklekl a snad až nábožně hleděl na muzikanty. Působilo to jako projev dávného trubadúra. Své hudebníky opakovaně představoval a bylo vidět, jak si váží toho, že stojí na pódiu právě s nimi.
Další trumf tohoto večera - a skupina mu tuto důvěru bohatě vracela, hlavně Dino Soldo (saxofon, klarinet a snad deset dalších nástrojů) a Javier Mas (loutny a různé strunné nástroje) dodávali vystoupení další rozměr.
Mezi základní atributy každého koncertu Leonarda Cohena patří ženský sbor. Nejen díky tomu, jak jsou písně vystavěné, kvůli klasickým odpovídačkám, ale hlavně proto, že ke Cohenovi ženy patří. Právě v kontrastu mezi jeho barytonem a soprány sboristek se ukrývá kouzlo mnoha jeho písní nezbytně důležité je i napětí na scéně.
Bylo osvěžující a dojemné zároveň sledovat, jak Cohenovu partnerku Sharon Robinson, tak sestry Webbovy, když si hlídaly své nástupy. Jen aby nezačaly moc zhurta, tam, kam by už pěvecky nemusel dosáhnout. Občas to přece jen nevyšlo, ale právě v tyto momenty byly v Cohenových očích světélka veselí, když se k nim otočil a jemnou úklonou dal najevo, že ví...
Takových chvil bylo víc a právě díky nim byl včerejší koncert Leonarda Cohena nezapomenutelný. Snad víc než Suzanne, Hallelujah, Tower of Song nebo I'm Your Man zůstane v paměti opakovaný začátek Bird On A Wire, který Cohen vysvětlil: Chci abyste všichni pořádně slyšeli, ostatně proto jste tady".
Právě takové momenty polidšťovaly kouzelný večer a dodávaly mu uvěřitelnosti. Stejně jako Cohenův jemný humor, zdánlivý protipól melancholie uplývajícího času, kterým publikum občas potěšil. Zahrát jako šestý přídavek píseň s názvem I Tried To Leave You, za to by se nemuseli stydět snad ani Monthy Python's.
Vrcholy? Snad Take This Waltz, First We Take Manhattan nebo So Long, Marianne, ale v tomto případě jde skutečně o velmi individuální měřítka. Přesto právě ve dvou naposledy jmenovaných mohl trochu překvapit řízný Cohenův vokální výkon. Byl pořád výborný, ale tady se skutečně odpoutal od země.
Čirá krása bylo také If It Be Your Will odzpívané jen sestrami Webbovými, které Cohen s nemalou hrdostí sledoval vsedě stranou. The Partisan nebo Famous Blue Raincoat zase doposud na letošním turné moc nehrál, na to skalní fanoušci také jistě nezapomenou.
Večer v Tesla Aréně byl vskutku úchvatný, snad jen kdyby si jistá část publika odpustila spartakiádní skandované potlesky při produkci. Hlavně ke konci toho moc slyšet nebylo. Ale tu euforii lze pochopit. Koncert definitivně skončil potleskem ve stoje, oboustranným dojetím a mnoha úklonami.
Leonard Cohen říká že některé dny jsou tak špatné, že nepomůže ani klobouk. Dovolme si tuto jemnou metaforu aplikovat na sobotní koncert. Včera vlastně klobouku nebylo třeba; bylo to dokonalé.
Leonard Cohen. Tesla Arena, Praha 27. žáří 2008. Pořádala agentura 10:15 Promotion.
